Čtyři druhy pastí

Paula Colliera netřeba představovat – tak by asi mohla začít recenze jeho knihy Miliarda nejchudších. Proč se některým zemím nedaří a co s tím kdekoli na Západě. Ne tak u nás. Tak tedy: v roce 1968 studoval na Oxfordské univerzitě, kde se přidal ke skupině s názvem Oxfordští revolučně socialističtí studenti. Pravicový čtenáři, uteč. Po promoci se rozhodl své ekonomické znalosti využít na pomoc Africe. Posléze byl i poradcem Komise pro Afriku britské vlády, jeho odborná kariéra je však spojená hlavně se Světovou bankou. Jméno si zde získal obsáhlými statistickými studiemi, v nichž mimo jiné ukázal, nakolik bohaté přírodní zdroje ničí předpoklady rozvoje chudých zemí, jak souvisejí s občanskými válkami, nebo jak se rozvojová pomoc projevuje v rizikách státních převratů. Na Facebooku ho nenavrhují na Nobelovu cenu míru jako Bono Voxe s jeho charitou pro Afriku, ale i když nezpochybňuje ušlechtilost Bonových pohnutek, otevřeně říká, že o bídě v nejchudších zemích planety ví víc než on. Skoncovat s ní lze jenom prostřednictvím a podporou ekonomického růstu. Rozvojová pomoc není řešením, rozhodně ne sama o sobě a rozhodně ne ve své současné podobě, ani přes nedávný závazek ze strany vyspělých zemí k jejímu zdvojnásobení. Levicový čtenáři, prchej.

Afrika +

V knize, vydané v roce 2007, shrnuje Collier výsledky svých analýz od konce devadesátých let 20. století, kdy se naplno věnuje problému „miliardy nejchudších“. Jde o syntézu pracující i s dosud nepublikovanými výsledky, protože pro autora bylo důležitější seznámit s problémem i možnými cestami k řešení širokou laickou veřejnost.

A tím problémem je, že zatímco donedávna bylo obvyklé dělit světové obyvatelstvo na miliardu těch, co žijí ve vyspělých zemích, a několik miliard v zemích rozvojových, dnes se vede dělítko hlavně mezi miliardou těch, co žijí v zemích, které se už po desítky let nerozvíjejí, a několika miliardami, které žijí v rozvinutých či rychle se rozvíjejících zemích. Země, kde žije miliarda nejchudších, leží ze 70 % v Africe a žije v nich většina Afričanů. To je jádrem problému. Collier však celou skupinu označuje jako „Afrika +“. Patří sem totiž i většina vnitrozemských zemí Střední Asie, a odjinud třeba Haiti, Bolívie, Jemen, Šalamounovy ostrovy, Laos nebo Severní Korea. Stačí zmínit Afghánistán, Jemen nebo Severní Koreu, abychom si domyslili, jak se bída může snadno snoubit s bezpečnostní hrozbou daleko přesahující hranice dané země, ale v tom zakopaný pes neleží.

Jde o to, zda budeme ochotní smířit se s tím, že zatímco většině lidí na této planetě se daří slušně nebo stále lépe, anebo mají přinejmenším naději, vedle nás bude zůstávat ghetto, v němž je očekávaná délka života 50 let, kojenecká úmrtnost 14 % a podíl dětí s dlouhodobou podvýživou 36 % (pro srovnání: v ostatních rozvojových zemích jsou tato čísla 67 let, 4 % a 20 %). Kdyby se nynější tempo růstu většiny rozvojových zemí neměnilo, v roce 2050 bude většina zemí rozvinutá. Ale potom by v globálním ghettu lidé stále měli naději dožít se padesáti let a třetina dětí by byla podvyživených. Jak píše Collier, ledaže…

Berlička pro opření?

