Rozmarné řevy české poezie

Nejdřív musíme přistoupit na tu hru. Že je v poezii možné určit nějaké nej, vybrat nejlepší básně. Jistěže se lze pohybovat po škále špatný, dobrý, lepší, skvělý… Od určitého bodu už ale záleží na osobním vkusu a nastavení. V případě sborníku Nejlepší české básně 2010 jde o vkus a nastavení editorů Miloslava Topinky a Jakuba Řeháka. To je další pravidlo hry: ročenka má dva editory, první během roku sbírá po sbírkách, časopisech a internetu textykandidáty (Řehák jich shromáždil sto osmdesát osm), druhý editor pak předvýběr pročeše a ustaví do definitivního tvaru. Letos Topinka vybral do antologie třicet devět čísel, o tři víc než loni Karel Šiktanc. (V úvodním eseji ovšem praví: „Původně jsem chtěl vybrat možná tak deset textů…“ Od arbitra výkvětu českých básní to zní radikálně, a tedy přitažlivě, ale též poněkud macešsky.) Při čtení pak můžeme hádat: do jaké míry se ve výběru odrážejí osobnosti dvou vyhraněných básníků, zejména „postsurrealisty“ Jakuba Řeháka, tvůrce prvotního textového rezervoáru? Do jaké míry naopak selekce je „objektivní“? Jak moc objektivní vůbec může být? A do jaké míry lze výběr vnímat jako obraz stavu českého básnictví, neli rovnou české duše?

Symbiotický volvox globator

Na tyto otázky nejsou jednoznačné odpovědi. Kouzlo sborníku však tkví už v tom, že tyto otázky rozčeří a nakonec, subjektivita nesubjektivita, nějaký obraz duše přece nabídne. K tomu, abychom texty vnímali jako obraz psýchy, a ne jen co soubor individuálních opusů, dobře poslouží třetí pravidlo, totiž že básně jsou předloženy anonymně. Autory si samozřejmě můžeme dodatečně vyhledat. Když se ale zprvu poddáme hře a čteme antologii ne jako mozaiku individuálních poetik, ale jako celistvou, nadosobní výpověď, budeme, myslím, odměněni zážitkem posunutého vhledu do textů, které o to víc ožijí svým vlastním životem, začnou se nečekaně propojovat, zrcadlit či si uhýbat. Přičemž autor je ze hry venku, aspoň na chvíli. Zkušenost trochu připomíná Borgesův esej, v němž je načrtnuta teorie autorství rozklenutého přes staletí. Borges vedle sebe klade staročínský zlomek a úryvek z Franze Kafky tak, že dva tolik vzdálené texty náhle znějí jako od autora jediného…

Už kvůli zmíněným pravidlům hry mi myšlenka sborníku přijde zajímavá a osvěžující. Zkoumání, zda mezi „nej“ autory chybí či přebývá ten či onen, rád ponechám jiným. S důvěrou se poddám editorům a jejich vizi – a nebude mi vadit, když tato vize nakonec dá vzniknout obrazu duše docela podivnému. Editoři na sebe berou riziko a i to je na projektu Nejlepších básní živé a přitažlivé. I mezi nejlepšími českými básněmi budou básně silnější a slabší, nechce se mi však srovnávat individuální výkony. Naopak chci vnímat antologii jako úhrnný symbiotický organismus, volvox globator dnešní české poezie.

Snad ještě rozumíme skutečnosti?

Ostatně i tentokrát se, stejně jako v předchozí ročence, povedlo dát dohromady soubor, který celkem drží pohromadě, zároveň je dostatečně různorodý, plný živých třecích plošek i punkevních propojení. A jaký je tedy obraz duše, jenž tu vyvstává? Už jsem říkal, že mi přijde zvláštní, podivný. Tak třeba – mnohé texty jsou v zajetí velmi fyzických, změtených, prorůstavých, rozehnilých detailů. „Kůže na plaňkách žebříku mokne“; „Térový okap. Jeho rozpadající se ruka/ ukazuje neznámým směrem“; „Dřevité ctnosti/ v houbovité noci“; „V umyvadle hnědá voda zpoza nehtů“; „Lidé zvadlí krupobitím…“ Jedním dechem se mluví o nejběžnější ušpiněné běžnosti, ale i o jakýchsi nepochopitelných znameních rozpadající se hmoty. Svět je stará kůlna, již vyklízíme, plná doutnajících věcí a duchů domácích zvířat. A když v jedné básni z ničeho nic padne divné, do sebe zazděné jméno (slovo) „Migrifič“, zazní málem jako bizarně paradoxní znamení, že ještě přece rozumíme skutečnosti… Ne? Přece ještě umíme mluvit: „Plomp!“ „Krrrch!“

