Do vyostřených debat o sloučení Národního divadla a Státní opery Praha vstoupily také oba baletní soubory. Vítanou municí se staly i nepřesnosti a demagogie. Je čemu se divit, když ministr kultury rozhoduje tak, že bouchne pěstí do stolu?
Už to vypadalo, že balet zase mediálně ostrouhá. Řadu měsíců se vedly debaty o slučování Národního divadla (ND) se Státní operou Praha (SOP), psaly se zapálené komentáře, jak sloučení či nesloučení postihne operní život v Praze, konala se demonstrace, sepisovala petice. V závěru divadelní sezony však o sobě daly razantně vědět i oba baletní soubory. Rozbuškou bylo rozhodné prohlášení ministra kultury, že uvažované sloučení se stane skutečností.
Demagogie a sebechvála
Nejdříve Státní opera vyhlásila, že sloučením dojde k likvidaci klasického baletu. V tomto duchu se vyjádřil už předchůdce Ondřeje Černého ve vedení Opery Radim Dolanský a obšírněji pak Tisková zpráva Unie odborových svazů profesionálních zpěváků z 8. 6. 2011. Je pravda, že Petr Zuska jako umělecký šéf umenšil v repertoáru baletu Národního divadla podíl klasických titulů. Přesto jsou zde stále zastoupeny v dostatečné míře. Otázkou je spíše způsob jejich inscenování. Zuska chce dát prostor novým interpretacím. Nic proti, kdyby však tyto interpretace ve většině případů nedopadaly hodně rozpačitě. Abychom ale byli spravedliví: ani za Zusky ryzí klasika nevymizela – vzpomeňme na povedenou rekonstrukci Bournonvillova baletu La Sylphide.
Tvrzení o „konci klasického baletu v Praze“ pobouřilo zástupce baletu Národního divadla, kteří neváhali použít munici obdobné ráže. „Balet Státní opery šíří negativistické lži,“ nechal se slyšet Petr Zuska. Také balet Národního divadla vydal tiskovou zprávu. Pod názvem Informace pro novináře o baletu v České republice přináší originální kombinaci nepřesností, demagogie a sebechvály. V argumentaci se například objeví, že balet Státní opery má pouze třináct členů a zbytek jsou externí spolupracovníci, přezíravě se tu píše o baletním „torzu“. Pravda, opticky to vypadá, jako by se takovou skupinkou nebylo ani třeba zabývat. Jenže uveďme úplná čísla. Balet Státní opery má sice třináct tanečníků v zaměstnaneckém poměru, ale další téměř čtyři desítky tanečníků s nimi smluvně spolupracují. A to věru neznamená, že by šli na osm hodin do fabriky a pak by večer zaskočili zatančit Labutí jezero.
Další pasáž tiskové zprávy je učebnicovým příkladem demagogické konstrukce, zde na téma klasický balet. „Výraz ,klasický‘ neodvozujeme od slova ,class‘ (třída, výuka) a podoba klasické inscenace nesmí být jen pouhou recyklací některé ,zažité‘ formy,“ píše se ve zprávě. Opravdu bych rád viděl jedince, který odvozuje pojem klasika od výrazu pro výuku. A k druhé části věty: pokud jí dobře rozumím, kritizuje uvádění inscenací v tradičních choreografických verzích. Ale proč by i ty neměly mít na repertoáru své místo? A co je podle Národního divadla onou správnou klasikou? „Vlivem Zuskova internacionálního přesahu se do repertoáru baletu Národního divadla dostala široká škála klasických titulů a velká část význačných tvůrců,“ píše se dále v prohlášení a následuje výčet titulů zahrnujících díla z období romantismu a postromantismu (Giselle, La Sylphide, Labutí jezero), neoklasické balety Johna Cranka (Zkrocení zlé ženy, Oněgin), ale i výrazné moderní práce Matse Eka, Itzika Galiliho nebo Jiřího Kyliána (včetně zcela novátorského Last Touch, které mělo světovou premiéru v roce 2003). Jinými slovy, v Národním divadle se klasikou rozumějí díla od třicátých let 19. století až skoro po současnost. Vrcholem ješitnosti jsou pak argumenty samochvalného rázu. Tak se o Petru Zuskovi dozvíme, že je „respektovaným partnerem i tvůrcem ve ,společnosti‘ zajímavých evropských osobností baletu“.
Vize průměrnosti
Jak došlo k tomu, že máme v Praze dva „velké“ baletní soubory? V době osamostatnění Státní opery zkraje devadesátých let byl v Praze jen jeden větší tradiční repertoárový baletní soubor, který sídlil v Národním divadle. Na jevišti Opery ale ještě v první polovině devadesátých let hostoval, protože právě tato scéna, na rozdíl od historické budovy Národního nebo Stavovského divadla, má pro balet vhodné prostorové podmínky.