Největší část států, v nichž se odehrávají občanské války, patří k této spodní miliardě. Periodicky se opakující konflikt je první ze čtyř pastí, které drží miliardu nejchudších u dna. Chudoba, stagnace a konflikt jsou v přímé souvislosti. Zahraniční intervence však může být levná a přitom efektivní, jak díky jejímu odvážnému veliteli ukázala britská operace v Sierra Leone, jež dosáhla úspěchu za pouhých deset dnů. Náklady mohou být mnohem nižší než ochrana před případnými bezpečnostními hrozbami, intervence může i snížit závislost na rozvojové pomoci. Bohužel, intervence v Iráku oponou trhla – změnil se svět uvažování politiků, kteří mohou vojáky vyslat.

Pravděpodobnost válek zvyšují přírodní zdroje. Paradox, že nejchudší země bývají často bohaté přírodními zdroji, paradoxem vlastně není. Zdroje totiž představují snadnou příležitost k obohacení, díky tomu se u moci udržuje vrstva, která stát neustále vysává, což bohatší, vzdělané a kreativní lidi nutí k emigraci, a tím zase země ztrácí příležitost k rozvoji a musí se opírat pouze o vývoz surovin. Podařilo se už do značné míry omezit obchod s „krvavými diamanty“, problémem však je, že hlavní vyváženou komoditou je nyní ropa, o kterou soupeří příliš mnoho firem i států; také Čína, která v tomto směru nemá skrupule. Přesto by vlády vyspělých zemí, i tamní veřejnost, měly dbát na způsob, jakým je získávána.

Ale i kdyby země chtěla vyrábět a svou produkci vyvážet, naráží na třetí past. Do malé země, uvězněné ve vnitrozemí a mezi špatnými sousedy (dalšími členy spodní miliardy) nikdo neinvestuje. Ač to Collier neříká přímo, v podstatě spojuje i vojenské zásahy na ukončení vnitřních válek a podporu zahraničních investic. Především ale volá po srozumitelné berličce, o kterou by se aspoň některé země spodní miliardy mohly opřít: zavést pro ně dočasně nižší cla než pro rozvíjející se asijské státy. Není to férové ani spravedlivé, ale nejchudším by to umožnilo konkurovat ve výrobcích a službách náročných na pracovní sílu, což je to jediné, s čím mohou reálně uspět. Podle Colliera je toto opatření zásadní. Bohužel, kolem roku 2015 budou cla pro asijské výrobky již tak nízká, že pro něco takového nezbude prostor… Má smysl pokračovat?

Pomoc dobrým vládám

Čtvrtou a poslední pastí je špatná vláda. Collier navrhuje poskytovat rozvojovou pomoc podmíněně, ale ne tak, aby byla vázána na hospodářské reformy (takové pokusy tu byly a jsou), nýbrž na kvalitu vládnutí. Tedy především transparentnost. Říká, že i v zemích na dně jsou odvážní reformátoři, kteří musí čelit tlaku těch, co ze státu (přírodních zdrojů, rozvojové pomoci) dlouhodobě tyjí. Ten tlak má i podobu hrozby smrti pro reformátora a jeho rodinu – Collier mnohé z nich i jejich problémy zná osobně. Pomoc by také měla být účelovější, například se soustředit na přístavy a související dopravní infrastrukturu, měla by být také koncentrována do prvních několika let po skončení konfliktu, ale především: měla by být soustředěna do zemí miliardy nejchudších. To by ovšem pro pracovníky rozvojových agentur znamenalo nevítané přestěhování z Ria do Bangui, do čehož se chce málokomu…

Knihu stojí za to přečíst a zařadit do knihovny jako něco, co v záplavě populárně odborné literatury přináší skutečné poznání, a to v poměrně drobném (cca dvousetstránkovém) a čtivém balení. Problémy jsou zasvěceně, ale srozumitelně pojmenované a vysvětlené, autor čtenáře jako dobrý učitel vede krok za krokem, s mnoha příklady k pochopení možných řešení, a tato řešení vícekrát opakuje a na konci shrnuje. A stojí pak za to se i zamyslet, nakolik je Česko malé a nevýznamné, než aby tohle všechno mohlo nějak ovlivnit. Ať už by se z Collierových návrhů realizovalo cokoli, nejsilnější je jeho poselství: „Nebuďme jenom diváky.“

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.