Z podobných haraburdných pasáží snad vane neurčité teplo předtuchy. Ale dříme tu i kus existenciální lenosti, odevzdanosti, letargie. Raději se oddáme zblázněné, hromadící se hmotě; vždyť žijeme jako ona, i naše proměny jsou podobně surreálně namoklé, rozklížené, trpné. „Třísky/ světla vyhnívající/ za nehty spáčů/ kdy sny se rozpadávají/ ve smetí.“ Některé básně (jako právě citovaný text) tento stav lékárnicky jemně reflektují. Jiné jsou spíš podivuhodnými médii našich divných metamorfóz. V jedné básni se praví: „U krajnic/ leželo schlípené sražené zvíře/ Jeho přeraženýma nohama jsem tedy vstoupil.“ Jinde zazní: „Babička rozbíhá se v dál … Hrůzou mě bolí její hlava.“ Vstupuji jeho přeraženýma nohama, bolí mě její hlava! I na jiných místech nás trápí podivně odcizené bolesti. „Probudilo mě něco v páteři … Ani kniha/ ani luk/ už se to nedalo snášet.“ Nesnesitelnost – jenže nepojmenovatelná; ani kniha, ani luk, ani ryba, ani rak. Ale ta nepojmenovatelnost se klove k životu rovnou uvnitř nás. V nejvypjatější poloze se pak z nepojmenovatelných pocitů („co se to ve mně zase krčí nemá to tvar“) pohotově vyloupne i postoj, okázale drsný, ale pod povrchem na sebe přecitlivělou pozornost upínající, hrubý a vychladlý, ale uvnitř možná zoufale volající: „To mě dojímá drtit si varlata mezi půlkama/ a necejtit lidskou účast.“ V další krutě (ne)lidské básni zazní závistivý lament k bohu: Pane, zakaž ptákům létat! Proč jsi dal tuto schopnost „čemusi nechutnému z peří a drápků“? Proč nelétám já? Odeber ptákům tu schopnost, Pane, a dej ji mně! Groteska truchlivě zuřivá, zavile sarkastická, velmi patřičná. Nepíše takhle Gellner jedenadvacátého století?

Ano, výstižných pasáží je ve sborníku dost. Ale celkově nás v hmotných či zas krutých nejlepších českých zpěvech pronásleduje i kus (všeobecně společenského, civilizačního) autismu: schopnost až neuvěřitelně trefně postihnout detail, a přece zůstat zakuklen do svého kokonu. Zapamatovat si přesnou polohu haraburdí v kdejaké kůlně, ale zdržet se vyslovení či projevu nejzákladnějších citů. Z autistických rysů pak logicky vytryskne misantropický epilog antologie: „Sbohem dám týhle vší havěti zasraný … Never more! A basta fidli.“

Občas jsem nad korpusem nejlepších českých básní propadal závratnému pocitu, že čtu překlady lidové poezie zapomenutých přírodních národů. „Maso občas vytáhneme ze země/ ale dál se tam nechce dopéct“; „Když opadá listí/ už nejsou stromy/ jen směry/ větvené do nebe// tak začíná/ velké losí bdění“; „Na východě právě vstává/ nádherně sytý,/ nažraný/ dosti modrý a oranžový,/ svalnatý,/ pružný mladý/ král…“ Ten pocit je vábný i alarmující; ten stálý balanc mezi objevem a únikem! Nejlepší české básně ve svém úhrnu ostentativně ignorují aktuální skutečnost. Raději se vždy stočí k nějakému potřísněnému, zanesenému koutu, obydlí si svůj enigmatický (egocentrický?) mýtus, zmapují matná vytržení z polospánku, případně vytvoří potrhaný film složený z momentek, záměrně rozplápolaných mimo kontext.

Prastrach koberce, krabička prstů

Nevím, co si z toho vzít. Ano, trhlinami našeho žití stále víc a podivněji probleskuje jakési jinde. Přičemž některé zpěvy toto jinde, jež z nás činí divné, vyvržené, trucovité, ale i snaživé divochy, dokážou ještě nějak reflektovat. Mnoho textů se však v tomto jinde rovnou sveřepě zabydluje. A vzniká poezie plná nepochopitelných, zašmodrchaných, přitom rázně servírovaných míst, již budeli někdo chtít označit za bezobsažnou, má na to plné právo, nebudeli se chtít něčím podobným zdržovat, nelze mu to vyčítat. „Hlupáku z Citoňova/ Pišto/ snědlíku!/ Na kdáku jste sedávali/ vzpomínali na mák“; „Nedaleko Nové Paky sežrala Lyka/ Aranu a zároveň Arana Lyku“; „A co na tvých ostrovech, jak tam se daří bílkům?/ A kobylkám v krabičce prstů?“; „Oříšky se odrážejí od uhelnatých zdí“; „32 cest moudrosti zákona k sedmi viditelným“; „Prastrach koberce vede ke světlu“.

Tamtamy jakých zvláštních domorodců vybubnovávají tyto zprávy? Z jakých pralesů zaznívají tyto „rozmarné“ řevy? Má jít o obraz vnitřního života? Mapování snových vnitřností každodenní běžnosti? Či rovnou bez obalu o obraz duše, dnes plné dost už nečitelného haraburdí? Nejde ale též o imaginaci (vidění, výpověď) v posledním tažení? Autistický pakt s odvrácenou stranou všeho? Topinka v úvodním eseji (eseje editorů jsou dalšími trumfy Nejlepších českých básní) hovoří o kruciální, rimbaudovsky hořlavé proměně vědomí, na jejímž prahu stojíme. Texty antologie se však zdají tuto (či jakou) proměnu spíš než co jiného – parodovat. Instinktivně, s gustem, bezhlavě, s vlohou pro odvrácený nanodetail, ale zároveň s komplementárním sklonem k až sebezáhubnému zavinutí do sebe. Ještě jednou slova té krutě výstižné básně: Zakaž, pane, ptákům létat! V podivně zvrhlém nároku člověka na křídla, jejž báseň zpodobuje, se zračí hořkost i výsměch, sobě, všemu. A také předzvěst chmurné dezerce od jakékoli proměny, dřív než vůbec začala. Takhle příšerní a beznadějní jsme od věků a lepší to nebude. Zvláštní stav duše, jejž nám Nejlepší české básně výtečně prostředkují.

Dokud nás závěrečná vydatná, obšírně bilanční a poezii oddaná stať Jakuba Řeháka zas nenasměruje ven, za hranice antologie, kde vše by mohlo být ještě jinak.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.