Beru to tak, jak věci přicházejí

V předchozích rozhovorech vedených v průběhu předávání Národní galerie jste se nechtěl vyjadřovat k jejímu stavu, dokud se důkladně neseznámíte s její situací. V jaké fázi je galerie nyní?

Faktem je, že Národní galerie mi nebyla předána. Představoval jsem si, že proces předávání bude probíhat standardním způsobem: odstupující vám předá jednotlivé úseky, představí jednotlivé lidi a upozorní na úskalí a potenciál, který instituce má. To se bohužel nestalo. Já jsem na pana profesora Knížáka apeloval několikrát a dal jsem mu několik seznamů, aby předávání mělo nějakou formu a strukturu. On tento postup vnímal jako úřednický a takovým způsobem se mnou jednat nechtěl. Apeloval jsem na to, že instituce je veliká, komplikovaná, komplexní a určitě by si zasloužila, aby předání v zájmu jejího dalšího fungování proběhlo tak, aby si i on za tím, jak mi ji předává, stál.

Motivuje vás to k nějakému auditu, jak finančnímu, tak personálnímu? Když to neproběhlo podle běžného postupu, jak se vlastně dostanete k informacím?

Beru to tak, jak věci přicházejí, musím je bohužel objevovat sám a jak mi je zaměstnanci přinesou, protože Národní galerie nemá pevnou vnitřní strukturu, byť ji tak prezentovala. V této neexistující nebo nefunkční organizační struktuře jsou informace a vůbec všechny aktivity v rámci celé instituce velmi roztříštěné. Není to bohužel tak, že by vám byly jednotlivé úseky schopny říct: toto přesně děláme a toto u nás najdete. Historicky zde bylo jedno supercentrum, ekonomické oddělení, a to řídilo prakticky úplně všechno. Náměstek Miroslav Tajč však byl dlouhodobě nemocný, v létě zemřel a už nedošlo k rozparcelování kompetencí, které pod sebou měl, na jednotlivé úseky.

Takže neproběhne žádná expertiza zvenku, řekněme prostřednictvím personálního auditu?

Já jsem to ani nepožadoval. Otázkou je, jestli mě k tomu nakonec okolnosti nedonutí. Teď jsem v situaci, kdy stav instituce, jak ji nacházím podle jednotlivých činností a úseků, zpracovávám do zpráv, které posílám na ministerstvo kultury. Na základě popsaného stavu instituce navrhuji další kroky. Já sám nemohu o své vůli nic měnit, potřebuji k tomu souhlas věcného a ekonomického odboru ministerstva. Věcný odbor se zabývá tím, co se s institucí děje a jak funguje, ekonomický odbor tím, s jakým rozpočtem pracuje a na co jej používá. Těmto dvěma paralelním úsekům sděluji, co jsem za tyto poslední tři a půl měsíce objevil. Postupně se to upravuje, dostává to jasnou formu – to hlavní už víme, ale stále ještě dobíhá řada věcí. Národní galerie byla dlouhodobě napojena na řadu dodavatelů, s nimiž má podepsané rámcové smlouvy a ty mají řadu dodatků, které se ale leckdy nedají jednoduše dohledat. Je to dáno organizační strukturou a také tím, jak si zaměstnanci rozebírali jednotlivé aktivity, někdejší hierarchie je totiž rozdělovala tak, jak jí to přišlo pod ruku.

Jedním ze zásadních témat, která zajímají odbornou veřejnost, je sestavení odborné rady. Kdy a jak budete nominovat kurátory, s nimiž budete další kroky plánovat? Podle zatím poslední informace je novým zaměstnancem pověřeným revitalizací Marek Gregor.

To je totální dezinformace. Za prvé Marek Gregor není zaměstnanec. Byl najat čistě na to, aby se podíval na vedlejší program Národní galerie, který nemá spojitost se sbírkovou ani výstavní činností. Po odborné stránce nemá s galerií nic společného. A za druhé, pokud se bavíme o odborné činnosti, galerie má spoustu odborných pracovníků. Ti zůstali ve svých funkcích, v některých případech byli povýšeni. Týká se to konkrétně pana profesora Víta Vlnase, který byl dočasně pověřen vedením veškerých sbírek, protože je to prakticky nejdéle pracující odborník galerie. On má ve své gesci věci týkající se výstavního programu i sbírkového zabezpečení.

