Zašlý trampingu čas

Trampové jsou v dnešní době spíš terčem posměšků než obdivovanými hrdiny. Mají liščí ohony za kloboukem, lžíce v kanadách, kajtru přes rameno a na rozdíl od skautů, nad nimiž vládl duch Jestřába Jaroslava Foglara, se nezdá, že by se jejich počínání mohlo řídit určitou filosofií. Tím spíše možná překvapí, že první trampský román vyšel již roku 1928 pod názvem Arizona. Jeho autorem byl prozaik, překladatel z francouzštiny a skladatel trampských písní Jan Jaroslav Paulík (1895–1942).

Cirkusáci, tuláci a zlí samotáři

Motiv tuláka, pobudy nebo artisty, tedy lidí, kteří jsou dobrovolně poutníky, má v českém literárním prostředí dvacátého století dlouhou tradici. V próze se paralelně objevují povídky Ivana Olbrachta O zlých samotářích (1913) a Josefa Uhra Kapitoly o lidech kočovných a jiná próza (1906). Samotářem se stává člověk na cestách, paradoxní ale je, že nezískává mnoho svobody ani se neučí rozumět ostatním. Cirkusák Žak z Olbrachtovy povídky je v očích příbuzných jen ztracenou vzpomínkou, která budí vztek. V Rasících dvojice starých lidí cestuje se psem od vesnice k vesnici, ale putování ani zdaleka nepřipomíná idylu. Pes je soustavně týrán a nakonec se, očekávaně, obrátí proti svým majitelům. Karel Toman v básni Tuláci z roku 1908 pak ukazuje opačný obraz člověka bez domova. Pro básníka, který strávil léta 1904 až 1905 bez peněz v evropských metropolích Berlíně, Paříži a Londýně, jsou právě oni „polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů“. Město je pro ně zhouba, jejich hlad je ztotožněn s věčným hladem země.

Na konci dvacátých let se motiv objevuje ve zvýšené míře znovu, avšak s poněkud odlišným vyzněním. Salto mortale, k němuž směřuje světová ekonomika, politika a v českém uměleckém prostředí i oslavovaný poetismus, čeká i na artisty a ty ostatní na cestách. V Rozmarném létě Vladislava Vančury (1926) je přítomnost cirkusáků pro město spíš otravnou záležitostí, jež její obyvatele rozkmotří, a když odjíždějí, vše se stereotypně vrací do zajetých kolejí – kouzlo představení ani krása baletky Anny nikým nepohne na déle než na pár dní. Pytláci v baladě Josefa Čapka Stín kapradiny (1930) ztrácejí kromě lidské společnosti (jež je tulákům odepřena již od prvních zmiňovaných děl) i vlídnost lesa. Cirkus jako klíčový motiv dvacátých let už není ukazován jako prostor pro nevázanou hru a radost, ale místo, kde se naplno ukazuje proměna onoho naivního poválečného světa. V Nezvalově Akrobatovi (1927) padá člověk z hrazdy, přičemž „přivolal myši věznic ropuchy hřbitovů/ a červený déšť štěnic jak západ slunce/ připomínaje tak dějiny lidstva starší kronik“. Nad okouzlením z přítomné chvíle vítězí vědomí minulosti a pochmurnost jejích obrazů. Podobně se v Novém Ikarovi (1929) Konstantina Biebla prolínají obrazy války, exotických krajin, moderních měst a zemřelých ikon poetismu v nich.

Z houští vylétne pták

Paulíkova Arizona charakterizuje tuto proměnu tak, že v sobě kombinuje romantický obdiv k trampství, poetistický styl, ale zároveň krutost z poznání, že svět nespoutaných dobrodružství je nenávratně pryč. Pro hrdiny je trampský život ideologií, možná trochu nadneseně, v souladu s vyzněním celého textu, smyslem života. Vážnost trampského údělu souzní s jazykem vypravěče a postav – podobně jako v Rozmarném létě je styl až groteskně archaický, postavy trampů se vyjadřují nepochopitelně (z dnešního pohledu) exaltovaně a vzletně. Autorské komentáře k jednání postav jsou přednášeny tak vážně, jak jen je možné. To, že jde o hru, však potvrzuje i původní podtitul Groteska ve zkrácené verzi z roku 1927.

