Vídeňský festival ImPulsTanz ukázal, jak těžké je říct, kde končí tanec a začíná performance. A vice versa. Nekompromisní Bulhar Ivo Dimchev navíc přidal svůj stále provokující názor na „živé“ umění, které se dostane pod kůži.
Na mezinárodní festival ImPulsTanz, konaný pravidelně o letních prázdninách ve Vídni, letos přijel choreograf, tanečník a filmař Wim Vandekeybus spolu s hvězdou červnového festivalu Tanec Praha Akramem Khanem a dalšími známými choreografy, jako je Anne Teresa De Keersmaeker, Marie Chouinard nebo Terence Lewis. Šedesátce produkcí dominoval klasik performance Jan Fabre, který ve Vídni také vystavil svá díla z osmdesátých let. Na výstavě s názvem Die Jahre der Blauen Stunde (Roky modré hodiny), kde visela v Kunsthistorickém muzeu Fabreova obří plátna vytvořená obyčejnou modrou propiskou vedle děl Tizianových, Rubensových nebo Bruegelových. Ani celková atmosféra festivalu nebyla spiklenecky uzavřená, naopak se přehlídka konala na turisticky atraktivních místech, například v prostorách jednoho z největších evropských center pro současné umění v MuseumsQuartier nebo v Burgtheateru.
Nahlodaný tanec
Na ImPulsTanzu jsem viděla zhruba deset performancí, podrývajících slovo tanec v jeho názvu. Undergroundový muzikál The Ballad of Ricky and Ronny (Balada o Rickym a Ronnie) o asociálních milencích, ukrývajících se před zlým světem do svého vztahu, od norsko-holandského dua MaisonDahlBonnema (Hans Petter Dahl, performer s vizáží Davida Bowieho, a Anna Sophia Bonnema) byl spíš infantilní koncert s VJem než tanec. Svévolně působilo i vystoupení kyperské choreografky Marii Hassabi a tanečního kritika a dramaturga Roberta Steijna. Po celou dobu performance Robert a Maria se subtilní tanečnice a postarší, robustní muž dívají vzájemně do očí, intimita mezi (vestoje, vkleče nebo vleže) objímajícím se párem byla pro mnohé nesnesitelná. Hravý intelektualismus naopak nabídl rakouský soubor Liquid Loft se svými Talking Head (Mluvící hlava), kdy dva performeři, muž a žena, zkoumali pomocí videa možnosti zesměšnění svých deformovaných obličejů. Sebeironií občerstvovalo i vystoupení performerky, breakdanceové tanečnice a bývalé akrobatky Cirque du Soleil Silke Grabingerové. Tato atraktivní blondýna se spojila s populárním moderátorem, komikem a kabaretiérem Dirkem Stermannem a udělali vynikající stand up komedii Versuchsperson Silke Grabinger (Pokusná osoba Silke Grabingerová), trefující se do rakouských reálií a života umělkyň, kde se opravdu spíš mluvilo, než pohybovalo.
Nejvíce se tanci přibližovala choreografie Itala Emia Greka (žáka Jana Fabrea) ROCCO in TWO (Rocco ve dvou), inspirovaná Viscontiho neorealistickým filmem Rocco a jeho bratři. Taneční scéna vypadala jako boxerský ring, baletně stylizovaný zápas mezi bratry působil jako přehlídka anticky krásných (homosexuálních) mužských těl.
Jehly, tělo a poezie starého úchyla
Bulharského performera působícího v Belgii, výtvarníka (výstava Angels ve Wittgensteinově domě doprovázela oficiální program) a mého osobního favorita přehlídky Iva Dimcheva (viz A2 č. 20/2006) také charakterizuje queer estetika. Jeho performance X-ON zkoumá bílé objekty sochaře Franze Westa (mimochodem Westovo Růžové sofa lze právě vidět v galerii Albertina na kolektivní výstavě současných významných rakouských a německých výtvarníků), ty dostávají „tvar“ teprve v lidských rukou. X-ON se odehrává na výstavě soch za přítomnosti průvodkyně a návštěvníků galerie, dvou turistů a dalšího „živého“ uměleckého díla, queer umělkyně Lili Handelové. Ta má v Dimchevově podání dokonale vypracované, téměř nahé tělo, vyholenou hlavu, ostře řezané rysy, nezbytné silné, žensky démonické líčení a rajcovní boty na podpatku. Lili coby dominantní semetrika svou výstředností ostatní performery ovládá, potemnělým nebo operním zpěvem určuje výjimečnou náladu.
Přiznanou Dimchevovu hru, jejímuž kouzlu lze lehce propadnout, nebo je možné ji pro sebestřednou klišovitost děl umělců sexuálních minorit odmítnout, podtrhují otázky týkající se současného umění. Jeden z jeho významů, provokovat a pohoršovat, naplnil autor performance po okraj: to když si na jevišti divadla (jako už po tolikáté, mimo jiné v Praze v roce 2006 v Malém Nosticově divadle na Kampě) sám odebral krev a pak se jí v duchu vídeňského akcionismu Hermanna Nitsche výsměšně postříkal. Následným africkým tancem (s Westovými krabicemi na hlavě) všechno ještě více zlehčil, včetně rituální podstaty divadla. Ovšem stříkačka s pravou krví zároveň, nehledě na banalitu akce, vyvolala nevolnost a znechucení.
Autorka je teatroložka.
ImPulsTanz. Vídeň, Rakousko, 12. 7. – 15. 8. 2011.