Očekávalo se, že by s vaším nástupem mohlo dojít k nějakému personálnímu oživení. Neplánujete do týmu přibrat někoho nového?

Zatím je vše dočasné, potřebuji připravit návrh koncepce, kterou musí následně odsouhlasit ministerstvo kultury, a teprve na základě koncepce budu moci učinit personální změny.

Takže koncepci sestavujete s profesorem Vítem Vlnasem?

Ano.

Dosud tedy nelze nijak časově precizovat termíny očekávaných výběrových řízení nebo obecně změn v personální oblasti?

Problém je, že máme řadu rozpočtových omezení, takže zatím ani nemohu nabírat odborníky, které bych nabrat chtěl. Systém to nepovoluje. To mohu udělat až po provedení reorganizace. A tu provedu až v momentě schválení koncepce, kterou předkládáme ministerstvu. Proces má několik stupňů. Takže vám nemohu říct, zda výběrová řízení povedu v lednu, únoru či zda si je budeme moci dovolit už na konci října.

Mohli bychom si teď souhrnně říct, co všechno vlastně koncepce, kterou budete zhruba za dva týdny ministerstvu předkládat, obsahuje?

Bude řešit, jaké sbírky budou kde otevřeny a jak je z rozpočtového pohledu možné udržet Národní galerii ve stavu provozuschopnosti. Faktem je, že galerie fungovala do současnosti, jak někdo říká, „skrytým“, a jak říkám já, otevřeným podrozpočtováním. To znamená, že nemá dost příjmů či zdrojů na to, aby mohla fungovat v celé své šíři. Takže teď půjde o diskusi na ministerstvu kultury, o to, nakolik ministerstvo umožní, aby galerie fungovala ve všech aspektech, aktivitách a prostorách, které má ve své správě. Pokud se podaří udržet její rozsah, bude tomu odpovídat i koncepce, pokud ministerstvo zvolí variantu škrtů v rozpočtech, jak je tomu po celém světě, bude se šetřit ještě více než tradičně. Uvidíme, zda se podaří ministerstvo přesvědčit, že je třeba udržet instituci v rozsahu, který odpovídá světové galerii. Potom by zásahy nebyly tak drastické.

Jak se v koncepci pracuje s jednotlivými budovami? Je tu například dlouhodobý problém moderní sbírky sídlící ve Veletržním paláci. Počítá se s případnou revitalizací jednotlivých budov?

Budovy mají několik aspektů – jedním je sbírka, která se tam nachází. Některé sbírky jsou zastaralé, nebyly v minulosti moc obměňovány, jako je tomu v případě Anežského kláštera. Dalším sbírkovým tématem je neadekvátní využití prostoru. Příkladem je palác Kinských se sbírkou orientálního umění, kde je návštěvnost prakticky nulová. Na místě, které je nejpopulárnější, se nachází sbírka, která asi mnoho lidí neosloví, protože je postavena sama o sobě tak, že nemá dopad, který by si zasloužila. Řekněme, že toto je sbírkový problém. Dále je zde problém výstavní, to znamená v rámci jakého obsahu a dramaturgie se budou jednotlivé věci vystavovat. Pak je tu skutečnost, že Národní galerie vystavuje jen asi pět až sedm procent celkového fondu, jenž obsahuje dohromady zhruba 370 tisíc výstavních předmětů uložených v depozitářích všech budov galerie. Koncipovat využití budov není otázka půl roku, musíte začít přehazovat, kde, co a jak vystavit, musíte sestavit dlouhodobou koncepci, aby expozice nebyly zastaralé a zároveň byl efektivně využit i prostor depozitáře.

Při shromažďování materiálu o sbírkách jsme například narazili na to, že v moderní sbírce je expozice rozdělena na domácí a cizí umění a mezi cizinci jsou vystaveni i čeští Němci a Židé…

To je otázka na kurátora a šéfa sbírky, ale myslím, že i tyto věci budou řešeny v koncepci. Bude probíhat i širší debata s odbornou veřejností – také o tom, zda oddělovat cizí a české umění. Nebývá to běžné a není to ani nejšťastnější. Můžeme se bavit o tom, jak vznikly sbírky na nějakém území a zda je toto území čistě národní nebo mezinárodní.

