Jaký prostor dostává v českých mainstreamových tištěných médiích kultura a jak je s ním nakládáno?
Při analýze kulturních rubrik v českých denících v podstatě není na co navazovat. Nikdo se totiž kontinuálně sledování jejich kvality a proměn nevěnuje. Na otázky, co vlastně píší o jejich oboru v hlavních tištěných médiích, většinou nedokážou umělci ani další účastníci kulturního provozu odpovědět. „Já už to téměř nečtu,“ zní nejčastější odpověď. Ještě ale není úplně tak zle. Rozhodně ne tak, aby nemohlo být hůře. Kulturní stránky z deníků ještě úplně nezmizely, řada autorů a redaktorů se stále snaží a i dnes se stává, že čas od času vyvolá některý článek širší diskusi.
Konec nové éry
Po vyhlášení nové éry v říjnu roku 2009 vydavatelé Mafry přesvědčovali, že se ambiciózně pojatá kultura stane jednou z vizitek nových Lidových novin. I když se kultuře věnuje prodávanější titul nakladatelství – Mladá fronta DNES na jedné až třech stranách denně, kultura v Lidovkách měla být zaměřena především na ty, kdo se o ní nebojí přemýšlet nebo jí přímo žijí. Skutečně se něco změnilo. Původně spíše servisní informace o kultuře se přesunuly hlavně na web a do tištěné verze začaly být umisťovány především články názorové, jež dění spíše reflektují. Do kulturní rubriky se vrátili Jiří Peňás s Ondřejem Štindlem a noviny se chlubily i akvizicí spisovatele Jáchyma Topola. Kultuře byly v Lidových novinách denně věnovány až tři stránky a naplňovala i rozšířenou přílohu Orientace. Tyto časy už jsou ale pryč. Prostor, který kultura dostává, se scvrkl na jednu stránku denně. Z novin odešel Jáchym Topol a například i filmový redaktor Vojtěch Rynda. Lidé informovaní o dění v redakci mluví o chaotickém (ne)vedení Jiřím Peňásem. To je situace, která sice mnohým nevyhovuje, na druhé straně si ale redaktoři pochvalují, že jim vlastně do toho, co budou psát, nikdo nemluví a nikdo jejich výkony nekritizuje. Z vnějšího pohledu panuje nejasnost ohledně toho, kolik má vlastně kulturní redakce interních členů a kolik externích a jak si jednotlivých členů redakce, vlastně vedení považuje. Jisté se zdá, že si pevné postavení získala například Jana Machalická, která se věnuje divadlu, Pavel Vokatý (výtvarné umění, design) a Jiří Peňás. Statut Ondřeje Štindla, Markéty Pilátové či Pavla Klusáka z novin či webu Lidovek nevyčtete.
I přes výše uvedené problémy ovšem v Lidovkách vycházejí texty, které nejsou pouze informačně-služební, ale přinášejí i zajímavý názor či podstatný pohled. S takovou ambicí se například v červenci pokusila Jana Machalická zhodnotit uplynulou divadelní sezonu. Občas se objeví i kulturně-investigativní článek, jakým byl na konci téhož měsíce článek Tomáše Pospiszyla, který odhaluje čachry okolo projektu Artbanka Museum of Young Art (AMoYA).
Nejvíc není nejlépe
Pokud bychom hodnotili prostor věnovaný kultuře podle počtu zpráv, vítězem by se mezi deníky stalo Právo. Ve sledovaném srpnovém týdnu jich otisklo celkem 61. To ale pochopitelně mnoho neznamená. Velkou část prostoru totiž zabírá prosté zpravodajství či pozvánky na kulturní akce. O stránky se stará celkem sedm redaktorů kulturní rubriky, k čemuž je nutné přičíst i dva redaktory přílohy Salon. Právě intelektuální štít Práva Salon také nedávno postihlo zmenšování. Po odchodu Zdenka Pavelky, který přílohu v roce 1996 zakládal, byl snížen počet stran přílohy ze čtyř na tři.
Nutnost zásobovat čtenáře přehledy dění v kultuře (a to především té mainstreamové) spolu se zažitou praxí spolupráce mezi redakcí a pořadateli, vede – nejen v případě Práva, ale například i MfD a dalších – často k tomu, že se otištěné texty v kulturní rubrice těžko odlišují od reklamy pořadatelů akcí. Je to takový obchod. Vy o nás otisknete články a my redaktorům dáme zdarma akreditace. Jak daleko tato praxe došla, ukazuje požadavek, s nímž se na novináře obraceli organizátoři rockového festivalu v Trutnově. „Pokud by se u vás (noviny, web) objevily alespoň dva delší články o festivalu, můžeme se na akreditaci domluvit,“ stanovovala podmínky Eva Navrátilová z agentury Geronimo. Pro kulturní rubriku Práva zveřejnění článků před festivalem nebylo žádným problémem. „Začal festival v Trutnově“, hlásal titulek ještě předtím, než na scénu vstoupili v první oficiální festivalový den hudebníci. „Pětidenní festival rozproudil Trutnov“, dozvěděli se čtenáři o den později. Tato praxe však nikomu nepřijde příliš divná. „Organizátoři zvolili jen trochu tvrdší a drsnější přístup, než bývá zvykem, a řeší si to už preventivně,“ vysvětluje redaktor kulturní rubriky jiného média.
Hlavně pozitivně prosím
Jednu až dvě strany věnují kultuře Hospodářské noviny. Starají se o ni tři redaktoři – Ondřej Horák (literatura), Magdalena Čechlovská (výtvarné umění, divadlo, reklama) a Irena Zemanová (vedoucí, film a showbusiness). Poměrně často využívá redakce externisty či přispěvatele, jako například Daniela Konráda, Tomáše S. Polívku, Josefa Vlčka a Petra Ference (hudba), Jovanku Šotolovou, Ladislava Nagye, Alenu Dvořákovou (literatura), Antonína Tesaře, Tomáše Stejskala, Tomáše Seidla (film). Kulturu v HN doplňuje každý čtvrtek příloha Knihy, v níž vychází jedna velká recenze, čtyři minirecenze a zápisky od Tomáše Kafky, Radky Denemarkové nebo Jaroslava Rudiše. V redakci si ovšem někteří stěžují na trend takzvaného pozitivního informování. Zatímco o akcích či kulturních počinech, které redaktor hodnotí kladně, mají vycházet velké články, kritice či problematizování má být podle vedení vyhrazeno menší místo někde v rohu. Čas od času se ovšem i v těchto novinách najde prostor pro větší a zásadnější článek, jako byl například nedávno celostránkový rozhovor s Kurtem Gebauerem k sedmdesátinám.