Shoda bez donucení?

Vlna diskusí a osobní i věcné kritiky, kterou vzbudila kniha Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu Michala Pullmana nejen v denním tisku, by mohla podpořit dojem, že se autorovi podařilo naplnit ambici, již ve své publikaci jasně deklaruje. Tedy otřást schématy, kterými se podle něj vyznačuje „většina prací k dějinám komunismu“. K nim patří důraz na totalitní model výkladu, který proti sobě staví režim a zbytek společnosti, jež je udržována v područí prostřednictvím represe a projevuje se čas od času „odporem“ či „odbojem“.

Úskalí jazyka

Tohoto otřesu v chápání čtvrtstoletí staré minulosti se autor pokouší dosáhnout i volbou pramenů, z nichž vychází (tedy především oficiálních projevů, dokumentů aparátu komunistické strany a obsahu dobových médií), a důrazem na jejich sémantickou analýzu. Již v tomto ohledu se práce výrazně odlišuje od řady dalších prací zaměřených na historii socialismu v Československu, které se často zaobírají dokumenty bezpečnostních složek a sklouzávají k naivně pozitivistickému přístupu, zatímco analýze či vědomé interpretaci dokumentů se vyhýbají. V zájmu o dobový jazyk však není Pullmannova práce zcela průkopnická. Sám autor okrajově zmiňuje studie a eseje Vladimíra Macury (Šťastný věk a jiné studie o socialistické kultuře) či Petra Fidelia (Řeč komunistické moci), ovšem dále s nimi nepracuje. I když je toto zaměření na jazyk a jeho význam nepochybně přínosné, inspirativní a dosud nedostatečně využívané, přináší s sebou také mnohá rizika. Zdá se přitom, že některým z nich se Pullmanovi nepodařilo úplně vyhnout.

Všímá si, že jazyk, který je využíván ve společnosti (nejen v té normalizační), se liší podle řečové situace mluvčího, okolí, formy aktu atd. Prostě v práci a ve škole i dnes mluvíme zřejmě trochu jinak než doma nebo v hospodě. Náš písemný projev se také liší od toho ústního. Toto vědomí mu ovšem nebrání v tom, aby se pokoušel na základě omezeného typu pramenů (především těch, které prošly cenzurou) usuzovat na jazyk a diskurs v celé společnosti. Dalším problémem je udržení distance od dobového oficiálního jazyka. Ten se, jak známo, vyznačoval hypertrofovaným využíváním trpného rodu. Význam pasiva pro fungování společnosti a jeho ocenění jako ideového základu pozdně normalizačního režimu v Pullmanově knize nenajdeme, zato však mnohdy sám pasivum trpně přejímá do svých interpretací. Kromě toho se u autora často setkáváme s abstraktními tvrzeními typu „vytvářel se potenciál“, „ideologie… dokázala neutralizovat“ atd., která nepřipisují nějaké skutky či události konkrétním jednotlivcům nebo skupinám, ale spíše nepříliš jasně definovaným kategoriím či pojmům.

Konec souhlasu?

Teze, kterou Pullmann ve své práci mnohokrát opakuje, je založena na tvrzení o existenci konsensu v československé společnosti osmdesátých let, který se nejprve zvolna a později rychle rozpadal v souvislosti s rozpadem dosavadního autoritativního diskursu. Extrémně formalizovaný jazyk či vyjádření tohoto diskursu byly, jak autor ukazuje i díky studiu dokumentů Gorbačovova archivu, postupně narušovány novými koncepty či interpretacemi, které s sebou přinášela ze Sovětského svazu zavlečená perestrojka a glasnosť. Ta otevírala nová témata a také prostor pro vyjádření zájmů různých skupin obyvatelstva, které se stranickému aparátu nedařilo integrovat zpět do dosavadního „hypernormalizovaného“ jazyka a jeho floskulí a frází. V této souvislosti se Pullmanovi povedlo vykreslit ná­hle se vyjevující rozdíly v zájmech různých skupin obyvatelstva, například různých expertů, ředitelů podniků, dělníků, intelektuálů či stranické nomenklatury.

Zdůraznění konsensu, tedy jisté formy souhlasu různých částí společnosti s pozdně normalizačním režimem, patří nepochybně k nejprovokativnějším momentům publikace. Ani zde ovšem autorovi nenáleží prvenství při poukázání na tento fenomén. Inovativní je spíše v tom, jak tento konsensus interpretuje. Opírá se přitom především o termín „autoritativní diskurs“, zavedený Michailem Bachtinem. V něm je vyžadována bezpodmínečná oddanost předepsaným formám (například ideologickým frázím) a jsou požadovány ritualizované projevy poslušnosti (třeba účast na manifestacích), zároveň je ovšem možné v jeho rámci či jeho prostřednictvím prosazovat osobní zájmy či dílčí výpovědi, které mohou být v některých případech i v obsahovém rozporu s deklarovanými hesly.

Kde je represe?

Na rizika tohoto konceptu poukázal již ve své recenzi Pavel Barša (Lidové noviny, příloha Orientace, 21. 5. 2011). Podle něj vede k bagatelizaci represe a vůbec mechanismů moci, kterým byla normalizace zavedena a udržována. Dodejme, že k nim patřily nejen tanky Varšavské smlouvy a věznění několika stovek otevřených odpůrců normalizace a jejích projevů, ale především propracovaný nomenklaturní systém, který společnost neustále „očišťoval“ od „nepřátel“ a určoval tak osobní kariéru každého jednotlivce. Barša poukazuje, že by proto bylo mnohem vhodnější používat namísto Bachtinova „konsensu“ termín Antonia Gramsciho „hegemonie“. Tento koncept nepopírá, že významná část společnosti přijme v určité situaci za svou ideologii vládnoucí vrstvy a věří, že vyjadřuje zájem všech a objektivní povahu reality. Zároveň ovšem Gramsci nezapomíná, že této hegemonie vládnoucí menšina dosahuje i prostřednictvím fyzického a ekonomického donucení.

Kniha Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu představuje mnohonásobnou výzvu. Konfrontuje širší veřejnost s interpretací, která znesnadňuje přesouvání odpovědnosti za minulost na Sovětský svaz, na „komunisty“ či Státní bezpečnost. Historickou veřejnost vyzývá autorova interpretační odvaha, schopnost zařazení do kontextu evropského výzkumu a také snaha o vztažení zkoumaného problému k současnosti. Pro autora by ovšem úspěch ve vyprovokování diskuse neměl znamenat dosažení cíle.