Hudba nemusí být politická jen svým obsahem či výrazem. V době, kdy se produkce stává součástí virtuálního prostoru normalizované hudební publicistiky, spočívá političnost především v jejím provozu.
Při bližším pozorování provozu všech uměleckých odvětví se pro přisuzování kvalitativních měřítek a hodnotových soudů jeví jako zcela zásadní funkce referenčních rámců. Tím máme na mysli takové instituce, struktury, platformy a další entity, ke kterým se obrací okruh znalců, fanoušků i laiků a jejichž prostřednictvím dochází k předávání informací. V hudební sféře se k takovýmto referenčním rámcům dlouhou dobu počítala především hudební vydavatelství, časopisy, pořadatelské agentury, významné koncertní prostory či galerie, rádiové stanice, televizní hudební kanály a mnoho dalších. Za tím vším se skrývala snaha udržet si dominantní pozici, ze které je možné určovat vkus posluchačů a kontrolovat koncentraci kapitálu v několika nejvýznamnějších uzlech poměrně jednoduché sítě. Hlavním cílem bylo stát neustále v centru dění, neboť ocitnout se na okraji znamenalo smrt.
V novém tisíciletí mnohé z těchto zvyklostí vzalo za své díky rozvoji sociálních sítí, blogů, speciálních hudebních serverů a relativní dostupnosti i velmi okrajových hudebních projektů. Zdálo se, že internet přinesl bezbřehý prostor svobody, v němž je opojné volně plout. Přesto takový nehierarchizovaný prostor spěje k tomu, aby se znovu uspořádal. Touha po záchytných bodech usnadňujících orientaci je silnější než nejisté nakračování ve směru osobní fascinace. Namísto aby se do světa vkořenil anarchický způsob recepce hudby – tím i nový politický přístup k jejím fenoménům –, ruiny určujících referenčních struktur minulosti procházejí zásadní transformací, aby zbytněly v obměněné podobě.
Ustupující chaos
V přechodném stavu, kdy staré již zaniklo a nové ještě nešlo tak snadno rozeznat, bylo možné něco z takového svobodného přístupu k umělecké tvorbě registrovat. Vznikající blogy předkládaly osobní výběr hudebních nahrávek. Obrátily do té doby převládající synchronní mapování hudebních scén a těm nejzajímavějším se podařilo prostřednictvím historických řezů vyznačit netušené asociace napříč dějinami hudby. Nahrávky, které se ve své době ocitly mimo převládající hodnotové mřížky, a byly tak téměř odsouzeny k zapomnění, na obřím „smetišti“ virtuálních cárů našly své posluchače. Tisíce nových amatérských projektů tehdy začalo pracovat na rozkladu zkornatělé hudební báze a samotný rozklad se stal estetickým východiskem nové fáze okrajové hudby.
To, co vzniklo jako spontánní akce, pomalu zapouští své kořeny. Dnes blogy ve většině případů slouží k normalizování vkusu, aniž by ovšem hudbu nějak výrazněji komentovaly. Vyrojily se nové labely, které se stávají pověstnými „zárukami kvality“, nové hudební magazíny, rádiové stanice či festivaly. Extenzivní pohyb rozevírající pole možností začal ustupovat rutinní práci archiváře. Katalogizace přispívá k masovému šíření, avšak jen v několika málo případech se podařilo, aby širší úspěch měl také svůj politický dosah. Spíše se jedná o nešťastnou etapu každé kulturní změny, a tou je její včlenění do systémem vymezeného prostoru zábavy, z níž už nemůže celek účinně napadat.
Politické gesto
Změněná konstelace referenčních rámců je přitom ideálním předpokladem pro to, aby hudební dění dostalo nový politický rozměr. Úkolem publicistů/blogerů/fanoušků komentujících hudbu by mělo být vytvářet nečekané spoje, dostávat se mimo zvuk, chodit po okrajích a neustále narušovat zautomatizované posluchačské návyky. Zapomenout na to, že psaní o hudbě má své zákonitosti, že styl se dá naučit či kopírovat, a především vyvazovat hudbu z hudebního kontextu a nemít potřebu ji vracet zpět. Znamenalo by to ocitnout se v bodě, kterým prochází nepřeberné množství cest. Ukazuje se však, že omezení je více než dost. Především jím je odpor, který vyvolává svévolné, subjektivní osahávání uměleckého materiálu. Vychází zřejmě z etického požadavku kritiky, která respekt k domnělé intenci díla staví nad jeho potencialitu, která se ukazuje až v boji interpretací. Jako bič potom stojí nad pisatelem umrtvující slovník kritika a nekonečná reprodukce myšlenkových schémat, jejichž důsledkem je stejnorodost vypovídání o hudbě. Namísto aby hudba napomáhala k vytváření kulturně-sociálních předobrazů, pokorně se včleňuje do statu quo. Diskontinuita a mlčenlivost virtuálního prostoru měly být stimulem pro svobodný chaos interpretací, který by hudbu mohl přivést k nové řeči. Zatím to ale vypadá, že vede spíše ke smazání tváře na obou koncích informačního kanálu. Vyvazuje zvuk z ideového kontextu a umožňuje hladkou konzumaci jakéhokoliv zdroje, aniž by čímkoli obohacoval jeho obsah nebo kladl zneklidňující otázky. Snad ještě není vše ztraceno.
Autor je hudební publicista.