Už v červnu jste řekl, že chcete spolupracovat s externími kurátory. Můžete k tomu uvést něco bližšího? Bude zveřejněn výstavní program Národní galerie ve škále od výstav současného umění až po výstavy s historickým záběrem?

Ano, ohlášení jedné takové výstavy s hostujícím kurátorem, která proběhne v únoru příštího roku, se uskuteční za čtrnáct dní. Půjde o velkolepý počin.

V posledních letech došlo k určité polarizaci mezi výtvarnou scénou a aktivitami Národní galerie, začaly vznikat paralelně akce podobného zaměření, například Cena 333, která vznikla vedle Ceny Jindřicha Chalupeckého, nebo Prague Biennale vedle trienále organizovaného Národní galerií…

Já si myslím, že galerie byla řízena dost nekoncepčně a hlavně emotivně, a doufám, že budu zárukou, že tomu tak do budoucna nebude.

Podniknete konkrétní kroky k těmto zrcadlovým akcím? Měla by se Cena 333 nějak vymezovat vůči Ceně Jindřicha Chalupeckého?

Každá ta cena je postavena trochu jinak. Já bych do Ceny 333 ani zasahovat nechtěl, ale už jen tím, že jsme po dohodě s kurátory změnili její výběrovou komisi, chceme naznačit, že by se do budoucna měla ubírat trochu jiným směrem. Je totiž dost nešťastně postavena. Když umělec získá odměnu ve výši 333 tisíc korun a jeho dílo se stane součástí sbírky Národní galerie, vytvoří se cenotvorný precedent, který není z nejlepších. I toto by se mělo nějakým způsobem napravit, aby se cena pro vítěze nepokládala za cenu díla, a nebylo tak řečeno, že toto dílo má cenu 333 tisíc korun. Otázka je, co si budeme moci dovolit. Tyto akce jsou pro galerii, která je dnes prezentována jako sbírkotvorná instituce, poměrně finančně náročné. V minulosti byla galerie především institucí ochraňující a zabezpečující sbírky, nikoli institucí výstavní. Pokud jde o strategie, řeknu teď něco, co předjímá samotnou koncepci. Myslím, že pokud Národní galerie nebude dělat akce mimo svůj sbírkový fond, pak zájem o ni bude neustále klesat. Ukazuje to i nedávná historie, kdy návštěvnost klesala, protože galerie nebyla schopna vytvořit podmínky pro program i mimo vlastní sbírky. Co všechno to obnáší a jak finančně náročná je to záležitost, je druhá věc, ale jde o to, abychom lidi znovu naučili do galerie chodit, a pouze sbírkovými fondy se toho nedosáhne.

Máte dojem, že by galerie měla na výstavní činnost uplynulého období navazovat, anebo se vůči ní spíše vymezovat?

Já se nechci vymezovat vůči profesoru Knížákovi, to by bylo velice nešťastné. Výstavní program závisí vždy na lidech. Já ho budu zajišťovat, ale tvořit ho budou odborníci. Bylo by nešťastné, aby ředitel byl tím, kdo program vytváří. To se v minulosti ukázalo jako věc, která není nejlepší.

V jednom z předchozích rozhovorů jste řekl, že zklamete ty, kdo by očekávali velké zahraniční výstavy, protože na ně nejsou finance. Ale to není jediný způsob spolupráce se zahraničním, jsou tu také výměnné stáže, fluktuace a podobně. Máte i v tomto ohledu nějaké plány?

Docházelo k výměnám odborníků i k zápůjčkám, i když asi ne tak často, jak by si každý rád představovat. Ale bylo to legitimní rozhodnutí minulého vedení, které si mohlo říct, s kým spolupracovat a s kým ne. Zda v tom byly vedlejší účely či záměry, jsem nezkoumal. Diskutoval jsem se zahraničními institucemi na téma reciprocí či zápůjček, hlavním problémem však je, že nemůžeme do zahraničí nic půjčit, protože spravujeme státní majetek a ten je v současné době předmětem zabavování v zahraničí, takže jsme prakticky ze všech recipročních programů vyškrtnuti. Samozřejmě se snažíme najít jinou formu, například mimosbírkovou výstavu, kterou dáme dohromady, ať už s interními či externími kurátory, a nabídneme ji jako reciproční putovní výstavu do zahraničí. Musí dosáhnout takových odborných a uměleckých kvalit, abychom byli schopni výměnou dostat něco zpátky do Národní galerie. Druhý aspekt věci je čistě finanční, nakolik si můžeme dovolit v konglomeraci Prahy realizovat výstavu s omezeným počtem návštěvníků, kterou nelze financovat z ministerského příspěvku na program a provoz. Veškeré výstavní počiny Národní galerie jsou financovány buď z grantu, anebo z peněz třetí strany, nikoli ministerstvem kultury. My jsme z příspěvku ministerstva letos utratili na výstavní činnost pouze jeden milion korun, což je částka, za kterou neuděláte ani malou výstavku, pokud chcete, aby se o ní vědělo. Takže pokud jde o výstavy, jsme odkázáni na granty a příspěvky patronů a sponzorů. Výstavu ze zahraničí, kterou nejsme schopni dotovat z provozu galerie, musíme být schopni profinancovat příspěvky od třetích stran.

