AVU po Pro-AVU

Prvním veřejným vystoupením iniciativy ProAVU byl otevřený dopis, v němž vyzvala k uspořádání sympozia o budoucím směřování Akademie výtvarných umění; hned v únoru 2010 se, ve spolupráci s rektorem Jiřím Kotalíkem, povedlo uspořádat veřejné zasedání Akademické obce AVU, hojně navštívené odbornou veřejností i studenty (viz A2 č. 5/2010). Diskutovalo se nejen o situaci na Akademii, ale i o uměleckém vzdělání obecně. Nespokojení studenti tehdy požadovali zejména pravidelně vypisované, dostatečně medializované konkursy na pedagogy, probíhající za účasti veřejnosti, zlepšení komunikace na AVU, zaktivnění činnosti akademického senátu a výraznější účast školy na veřejném výtvarném životě. Zároveň chtěli vybídnout k diskusi o směřování školy, které od období změn po nástupu Milana Knížáka do vedení AVU v roce 1990 chybí konceptní řešení.

Konkursy skutečně minulý rok proběhly – v červnu na Katedru teorie a dějin umění, v září a říjnu na místa vedoucích pedagogů jednotlivých ateliérů. Ve vyjádření ProAVU, rozeslaném 18. 11. 2010 („Vyjádření iniciativy ProAVU k výběrovým řízením na AVU a k současné situaci“), se ale dočteme: „doposud však nebyla důsledně naplněna žádná z konstruktivních tezí přednesených na sympoziu“. V čem je tedy problém?

Vlk se nažere a koza?

Příčiny nespokojenosti s dosavadním vývojem shrnuje výše zmiňované vyjádření, kde stojí: „Při vyhlášení i v průběhu výběrových řízení docházelo ke zmatkům, sporným postupům a nešťastnému načasování.“ Obsahuje kritiku složení komise (jen jedna žena, žádná osoba mladší padesáti let) a faktu, že nakonec dochází k výměně vedení pouze u dvou ateliérů (Anna Daučíková – Škola nových médií II. a Tomáš Vaněk – Škola konceptuální tvorby). Také kuriózního a legislativně zřejmě poněkud vykloubeného rozhodnutí, kdy byla některým vítězům výběrového řízení pozice přislíbena – ale až za dva roky (ateliér Malba IV. Zdeňka Berana by měl převzít Martin Mainer od října 2012, ve stejnou dobu potom ateliér Kresba od Jitky Svobodové Jiří Petrbok a ateliér Figurální sochařství a medaile od Jana Hendrycha Marius Kotrba). „Já si myslím, že za dva roky se konkursy budou muset zopakovat,“ domnívá se jeden ze signatářů ProAVU, Tomáš Uhnák. Nejen ProAVU kritizuje i výběr některých pedagogů pro Katedru teorie a dějin umění a považuje navíc za nepřijatelné působení Jana Kříže jako „dočasně jmenovaného současného vedoucího katedry“ na pozici jejího vedoucího – kvůli tomu ostatně někteří pedagogové zvažují odchod. Slíbené rozhodnutí rektora ohledně transformace této katedry je tedy napjatě očekáváno. Bude mít možnost dokázat, že jeho cílem není „spíše utužení vlastní pozice než zkvalitnění školy“, jak naznačují signatáři.

Řekni ne otcům z AVU

Akademii čekají 1. února 2011 volby do akademického senátu, orgánu, který by potenciálně mohl hrát významnou roli ve vnitřních reformách školy. (K veřejnému představení kandidátů – voleno je 12 zástupců do akademické komory a 9 do studentské – má dojít 20. 1.). Uhnák – který je zároveň místopředsedou senátu – tvrdí, že ProAVU částečně suplovala senátní činnost. Původní záměr byl ProAVU se senátem propojit, většina studentských senátorů však nesouhlasila.

Iniciativě prý nějakou dobu trvalo, než se podařilo vysvětlit, že nelobbuje za vlastní partikulární zájmy; dnes už je snad situace o něco lepší. Signatáři tvrdí, že nebojovali pouze s opozičními názory, ale také (zejména) „s pasivitou a nezájmem“, dokonce byli vystaveni osobnímu osočování. Angažovanost má na Akademii negativní konotace. Za hlavní pozitivum iniciativy považuje další z jejích členů, Pavel Sterec, že se podařilo „ukázat, že je možnost něco měnit“. Studenti začali být aktivnější, a i když se role ProAVU v podobě, v níž vznikla, chýlí ke konci, nezávisle na ní vznikají na škole další kritické skupiny.

Samotnému rektorovi vyčítají nejasnou koncepci – „už začátek jeho programového volebního prohlášení, že je potřeba udržet status quo, mluví za vše. Velmi si cením některých pozitivních změn, ke kterým došlo, a které mohou předznamenat další vývoj/rozvoj AVU, nicméně jsou velice nekoncepční a ad hoc,“ tvrdí Tomáš Uhnák. „Škole chybí směřování, názor na to, čím by měla být, co očekávat od absolventů, jaké má priority, nic takového bohužel nevzniklo,“ dodává Sterec. Také až chorobně závislý vztah některých studentů AVU k vlastním pedagogům a neochota vyjít z ateliéru ven a vnímat školu jako celek je na pováženou: „Někteří lidé se bojí představit si vůbec jakoukoli možnou budoucí změnu ateliérového vedoucího, protože své pedagogy pojímají jako absolutně nenahraditelnou autoritu,“ prohlašuje Sterec.

Na otázku, co jim tato zkušenost přinesla jako umělcům, odpovídá Pavel Sterec odkazem k nesčetným příkladům v historii, propojujícím občanský postoj s uměním. „To neznamená, že umění by mělo být explicitně politické, ale podle mě jde špatně rozdělit postoj vůči světu a vlastní tvorbu,“ dodává. Pro Tomáše Uhnáka se otázky uměleckého vzdělávání staly dokonce jedním z témat a jeho výzkum loni vyvrcholil přípravou výstavy o problematice angažovanosti studentů Možnosti studentského života ve spolupráci s iniciativou Tranzitdisplay (a Studentskou komorou Rady vysokých škol, Václavem Magidem a Vasilem Artamonovem), reprízu chystá na konci ledna v Galerii G9 v Českých Budějovicích. Mottem iniciativy ProAVU je jeden z citátů, jež se objevily ve výstavním katalogu: „Školy mohou být mnohem víc než místa, kde jen pár studentů smí být ve studentské radě… Hlavním posláním škol může být, aby se každý stal určitým způsobem, občas ve spolupráci s jinými, vůdcem školy.“ (Roland Barthes, Zlepšujeme školy zevnitř, 2001.) Čeští studenti nejsou v porovnání s některými evropskými zeměmi příliš aktivní; z výstavy bylo zřejmé, že bývalo jinak. ProAVU předvádí, že – a jak – to jde.