Flannery O’Connorová (1925–1964) píše, že tradice dobrých jižanských autorů, jako je například William Faulkner, zavazuje k vytříbenosti stylu i pádnosti myšlenky. Ve dvou románech, dvaatřiceti povídkách i esejích dostála tomuto požadavku bez výhrad.
Mezi rysy jižanské literatury se tradičně vyzdvihuje grotesknost, aniž by se tato nálepka podrobněji vysvětlovala. Flannery O’Connorová, rodačka z Georgie a spolužačka jižanských autorů jako Robert Penn Warren či John Crowe Ransom, v ironické glose tvrdí, že v podstatě všechno, co se na Jihu objeví, je označeno za groteskní, jen s výjimkou případů, kdy to groteskní je. Grotesknost spojuje především s křesťanskou perspektivou, říká, že „autoři, kteří se na svět dívají skrze křesťanskou víru (…), dokážou nejlépe postihnout grotesknost, perverznost a události pro společnost nepřijatelné“ (Spisovatel a jeho kraj, The Fiction Writer and His Country, 1957).
Groteskní obludárium
Všechny jmenované prvky v jejím díle bez obtíží najdeme. Potkávají se zde mrzáci, duševně zaostalé děti, falešní kazatelé, muži s vytetovaným Kristem na zádech či zahořklé staré panny. Co je spojuje a co zároveň určuje jejich výlučnost ve vztahu k okolí, není ani tak zvláštní zjev, ale až patologická umanutost a vzdor vůči osudu. Štěstí, jemuž jsou ochotni obětovat vše, tu ale většinou nemá podobu materiální, daleko spíše jde o spirituální proměnu. V románu Moudrá krev (Wise Blood, 1952) se protagonista Hazel Motes ze všech sil snaží vzepřít tomu, že ho mají ostatní za kazatele. Okázale dává najevo svou nevíru, až paradoxně skončí jako zakladatel Církve bez Krista a v samém závěru jako asketik žijící z milosti vdavekchtivé domácí. Mladý Marion Tarwater z druhého románu Násilníci po něm sahají (The Violent Bear it Away, 1960) zase naplní své poslání pokřtít retardovaného příbuzného i za cenu vraždy. Až fanatická tvrdohlavost brání čtenáři cítit k postavám sympatie – vzbuzují soucit, hrůzu i marnost, ale není zde „oblíbených postav“.
Odstup posiluje i předjímání událostí, jež O’Connorová zhusta používá. Čtenář je vždy o krok dál než postavy, a proto s nimi jejich vnitřní i vnější sváry tolik neprožívá. Nadto zde fungují mluvící jména postav, a to zejména ironicky – Mary Fortune, vnučka zavražděná dědečkem v povídce A View of the Woods (Výhled na les, ve sbírce Everything that Rises Must Converge, 1965), kurátor Sheppard (pastýř), jenž kvůli nepolepšitelnému lotříkovi přehlédne pád vlastního syna do šílenství, či zmíněný pokřtěný prosťáček Bishop (biskup). Jména napovídají, jak to s postavami dopadne, nicméně i k nim samotným hovoří osud. Hazel Motes či jeho obdivovatel Enoch Emery tuší, že „to, co nevědí, je to podstatné“, ale prozření bohužel přichází příliš pozdě. Postavy nemají šanci osud zvrátit, a pokud se o to pokusí, zapříčiní často tragédii. Nemusí jít o tragédii mající širší dopad, jak dokládá i tragikomický příběh doktorky filosofie Hulgy, které podomní prodavač biblí zlomí srdce a ukradne dřevěnou nohu (Dobří venkované, Good Country People, ze sbírky A Good Man is Hard to Find, 1955, česky Dobrého člověka těžko najdeš a jiné povídky, přeložil František Vrba, 1988).
O’Connorová své příběhy plné nepravděpodobných historií a zvratů podává věcně, s důrazem na detail a kombinuje krutost s komičností. Scéna, v níž Hazel Motes hodí o stěnu mumifikovaným nemluvnětem, jež mu jako symbol vděčnosti i víry v nového Ježíše věnuje Enoch Emery a podává jeho „nevinná“ milenka Sabbath Lily, může být chápána jako povedený komediální gag, ale také jako vyjádření totálního popření všech hodnot – přátelství, lásky, víry.
Přirozenost zla
Zvrácenost se však neukazuje vždy jen na povrchu, není čitelná ze vzhledu postav. O’Connorová píše v eseji Aspekty grotesknosti v jižanské literatuře (Some Aspects of the Grotesque in Southern Fiction, 1960), že „jižanští autoři zachycují zrůdy proto, že jsou ještě stále schopni je rozpoznat“. Zlo klíčí v každém, ať už jde o děti, dospělé či bezbranné stařenky. Děti jsou sice „odkojeny vírou“, ale jen málokdy zůstávají nevinné. Marion Tarwater či delikvent Rufus Johnson z povídky Chromí vejdou jako první (The Lame Shall Enter First, 1965) mají nad dospělými navrch, předčí je ve schopnosti podvádět i vraždit. Na straně druhé je zde také mnoho dospělých mužů i žen, již ustrnuli v roli dětí. Asbury Fox z povídky Trvalá zimnice (Enduring Chill, 1965) představuje jednoho z řady těch, kteří nedokážou překonat neúspěch a vymanit se z příliš pohostinného rodinného hnízda, jež nakonec působí jako vězení. Rodina obecně znamená pro O’Connorovou pole, na němž ukazuje dysfunkčnost lidských svazků. Svéhlavost postav a jejich představy o tom, jak by měl svět fungovat, brání vytvoření vztahů založených na toleranci a lásce, jež se nesnaží druhé podmanit.