Rozveďme tedy oživení návštěvnosti, na němž prostřednictvím doprovodných programů pracuje Marek Gregor. Zahrnuje revitalizaci kavárny a organizace dalších akcí…

Je to nesbírková a nevýstavní činnost, tedy vedlejší program, ke kterému jsem ho přizval, protože ho znám jako člověka schopného organizovat eventy, které by byly schopny oživit prostory Veletržního paláce. V budově jsou prostory, které prakticky ležely ladem, případně do nich jen minimálně vstupovali lidé, kteří nepřicházejí pouze za uměleckým prožitkem. Je třeba dát budově co nejvíc života. Návštěvník, který přijde za programem, zároveň zjistí, že se zde nachází i umění, a stráví čas i ve sbírkách a na výstavách. To spojení je i v rozpočtové oblasti – tyto aktivity sice na provoz budovy nevydělají, ale podpoří příjem, který pomůže její další propagaci.

I takovýto provoz by měl být ale v souladu s celkovou koncepci budovy. Nicméně dokud není ustavena rada, není ani koncepce…

Odborná rada se zabývá odbornými věcmi a popíše i cílové skupiny. Národní galerie ale, s výjimkou lektorského oddělení, dosud nebyla schopna pracovat s cílovými skupinami. Pokud jde o běžného diváka, program není nijak profilován. Výstavy nejsou dělány pro návštěvníky, ale pro kurátory. Ti sice koncipují výstavu, ale už nekoncipují, co přinese návštěvníkům. Je to řečeno dost brutálně, ale v některých případech to tak opravdu je. Zavedl jsem tento systém: kurátor, který předkládá záměr uspořádat výstavu, musí také předložit odhad toho, kolik na ni přijde návštěvníků, jak je tato skupina rozvrstvena a jakým způsobem s nimi budeme komunikovat.

Ten dotaz jsme položili spíše proto, že podobný doprovodný program může do značné míry měnit povahu a zaměření samotné instituce.

Já se zeptám vás: je to špatně, nebo dobře?

Obecně měnit a přilákat i jiný typ návštěvníka je určitě dobře, pokud to je v rezonanci s programem a v souladu s cíli galerie…

Ale to říkáte to samé co profesor Knížák, který tím tu instituci uzavřel. Pokud začnete limitovat prostor, který má snad 20 tisíc metrů čtverečních, a stavět ho do nějaké stavovské pozice tím, že řeknete, toto umění je a toto není, a budete rozhodovat, jestli je vedlejší program umění, jen prostor uzavřete a zase do něj nikdo nebude vstupovat. Čeho se obáváte? Proč by měl mít volnočasový vedlejší program radu? To vypadá, jako byste se vrátil o třicet let zpátky, kdy pouliční rady rozhodovaly o tom, jestli se kino využije jako kino nebo agitační středisko.

Ale co v tom kině poběží, jaká hudba bude hrát, je určitě důležité.

Taková hudba, aby přišlo co nejvíc lidí.

Není program, jehož cílem je přilákat co nejvíc lidí, tak trochu populismus?

