„Potřebujeme mravní revoluci…“ praví se v Manifestu hnutí M15, jakémsi programovém prohlášení statisíců znepokojených občanů Španělska. Hnutí rozhořčených stoupenců mravní revoluce ovšem zatím nechává většinu českých médií chladnými. I proto vám přinášíme následující reportáž.
Ve čtvrtek 14. července začíná v osm hodin večer v ulici Dos de Maig v Barceloně pravidelná akce organizovaná jako výraz nesouhlasu s plánovaným rušením místní nemocnice. Manifestace je projevem rostoucí mobilizace občanské společnosti v zemi, ke které dochází od začátku protestů z letošního 15. května. Politici plánované rušení nemocnice zdůvodňují tím, že Červený kříž, majitel objektu, v němž se nemocnice nachází, nechce prodloužit nájemní vztah. Červený kříž – majitel a nájemce budovy – to popírá. Zaměstnanci a obyvatelé okolní čtvrti s rušením nesouhlasí, a proto se každý den účastní „caserolady“, protestu, během něhož účastníci vyzbrojeni kuchyňskými potřebami vydávají pokud možno co nejhlasitější zvuky úderem jednotlivých předmětů o sebe. Vidím hrnce, pánvičky a velké množství plecháčků a lžic. Apartní technika nenásilného boje prý pochází z Argentiny, kde se lidé masově organizovali během tzv. finanční krize v letech 1999–2001. Tady mezi zhruba dvěma stovkami protestujících převažují ženy ve středním věku, ale jsou zde prakticky všichni, staří, mladí i děti. Kromě bouchání do kastrolů je slyšet vuvuzely, hodně píšťalek a nějaký línější demonstrant dokonce občas pouští autoalarm.
Po dvaceti minutách rámusu, během něhož nepadlo jediné lidské slovo, se shromáždění začíná formovat a vydává se na pochod okolní čtvrtí. Obcházíme budovu nemocnice, oblepenou protestními plakáty, a vydáváme se na pomalý, zhruba čtyřicet minut trvající pochod bubeníků s kastroly, které doprovázejí vstřícná gesta okolostojících lidí na ulicích a balkonech domů. Paní stojící v otevřených dveřích se přidává boucháním do železného futra, v pouliční kavárně hosté cinkají lžičkami o hrnečky s kávou. K rámusu se co chvíli připojí hromadné zvolání v katalánštině: „No al tancament del Dos de Maig“ – „Ne zavření (nemocnice) Dos de Maig“. Vracíme se na začátek, před budovu nemocnice, kde je postaveno zhruba deset stanů – patrně připomínka kempování na náměstích, které se od května po zemi rozmohlo. Zde se ještě deset minut bouchá a rámusí. Shromáždění je uzavřeno třemi zhruba třicetivteřinovými projevy o tom, že zdravotní péče musí být veřejná a že se zítra sejdeme zase. Vůdcové si zapalují cigaretku, diskutují o průběhu, vše se pomalu rozpouští ve večerním městě. Policie obnovuje dopravu před nemocnicí a v přilehlých ulicích.
Repolitizace veřejného
Druhý den se setkávám v 300 km vzdáleném pětašedesátitisícovém městě Sagunto s Amparo, aktivistkou hnutí M15. Amparo absolvovala univerzitu ve Valencii, není jí ani třicet a jako velká část jejích vrstevníků nemá práci ani žádnou formu sociální podpory. Žije s rodiči. Stejně jako ostatní někdy uvažuje o tom, že odejde ze Španělska pryč, tam, kde je práce.
Amparo se aktivně účastní všeho, co se ve Španělsku odehrává od 15. května. Tehdy hnutí Za opravdovou demokracii (Democracia Real YA) zorganizovalo velká protestní shromáždění na náměstích španělských měst, která přerostla v obsazení a táboření trvající déle než měsíc. Lidé diskutovali o potřebě změny společenského systému. Terčem jejich kritiky byly zejména korupce politiků, náklady na sanaci bankovního systému a neochota vlád zabývat se problémy lidí, kteří ztratili práci. Po měsíci diskusí a přijímání požadavků (např. Manifestu M15, který obsahuje 16 požadavků) se jejich aktivita přenesla na lokální úroveň, kde začala působit tzv. asambleas, česky „shromáždění“. Tato asambleas se nestávají strukturou či institucí, ale spíše ohnisky „přímé demokracie“. Jejich úkolem je přenést požadavky hnutí na lokální úroveň, zapojit více obyčejných lidí (rozuměj nikoli profesionálních politiků) do správy věcí veřejných. V Saguntu se asemblea schází jednou týdně a setkání mívají ustálený průběh. Začíná se osvětou – přednáškou na vybrané téma (třeba o zemědělské politice). Pokračuje se přehledem činnosti pracovních skupin, za nimi následuje něco, co bych nazvala repolitizací veřejného. Zúčastnění za pomoci těch, kdo se snažili získat podrobnější informace, přetřásají místní kauzy – zpravují se o podrobnostech obecních investic, uvažují, jak vytvářet účinný tlak v jednotlivých případech, apod. A potom proběhne cosi jako antická agora – plénum, v němž může každý přednést vše, co má na srdci, pokud to stihne ve třech minutách. V asemblea se také připravují performance sloužící k informování ostatních, dosud nezapojených spoluobčanů o tom, že demokracii je třeba chtít hned, a přímou. Jiná totiž není. Lidí se v saguntském asamblea scházejí desítky, převažují mladí.