Dalším rysem, jenž vychází z dobového uměleckého kontextu, je inspirace filmem. Arizona se nerozvíjí lineárně, spíše je složena z jednotlivých scén, přičemž řada výjevů je zcela nedějových. Z houští vylétne pták, někdo projde kolem hospody a otevře se okno. Názvy kapitol jsou výmluvné, ale událost, jež je zde zmíněna, se odehraje na okraji mnoha dalších marginálních dějů. Avantgardní povahu románu posilují i vložené sny protagonistů, vydělené typograficky, a řada literárních či biblických aluzí. Paulík záměrně narušuje groteskní rovinu vyprávění a balancuje na laně mezi lehce ironickým pohledem na trampy a poukazem k tomu, že i tato hra, byť hraná s obdivuhodnou vášnivostí a upřímností, se mění v podnik s tragickým koncem.

Pohodlní bojovníci

V okamžiku, kdy je v biografu vyhlášen zákaz promítání kovbojských filmů, se rozpoutá boj mezi trampy a policií. Změna naladění je v textu signalizovaná fragmentarizací již tak chabého lineárního vyprávěcího principu. Tato událost mění i vypravěčskou pozici – z povzneseného komentátora se stává ten, který vypráví elegii za odcházející osadou a jejími pronásledovanými obyvateli. „Skvělé a lhostejné nebe stálo nad trampem nabitým urputným a mlčenlivým šílenstvím, jedinou myšlenkou, sotva zhruba načrtnutou, vlnící se a kolotající jako tvořící se svět, nad trampem nabitým vůlí jít kupředu, rvát se, drát se, dál a dál, jako vlna, která se valí, s lhostejností k dobrému a zlému, užitečnému a zbytečnému, razit si se skloněnou hlavou cestu, na jejímž konci je zmar a smrt.“ Melancholie, jež v závěru přechází do vzteku, rozechvívá celý příběh. Líčení krajiny, zejména lesů a řeky, je kladeno do opozice s prostorem hospody (a alkoholem). Obojí nabízí opojení, avšak to alkoholové vždycky přejde v ranní kocovinu. Paulík romantik naopak stále zdůrazňuje neměnnost přírody a její konejšivou krásu. „Nejvyšší sosna vztahovala větve vyschlé časem nad jedním z pěti indiánských stanů, které mlčky oživovaly tuto tichou a poněkud smutnou krajinu. Strmá, úzká, kamenitá stezka vedla odtud k řece a uprostřed mezi stany zaražena v zemi stála standarta s obrazem zelené lišky: statečného zvířete, lstivého z rozmaru, zeleného jako naděje a jako lesy, milované útočiště milenců a cikánů, které s mořem platí k dvěma nejkrásnějším věcem na světě. Ledaže snad jsou ještě o něco krásnější než moře.“

Zánik osady jde ruku v ruce s proměnou postav. Knut a Klapka představují divokou tradici, jejich přítel Reflektor pak nové tíhnutí k trampingu jako veselé šarádě. I jejich lásky jsou poněkud prvoplánově načrtnuté – lehkomyslná Manka z hospody, Elvíra – majitelka potulné střelnice a kouzelného divadla, paní Vlasta – žena obchodníka Solnessa. Podstatné je však to, jak Paulík tyto stereotypy přetváří. Ani jeden ze vztahů nedojde naplnění, ne kvůli překážkám zvenčí, ale zkrátka proto, že postavy se zdají být příliš pohodlné na to, aby za ně bojovaly. V milostných dialozích jsou sice zanícenými či roztomilými svůdníky, ale ukazuje se, že jde povětšinou jen o slova. Původní komika hyperboličnosti se tu mění v sarkasmus. Když do této poněkud rozplizlé atmosféry nesmyslně se potulujících lidí vstoupí smrt, jde o symbol řádu, jenž trestá. A nejde o řád policejní, ale zákon prastarého svazku trampů a přírody, který byl narušen jejich odcizením sobě samým.