To není populismus, jde o to, aby se lidi naučili do toho baráku chodit, a mně je jedno, jaký člověk tam přijde. Na místě zjistí, že tam je něco víc, než kvůli čemu přišel. Vedlejší program má být mostem k tomu, aby přišli lidi, kteří by jinak galerii vůbec nenavštívili. Nemáme peníze na vytváření účelových programů pro oslovování cílových skupin. A návštěvnost ukazuje, že tak to nefunguje. Za velké peníze se vytvářejí plakáty, dělají se brožury, které se rozdávají přes různé distribuční kanály. Ukázalo se ale, že tato marketingová podpora, ačkoli je v ní hodně peněz, návštěvníky do galerie nepřivede. Já je tam chci dostat aktivitou, a prozatím je prakticky jedno, jaká ta aktivita bude, jak bude zaměřená. Bude se samozřejmě obměňovat, nemůžu tam mydlit jeden typ hudby, to by nedávalo smysl. Jako instituce to chceme obměňovat tak, aby budova byla otevřená co nejvíce směrům a možnostem a aby návštěvníci zjistili, že tu mohou najít i něco jiného. Programy jsou od sebe odděleny i kvůli bezpečnosti. Takže pokud bude koncert v kině, které chceme revitalizovat, nebude to v konfliktu s výstavním programem.

Mnozí možná očekávali jinou posloupnost kroků, především že se nejdříve dozvíme, kdo bude garantem odborné stránky věci, což je v procesu, a že doprovodný program bude vznikat až v rezonanci s výstavním plánem galerie…

Já musím nejprve vytvořit zdroje a pak teprve může odborná komise někomu zadávat, jaký typ programu se tam bude dělat po stránce sbírkové a výstavní. Když se podíváte na ekonomiku té budovy, zjistíte, že měla být už před jedenácti lety zavřena. Já ji nechci zavřít, chci ji nechat otevřenou, nejen kvůli výstavám, ale i kvůli jejímu depozitáři. Abych ji mohl udržet, tak ji musím oživit a myslím, že je špatné, aby mi někdo říkal, že se tento postup neslučuje s programem Národní galerie. Koncepce revitalizace nezáleží v tom, kdo tam bude hrát, ale aby tam vůbec někdo hrát mohl. Teď totiž prostor není vůbec vybaven pro to, aby se tam cokoli mohlo dít. Vy cpete vůz před koně. Nejdříve si musíte zajistit prostor, abyste vůbec mohli něco začít dělat. Národní galerie neměla člověka, který by mohl tyto věci aktivně řešit, a Marek Gregor se nabídl jako někdo, kdo má zkušenost s pořádáním akcí a kdo je schopen říct, co je po praktické stránce potřeba a nač si dát pozor, aby prostor mohl být využíván. Jeho práce není volat producentům a smlouvat, zda chce toho či onoho. Nemíchejte normotvorné věci, které se týkají výstav a odborné činnosti galerie, s využitím prostoru, který v minulosti nebyl používán.

Kdo tedy bude odpovědný za dramaturgii doprovodných programů?

Nechte se překvapit.

Prozradíte, prosím, alespoň něco z nejbližšího zveřejnitelného výstavního programu?

Výstavu, kterou budeme prezentovat v únoru, bohužel nemůžu ohlásit, je ve fázi přípravy, takže ji ohlásíme až za čtrnáct dní. Co se týká dalších, většina věcí dobíhá. Ve Veletržním paláci se připravuje prostor pro vystavení Slovanské epopeje a budeme se snažit, aby s tím prostorem rezonovala a aby se návštěvníci šli podívat i do vyšších pater na sbírky či výstavy. Dále připravujeme výstavu Rembrandt a jeho přátelé, plánovanou na prosinec, ale ještě nevíme, zda se nám ji z finančních důvodů podaří letos realizovat. Bohužel rozhoduje, zda jsme schopni akce profinancovat či nikoli. Nápady jsou zapsané ve výstavním plánu, ale ten není veřejný, abychom nezveřejňovali něco, co později budeme stahovat, protože nejsou finance. Zveřejníme jej, až budeme mít jistotu, že se dá realizovat.

Je vaše funkce taková, jakou jste si ji představoval? Zaskočilo vás něco?

Překvapení přicházejí skoro každý den, protože i lidé jsou tu kreativní, a tak to má být. Rozhodně je třeba jim dát šanci, aby se mohli uplatňovat. Popisují, jak museli v minulosti kvůli jisté sebestřednosti vedení kreativitu upozaďovat. Z mého pohledu převažují pozitivní dojmy nad negativními. Ale je to velká instituce, takže je tu řada negativních překvapení, která jsou spojena zejména s provozem, s finančními dopady předchozích nekoncepčních a nesprávných řešení a toho, jak byly manažersky uchopeny.