Přišli ze čtyř světových stran
Milníkem stávajícího politického hnutí ve Španělsku byl pochod na Madrid. Ze zhruba dvaceti španělských měst se 20. června vydali aktivisté na několik set kilometrů dlouhý pochod. Akce trvala déle než měsíc a stala se jakousi performancí tělesného občanství. Pomalý způsob pohybu krajinou, se všemi tělesnými obtížemi, které jej provázejí, je protiváhou rychlé, technicky zprostředkované komunikaci médií a politiků. Lidé šli zemí a upozorňovali ostatní, že je třeba znovuvybudovat politický systém – takový, který bude postavený na moci občanů, a nikoli zdivočelých bank a jim podřízených politických stran.
Amparo mi poslala svůj blog z pochodu a chlubí se, že její několikavteřinovou promluvu o přímé a opravdové demokracii ve Španělsku dokonce odvysílala BBC. Na svém blogu píše: „V Getafě jsme se aktivně zúčastnili akce organizované místním asemblea – byl to protest proti vystěhovávání zadlužené rodiny z jejího domu před bankovní pobočkou – a také jsme měnili jména místních ulic (na Demokratickou třídu, ulici Pracujících, náměstí 15. května, ulici Konsensu a Rozhořčenou ulici). Na radnici však byly pro nás dveře uzavřené. Je to paradox – radnice se totiž španělsky také řekne casa del pueblo – ,dům lidu’.“
Večer 23. července dorazily všechny větve pochodu na madridské náměstí Puerta del Sol, kde se všichni Rozhořčení nadšeně přivítali. Den nato proběhla demonstrace, na niž navázala tematická shromáždění a pracovní skupiny. Jedné z nich se jako diskutující účastnil také Joseph Stiglitz. (Patrně ho neodradilo jedno z hesel užitých na transparentu: „Bankéře do vězení – politiky na dlažbu!“)
Chceme to jinak
Požadavky na fungování demokracie, které Rozhořčení nasbírali během svého pochodu, byly předány španělskému parlamentu a premiérovi. Hnutí se také podařilo rozšířit za hranice. Vznikla pracovní skupina pro mezinárodní koordinaci a přímo z Madridu vyrazila část Rozhořčených na Brusel. Nemají malý cíl. Vyzývají Lid světa, aby povstal. Rozhořčeně, ale organizovaně. V hlavním městě Evropy se mají sejít 15. října.
O událostech, které následovaly po shromážděních na Puerta del Sol, informovala ve zpravodajství i naše média. Protestující se rozhodli zůstat na náměstí a dále diskutovat o svých požadavcích, dne 4. srpna zasáhly policejní síly a aktivisty z náměstí vytlačily. V následujících dnech došlo k dalším protestním shromážděním v madridských ulicích, provázených zásahy policie, zraněními a zatýkáním. Prohlášení na serveru hnutí Democracia Real YA označuje tyto události za hrubé porušení práva občanů ke shromažďování a svobodě slova ze strany státu. Ti, kdo chtějí naplnit svá demokratická práva k participaci, jsou vytlačováni z veřejného prostoru za pomoci fyzického násilí, praví se v prohlášení.
Ještě předtím ale 29. července vyhlásil premiér Zapatero termín předčasných parlamentních voleb, které se mají konat v listopadu, tedy o čtyři měsíce dříve, než bylo původně stanoveno. Důvodem je patrně rostoucí tlak ratingových agentur a mezinárodních finančních institucí na španělskou ekonomiku. Rozhořčení se prozatím nechystají masově kandidovat, jejich program ignoruje struktury a události oficiální politiky. Spíše jim jde o osvojení zásad přímé a horizontálně organizované demokracie. Rozhořčení ze systému, který se přežil a selhává ve svých prostředcích (politické strany nejsou instrumenty demokracie, ale korporátní moci a chamtivosti), vede nejenom k jeho odmítnutí, ale také k důkladné péči o demokratické prostředky – jde o účast, dialog a vzájemnost. Ptám se Amparo na jejich očekávání, zda Rozhořčení povstali, aby vyhlíželi něco, co ještě není vidět. Amparo kývá – ano, čekají a snaží se připravit na změnu, kterou si doposud málokdo z nich umí představit.
Autorka je socioložka.