Matróny typu Ruby Turpinové z povídky Zjevení (Revelation, 1965) jsou zničehonic konfrontovány se zjištěním, že okázalá dobrota a úctyhodnost mohou vyvolat nikoliv obdiv, ale zlobu. Poté, co po ženě neznámá dívka mrští v čekárně knihu a označí ji za „čarodějnici z pekla“, se Ruby snaží dokázat sama sobě opak. Závěrečná scéna, v níž zuřivě stříká vodu po zmatených prasnicích, připomíná biblické vymítání běsů a je otázka, nakolik je ona krutost v souladu s předchozím vlastním tvrzením, „že je tolerantní ke všem lidem“. Stejně rozporuplný je charakter zmíněného Shepparda, jenž „chce pomáhat klukům, o něž se nikdo nestará“, ale vlastní lhostejností zaviní smrt syna.
Naposled je třeba zmínit postavy fanatických věřících, již sice provozují „léčbu modlitbou“, ale nehnou ani prstem, aby pomohli bližnímu svému (Greenleaf, 1965). Zlo je nemotivované, ale živí jej sobectví a zaslepenost, pak je neporazitelné. O’Connorová neuznává rčení, že účel světí prostředky, jakkoliv kladná postava se vystavuje nebezpečí, že špatně skončí, pokud se uchýlí k podvodu. V jejích povídkách se zlo neodpouští, platí tu tvrzení o křesťanské perspektivě zmíněné výše. Jakkoliv groteskní, příběhy mají vždy jasné etické poselství.
Podobenství o panoptiku
„K vytvoření příběhu je zapotřebí příběh (…), příběh mytických rozměrů, takový, co patří všem,“ píše O’Connorová ve stati Katolický spisovatel na protestantském Jihu. Její povídky mají blízko k podobenstvím, ač jsou zde zachyceny vnitřní konflikty postav, jejich touhy, myšlenky i vzpomínky. Jde tu o alegorický boj dobra a zla, přičemž tato dichotomie není vždy vztažena na opozici Bůh a Ďábel, víra může postavy zavést i na scestí. Marné hledání Boha a prosazování víry patří mezi hlavní témata povídek. Postavy touží, jako například Hazel Motes, věřit jinak, stát se nezávislými, přičemž to samo o sobě nemusí plodit zlo.
Morální zacílení O’Connorová ozvláštňuje nejen pitoreskností postav a jejich jednání, ale i slovní komikou. Hazel rozjezdí falešného kazatele jeho velkým autem, které ukradne, a den nato potká policistu. Logicky nemá doklady, na což ruka zákona reaguje tak, že ho donutí svrhnout auto ze svahu, a prohodí jen: „Ti, co nemaj‘ auto, nepotřebujou ani řidičák.“ Napětí, jež se tak od vraždy kupí, je náhle uvolněno, ale spojení nesourodého v textu jen potvrzuje, jak rozporuplné místo Jih je.
I přesto, že v esejích O’Connorová kritizuje přílišný důraz na realismus soudobé literatury, v jejích příbězích se přirozeně odráží sociální rozvrstvení tehdejší jižanské společnosti. Sto let od oficiálního zrušení otroctví v důsledku americké občanské války (1861–1865) se jasně ukazuje, že období tzv. restaurace zdaleka nebylo u konce, byť mělo být skončeno s příchodem nového milénia. Afroameričané dostávají plat a mají legálně víc práv, ale v praxi se na ně většinová společnost dívá trochu jako na psy – věrné, oddané, někdy zlobivé, ale vesměs vítané společníky. Stereotyp líného černocha (jenž je však pořád přijatelnější než pracovitý polský uprchlík z povídky Vysídlenec, Displaced person, 1955) přejímá většina postav, případně jej automaticky spojuje s kazatelstvím (Soudný den, Judgment Day, 1965). Pozoruhodná je ještě jedna kategorie osob, o níž se v příbězích mluví – bílá špína (white trash). Jde o vrstvu, jež nemá dostatečně hluboké jižanské kořeny nebo neuznává tradiční jižanské hodnoty – víru, konvenční zdvořilost, vychování – a nemá dost peněz. Tito lidé stojí ještě pod Afroameričany, protože jako by ustoupili ze svých privilegií bělochů, což se neodpouští. Afroameričané jsou ze své podstaty podřadní, ale bílá špína se provinila tím, že klesla na jejich úroveň.
Jih zobrazený Flannery O’Connorovou je nezaměnitelný. Vystupuje jako místo, kde se pod pokojnou tváří venkova (a venkovanů) sváří tradice a touha po změně, dobro a zlo, neposkvrněnost se zlomyslností. Výbušnost povah i nepředvídatelnost skutků protagonistů pramení z vědomí, že tomuto prostoru není možné do detailu porozumět a nelze se ani s tímto vědomím smířit. Jak říká Hazel Motes: „Pamatuj si, že pravda nečíhá za každým rohem.“