Začátek roku je tradičně ve znamení hodnocení, žebříčků, výběrů nejlepších a nejhorších filmů roku právě minulého. Filmoví kritici v anglosaském světě se víceméně jednoznačně shodli na tom, že nejlepším filmem uplynulých dvanácti měsíců je snímek Davida Finchera The Social Network (recenze v A2 č. 23/2010), pojednávající o vzniku sociální sítě Facebook. Podle serveru Metacritic.com ho na první příčku zařadilo 21 kritiků z velkých amerických periodik, druhý Winter’s Bone (Kost zimy, USA, 2010) si prvenství připsal sedmkrát. Na jedné straně se autorka tohoto zápisníku s názory amerických kritiků shoduje, ostatně sama film umístila v anketě časopisu Cinepur do čela filmového pelotonu. Pokud ale osobní preference, které mohou být z různých důvodů velmi specifické, odsuneme stranou, vybízí téměř uniformní shoda kritiků o prvenství Fincherova filmu k zamyšlení nad tím, co taková shoda vypovídá o stavu současné hollywoodské produkce.
Anglosaská kritika tradičně dává přednost filmům se silným příběhem, vypovídajícím něco zásadního o lidské zkušenosti a humanitě obecně a odpovídajícím tematicky morálce a životním postojům vzdělané střední třídy. Kdyby The Social Network, nanejvýš čtvrtý nejlepší Fincherův film po Klubu rváčů (Fight Club, 1999), Zodiaku (2007, recenze v A2 č. 28/2007) a Sedmi (Se7en, 1995), vznikl ve stejném roce jako Schindlerův seznam (Schindler’s List, 1993), Forrest Gump (1994), Statečné srdce (Braveheart, 1995), Zachraňte vojína Ryana (Saving Private Ryan, 1998), Americká krása (American Beauty, 1999) nebo Trosečník (Cast Away, 2000), pravděpodobně by se jen těžko vyšvihl na první příčku žebříčků. Bez ohledu na kvalitu režie, strukturování vyprávění či mobilizování žánrových pravidel není Fincherovo aktuální dílo klasickým příkladem „standardního“ středostavovského středněproudého „kvalitního“ snímku, kterému kritici dávají historicky přednost. V porovnání s vyjmenovanými filmy se The Social Network jeví jako nadprůměrný snímek o teenagerech, obdoba Dobrého Willa Huntinga (Good Will Hunting, 1997) pro rok 2010. Film sice skrývá jisté morální poselství či výpověď o světě, ale rozhodně to není sdělení jasně a okamžitě srozumitelné každému či pro každého relevantní, jak ostatně ukazují záporné či rozporuplné reakce řady českých kritiků. Bylo by zajímavé vědět, kolik anglosaských kritiků k The Social Network sáhlo víceméně z nutnosti kompromisu najít to nejlepší v roce, který při zpětném pohledu na americkou filmovou produkci nevypadá příliš radostně.
Co tedy vítězství Fincherova filmu znamená? Už samotný fakt, že je nejvyzdvihovanějším filmem snímek o mladistvých a pro mladistvé, by stál za rozbor, pro který ale není v tomto zápisníku místo. V prvním plánu tedy úspěch The Social Network souvisí s prostým faktem, že v roce 2010 Hollywood nevyrobil žádný jiný film, který by odpovídal vkusu střední třídy kritiků lépe. Jinými slovy, Hollywood nejevil v uplynulém roce příliš velký zájem o dospělého vzdělaného diváka. V porovnání s předchozími dvěma dekádami filmy pro dospělé publikum téměř vymizely a nahradila je díla směřovaná ke dvěma odlišným diváckým skupinám. Na jedné straně je to tradičně nejsilnější divácký segment, který tvoří mladí lidé mezi 20 a 25 lety, plus teenageři a ti, kteří se na teenagery cítí – tedy většinou muži třicátníci/čtyřicátníci toužící takzvaně prodloužit si mládí, což je fenomén, který americký filmový průmysl jasně rozpoznal. Filmy jako Iron Man 2, Počátek (Inception), Machři (Grown Ups), Na doraz (Due Date), Blbec k večeri (Dinner for Schmucks), The A-Team, Dostaň ho tam (Get Him to the Greek), To byl zítra flám (Hot Tub Time Machine), Jackass-3D a další jsou adresovány tomuto publiku.
Zatímco orientace na první typ publika není nijak překvapivá, druhá skupina – dětští diváci – je o poznání zajímavější. Jako by Hollywood loni poprvé otevřeně přiznal, že natáčí filmy primárně pro děti. Oproti předchozím létům ještě o něco narostl počet animovaných filmů, jež jsou doplněny o fantasy a fantastické či pohádkové snímky. Titul, který symbolizuje příklon k dětskému publiku snad nejvíce, je remake Karate Kid, v němž je hlavním hrdinou nikoliv dospívající mladík, ale malé dítě.
I když je ožehavé hovořit o trendu a vystopovat přesně počátky změn, lze říci, že hollywoodská produkce pozvolna směřovala k modelu dvou dominantních publik – dětského a mladého – a odklonila se od dospělých diváků zhruba od roku 2007, kdy filmy jako Letec (The Aviator, 2004), Válka světů (War of the Worlds), Zkrocená hora (Brokeback Mountain, recenze v A2 č. 12/2006) nebo Čistá duše (A Beautiful Mind) (všechny 2005) byly vytlačeny Transformers nebo Zbouchnutou (Knocked Up). Hollywood necílí na děti poprvé. Jak ukazují studie historiků, americký filmový průmysl se snažil oslovovat upozaďované dětské publikum od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let. Nicméně v tomto období jevil stejně intenzivní zájem o dospělé diváky. Jednak specifickými rodinnými filmy, jednak pak standardními žánrovými snímky. Výsledkem je nestandardní profil top ten žebříčků. V roce 1990 se v něm například objevily filmy Sám doma (Home Alone), Duch (Ghost), Tanec s vlky (Dances with Wolves), Pretty Woman, Želví nindžové (Teenage Mutant Ninja Turtles) nebo Hon na ponorku (The Hunt for Red October) (poznámka: komerční úspěšnost je použitá pro kontrast mezi top ten v letech 1990 a 2010; sama o sobě vypovídá málo o produkčních trendech).
V jistém ohledu se v kontextu produkce uplynulých tří let náhražkou za sofistikované filmy pro dospělé stala 3D. Přestože v aktuální podobě se reálně jedná spíše o atrakci, taková strategie filmovému průmyslu prozatím vychází, jak ukazují čísla návštěvnosti na snímek Avatar (2009, recenze v A2 č. 2/2010). Film, jenž je v jádru animovanou fantasy pro děti s ekologickým pseudoposelstvím, byl přijat dospělým publikem jako myšlenkově i formálně zásadní dílo.
Proměny v produkci je možné analyzovat z různých úhlů, na té současné je ale možná nejzajímavější, že zacílením na dětské publikum filmový průmysl pozoruhodně sladil své výrobní vzorce s americkým průmyslem hudebním, který vyrábí zábavu pro dětské posluchače už nějakou dobu. Možná se skutečně blíží ohlašovaná infantilizace americké kinematografie.
Autorka je filmová publicistka a historička.