Trampové tvoří v současné české společnosti nepočetnou, vyhraněnou a poměrně uzavřenou skupinu s jasně definovaným znakovým systémem. Avšak „útěky“ do přírody a posezení u ohně s obligátním skupinovým zpěvem za doprovodu kytary neodmyslitelně patří k raným fylogenetickým etapám mnohých z nás.
Trampem jsem se stát nestihl. Na mé tábornické aktivity došlo až na přelomu osmdesátých a devadesátých let: nejprve jsem byl členem smíšeného turistického oddílu pod Pionýrem a posléze chlapeckého oddílu skautů. K mým nejnezapomenutelnějším vzpomínkám spojeným s touto činností patří hudba. Tehdejší písně mám natolik ukotveny v paměti, že dodnes při jakémkoli setkání s ožralou hospodskou trampskou kapelou můžu bezchybně napovídat desítky textů. Je to ve mně jako v koze.
No girls!
Repertoár obou zmíněných oddílů se značně lišil. Smíšený turisťák necítil potřebu ideologicky ignorovat prepubertu a v písních, které pěl, existovala láska a tu a tam i cigára (Bundy zelený) a alkoholismus (Šéfe). Nepsanou hymnou ohňů byl Nedvědův Valčíček s veršem, který otevře každé lůno: „Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš…“ Zato skauti po „sametu“ trpěli neduhy znovuobnoveného hnutí a toužili být na konci 20. století foglarovštější než Foglar v jeho první polovině. Písně vytvářely „ten báječnej mužskej svět“ a vrcholem mezipohlavních střetů byla posvátná „Stály baby u vesnice, divily se převelice, že mám holá kolena…“ Jistý eskapismus ale bujel i ve smíšeném oddíle; tam zase pravé přátelství a lásky vznikaly jen v lůně přírody a nikdy v prostředí mastňáků vzývajících pohodlí a mamon – příkladem za všechny budiž hoptropácký song o dávné lásce, která se tak změnila, Amazonka: „Teď jsi víla z paneláku, samá dečka, samej krám, já si přál jen, abys byla [:pořád stejná, přísahám:].“ Rozdělíme-li si českou trampskou píseň na před- a poválečnou, můžeme říci, že se skauty jsem krákoral starší repertoár než s pionýry.
Předválečný tramping bývá často interpretován coby jev související s celosvětovou finanční krizí: finančně nenáročný únik do přírody začínal na konečných pražských tramvají a trampové inspirovaní legendami o americkém Západu začali zakládat osady, v jejichž čele stál šerif. Tou nejstarší byla pravděpodobně Ztracenka. Osady měly své písničkáře, takzvané sbory (tedy hlasy doprovázené kytarou). Ve Ztracence působil třeba otec české trampské písničky Jarka Mottl (Marta je Marta, Hledám děvče na neděli).
Tramping byl integrální součástí prvorepublikové kultury, do které se vešel barrandovský glamour i avantgardní výboje surrealistů. Trampové se samozřejmě dočkali nejedné parodie, například v prvních dvou částech Bohatýrské trilogie Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, jinak ale, zdá se, nebyli nijak přísně ostrakizováni – častým návštěvníkem Ztracenky prý býval Jaroslav Ježek. Jak se situace lišila v sedmdesátých a osmdesátých letech! Na Portě se sice scházely desítky tisíc posluchačů, téměř nikdo z tvůrců trampské písně se ale nedočkal „oficiálního“ uznání v podobě gramodesky. To veleplodný Jarka Mottl spolupracoval s filmaři i swingaři a je mimo jiné autorem pecky Mě to tady nebaví, již jedinečně ztvárnil netramp a zhýralec Hugo Haas.
No country!
Co je důležité, ve značné části prvorepublikových trampských hitů slyšíme hudbu tehdejších kaváren a dancingů: foxtrot, valčík a jiné populární žánry. Trampové sice tušili, co je to western, o žánru country & western (či jeho předchůdci hillbilly) ale samozřejmě neměli ani ponětí. Trampové sedmé a osmé dekády o něm sice věděli velice dobře, ve své tvorbě ale většinou dávali přednost folkovým postupům. Důvody patrně byly nejen technické (folkové brnkání je jednodušší než dobře zahrané country či bluegrass), ale i politické: country music byla v ČSSR vládnoucím režimem z nějakých důvodů hájena. Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa (1992) cituje rozšířenou domněnku, že se tahle hudba líbila synovi některého z ministrů.
Countryových průniků k táborákům ale mnoho není. Nejlépe se infiltrovali Greenhorns, v šedesátých letech nejlepší country kapela v zemi. Sešli se v ní mimo jiné Tomáš Linka, Michal Tučný a Jan Vyčítal; zejména poslední si dobře uvědomoval, že ke country patří desperátství. Cashovo Cocaine Blues sice opatřil názvem Vlak v 05, ale i tak se text hemží mrtvolami a jeho rytmus nevyhnutelně směřuje k neveselému konci: „Pod kolama skončil mladej brzdař Kid.“ Greenhorns neměli konkurenci: Brabcův Country Beat byl studiově přeplácanou továrnou v duchu normalizační produkce, „český Johnny Cash“ Ladislav Vodička sice vládl záviděníhodným hlasem, jeho písně se ale vyznačovaly tak přehnaně výchovnými texty, že to bylo i na nekonfliktní trampy moc. Michal Tučný, superstar české country music, fungoval na sólové dráze již zcela v duchu supraphonsko-pantonské parodie na showbusiness a jeho repertoár k táborákům pronikal jen zřídka – někdy je to s podivem, jindy, jako v případě konceptuálního alba Jak to doopravdy bylo s Babinským, zcela pochopitelné. Z „countryového“ břehu se portovní a trampská popularita nevyhnula ještě Poutníkům s Robertem Křesťanem a Wabimu Daňkovi, který na svém prvním albu ukázal, že chytlavé cashovsko-kristoffersonovské country lze kvalitně dělat i u nás. „Prvorepublikové“ pronikání country do vyšších pater pop music pěstoval tu a tam Semafor a soustavně Waldemar Matuška.
U táborových ohňů, jak je pamatuji, zkrátka nepanovala žádná velká žánrová tolerance. „Dvě kytary a syrovej sbor hlasů“ zcela stačily a stran témat bylo vymalováno. V textech frčí dlouhé slabiky: sám, dál, víš, rád a podobně. Zajedno jsou kamarádi táborových ohňů i v tom, že v přírodě je líp než mimo ni – vně lesů, luk a strání ráj ani kamarádství nehledejme.
No danger!
Ústní předávání a zaměnitelnost (napsal Kocábku náramnou Žalman, Šroub nebo někdo úplně jiný?) z trampské písně udělaly nefalšovaně lidový žánr – ne proto, že bychom neznali autory jednotlivých písní, ale proto, že tyto písně žijí samy o sobě a nejsou závislé na autorech ani na původních interpretech. Bedna od whisky vynikne téměř v každém podání. Trampská scéna je do značné míry anonymní, snad proto se trampové nechali zkrotit organizacemi Socialistického svazu mládeže a pokojně si na svých Portách snili o dálavách. Hlavně když bylo kam odjet stanovat! Nebezpečí pro vládnoucí režim opravdu neznamenali: jeden Kryl, i když byl v emigraci, vzbuzoval víc obav než sto padesát Žalmanů.
Tahle lidová hudba má svůj kánon, který je jen málokdy, ale přece jen obměňován. Abych se ale vrátil do světa oddílů: k táborákovým hitům posledních let prý leckde patří Amerika (jak jinak) skupiny Lucie. To by mohlo fungovat, pá pa pá pá…
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.