O návratu baletu do SOP se začalo hovořit na přelomu tisíciletí, kdy zde vystupoval Pražský komorní balet. Na lámání chleba došlo v roce 2003, kdy se agenturně zajišťovaný externí soubor, účinkující jen v operách, spojil s Pražským komorním baletem. Pod vedením Pavla Ďumbaly se tak začalo formovat těleso s tradičním eklektickým baletním repertoárem, vedle operního druhý plnohodnotný soubor Státní opery. Nově nabytá střecha nad hlavou se pro Pražský komorní balet ukázala jako danajský dar, neboť se pod hlavičkou operního baletu začal zvolna rozpouštět. V roce 2007 nakonec ze souboru odešla skupina tanečníků, aby se na nejisté půdě nezávislého tělesa pokusila o resuscitaci značky Pražský komorní balet. Pod Ďumbalovým vedením hrál balet Státní opery v souboji se zavedeným konkurentem spíš druhé housle – a to jak v kvalitě inscenací, tak v interpretační úrovni. Jenže před rokem se do čela souboru postavila znalkyně klasického baletu Hana Vláčilová, která, aspoň pokud lze soudit dle poslední premiéry Giselle, kvalitu souboru značně pozvedla.
V uvedeném období se proměňoval i balet ND, který Petr Zuska vede od roku 2002. Jeho příchod do čela souboru po Vlastimilu Harapesovi se neobešel bez podpásových úderů z řad oponentů. V některých médiích se o něm psalo jako o amatérovi, který chce zničit klasiku. Během Zuskova vedení ovšem soubor interpretačně sílil, vyprofilovala se v něm řada osobností. Tvář souboru formovaly především choreografie samotného Zusky. K nejlepším položkám repertoáru patřily balety Johna Cranka, Matse Eka nebo Jiřího Kyliána. Naopak špatně dopadly některé nové výklady klasických děl a krátké moderní choreografie, které zahraniční umělci připravili přímo pro Národní divadlo. V současnosti vyhlíží zdejší balet v evropském měřítku jako standardní, průměrné těleso. Přesto, nebo právě proto načal Zuska v jeho vedení už třetí funkční období v řadě. Mýlil by se, kdo by předpokládal, že se tak stalo na základě úspěchu ve výběrovém řízení. Ředitel Ondřej Černý využil jen svou kompetenci k opětovnému jmenování. Máme tu průměrný evropský baletní soubor a naší vizí je mít tu i nadále průměrný evropský baletní soubor.
Počty, úbytky, triky
Možná to někoho překvapí, ale v Praze v současnosti působí šest (takřka) regulérních baletních souborů. Tři spadají pod ND, jeden pod SOP a dva soubory jsou bez vlastní scény: nezávislý Pražský komorní balet Pavla Šmoka a stále výrazněji se profilující Bohemia Balet, sdružující především studenty a čerstvé absolventy Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. K oněm opravdu „velkým“ patří ale vskutku jen ty dva, které se mají od ledna 2012 sloučit. Když v roce 2007 probíhal republikový taneční průzkum, uvedla Státní opera, že baletní soubor má 43 členů včetně externistů. Balet Národního divadla deklaroval 52 tanečních úvazků. Pokud chceme hovořit o reprezentativní velikosti hlavního souboru země, je dobré se podívat za hranice, kde jsou počty tanečníků výrazně vyšší, ne-li dvojnásobné (přitom v roce 1990 měl balet ND ještě 108 tanečníků). Spojením obou baletů by vzniklo těleso vzhledem k repertoáru s optimálním počtem tanečníků.
Ministr kultury Jiří Besser to vymyslel šikovně. Půdu pro své rozhodnutí připravoval postupnými kroky. Během jediného roku odvolal dva ředitele Státní opery, a když se zveřejnila tzv. Hermanova koncepce (Koncepční model operního divadla v Praze), proti níž se vzedmula kritika, obratně odkázal na další koncepce v šuplíku. Že je nikdy nikdo neviděl? Zapomnělo se. Jiným trumfem ministra byla nutná rekonstrukce budovy Státní opery, na niž se podařilo i v době ekonomické krize získat příslib finančního krytí ze státního rozpočtu. Následně se ale rozsah předpokládané rekonstrukce začal smrskávat a odkládat. Konečné rozhodnutí Besser nasměroval takřka na konec divadelní sezony. Oblíbený trik, který má téměř vždy úspěch. Přes divadelní prázdniny se zapomene, horké hlavy vychladnou… Jenže možná je v tomto přístupu jádro všech problémů. Rozumný ministr by zásadní (a po mém soudu rozumné) rozhodnutí, jakým je sloučení Státní opery a Národního divadla, trpělivě vysvětloval a obhajoval. Jiří Besser se svou prodlouženou rukou náměstkem Radkem Zdráhalem, mimochodem někdejším tanečníkem, raději přikazuje a bouchá do stolu. Přitom ctí osvědčenou taktiku: však ono to nějak vyhnije.
Autor je taneční kritik, pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.