Jsme skutečně emancipované?

Kniha Vyvlastněný hlas, jejíž jste spolueditorkou, se zabývá genderovou kulturou v období socialismu. Jednou z tezí je, že feminismus nebyl do Česka importován ze Západu až po roce 1989, ale určité jeho projevy se v české společnosti objevovaly už v období normalizace. Jak byste je popsala?

Feminismus jako pojem a myšlenkový proud se v českém prostředí etabloval v 19. století. Na dobových textech můžeme doložit, že byl přítomen ve veřejném a politickém diskursu i v meziválečném období. Po roce 1948 došlo, řečeno slovy Hany Havelkové, k vyvlastnění agendy ženského hnutí komunistickou stranou. Ta vynaložila velké úsilí, aby odbornou i laickou veřejnost přesvědčila o tom, že emancipace žen byl její nápad. Do značné míry se jí to povedlo. O hnutí podobném tomu, které vznikalo v euroamerickém prostoru od šedesátých let, se ovšem v českém kontextu nedá mluvit. Přesto zde určitá ­reflexe genderových otázek, kterou nazývám protofeminismus, ale můžeme tomu klidně říkat genderová kritika, existovala, a vlastně nikdy z českého prostředí nevymizela. Byla zaměřena především na otázky rovnoprávnosti, ale objevovaly se i originální pokusy o vytvoření nových pojetí genderu.

Můžete uvést nějaký příklad?

Kritika se většinou objevovala v místech, která buď měla malou legitimitu a velké publikum, nebo naopak velkou legitimitu s malým publikem. Jednalo se například o populární kulturu nebo o expertní diskursy. V sedmdesátých a osmdesátých letech se třeba na vysokých školách používaly učebnice k tělesné kultuře, konstruující model těla, které sice mělo biologické pohlaví, ale ne gender. Pro toto pojetí těla nebyl důležitý vzhled, ale jeho funkce. Jak víme z genderové teorie, tělesnost se tradičně asociuje s ženskostí, zatímco duchovno s mužskostí. Socialistická teorie tělesné kultury s touto dichotomií nepracovala, protože dle oficiální ideologie si žena a muž byli rovni. Mužské a ženské tedy nemohlo stát v protikladu. Takovéto uvažování o těle je dobově v celosvětovém měřítku naprosto ojedinělé.

Ve výpovědích žen, které prožily podstatnou část svého života před rokem 1989, zaznívá, že feminismus pro ně byl spojen s obrazem buržoazních žen ze Západu, jejichž problémy byly z pohledu přepracovaných českých žen až úsměvné. Jaký podíl na tomto obrazu měla oficiální ideologie?

Jestli byl feminismus zdiskreditovaný státní mocí, to je otázka. Myslím si, že česká společnost byla vždy sexistická. Protifeministický diskurs byl vždy přítomen. Jiná věc je, odkud se tento obraz žen ze Západu vzal… Důležitou událostí ženského hnutí byl například protest proti vojenské základně v Greenham Common ve Velké Británii v roce 1981. Naše deníky o tom tehdy informovaly skoro denně, ale nevybavuji si, že by někdo zmínil, že jde o ženské hnutí. Spojnice mezi odporem vůči establishmentu a ženským hnutím byla zcela vymazána. Povědomí o druhé vlně feminismu zde ve většinové společnosti zkrátka nebylo. Osobně bych se ale přikláněla k názoru, že se zmíněná představa o západním feminismu vytváří teprve po roce 1989, že tedy pamětnice hovoří již v kontextu polistopadového diskursu.

Proč až v devadesátých letech?

My, tedy české ženy, jsme se ztotožnily s tím, že jsme emancipované. Už jsme ale nereflektovaly, co to znamená. V polovině devadesátých let jsem dělala rozhovory se ženami na téma, jak prožívají transformaci. Kategoricky trvaly na tom, že jsou emancipované a feminismus nepotřebují. Řekla bych, že přihlásit se k feminismu by pro ně znamenalo přiznat si, že stoprocentně emancipované nejsou. Sama jsem si například na začátku devadesátých let, když jsem šla studovat do Velké Británie, zapsala kurs feministické literární teorie jen proto, abych měla argumenty, proč u nás něco takového, jako je feminismus, nepotřebujeme. Můj případ je typický. Neznám jedinou ženu, která by poté, co se k feministickým textům dostala, stále tvrdila, že nejsou pro českou společnost relevantní.

Disent, který kritizoval socialistickou vládu za nedodržování občanských práv, byl v otázce genderu mnohdy konzervativní a sexistický. Myslíte, že na začátku devadesátých let ovlivnil v tomto smyslu veřejný názor?

Konzervativní i sexistické proudy se v disentu určitě objevovaly. Jelikož se ale nejednalo o homogenní skupinu, myslím, že se to nedá takto generalizovat. Navíc se disent dostal k moci na velice krátkou dobu. Vzpomínám si na porevoluční článek proti interrupcím od jednoho bývalého člena disentu, jehož jméno jsem zapomněla. Titulek říkal něco jako „Život dítěte je důležitější než vagina ženy“. Autor prostě redukoval ženu na reprodukční orgán. O jejích individuálních lidských právech tak nebylo třeba diskutovat. Tento diskurs naštěstí nepřevládl, ale byl to tehdy poměrně autoritativní hlas.

Postrádáte dnes něco pozitivního v otázce rovnosti mužů a žen z doby socialismu?

Jedna věc, které jsem si všimla hned zkraje devadesátých let, bylo vymizení běžného používání ženského a mužského rodu v oficiálním styku. Mám v paměti, že před rokem 1989 různé úřední formuláře používaly lomítko u názvů kolonek typu „narozen/a“, nikoli pouze generické maskulinum.

Pokud bych měla zmínit nějaké obecnější změny, týkalo by se to oblastí, které tehdy měly ideologický význam a dnes ho již nemají, což může mít jako vedlejší důsledek znevýhodnění určité skupiny obyvatel. Konkrétně mám na mysli mladé lidi, náctileté. Pro řadu ideologií jsou právě oni tou věkovou skupinou, na kterou je třeba působit. U nás stát v souladu s tímto cílem přidělil zdroje na výzkum o mladých lidech a na vytvoření infrastruktury pro jejich aktivity. Po roce 1989 tato skupina přestala být politicky důležitá, stejně tak jako rovnoprávnost pohlaví. Dnes, když se nějaký výzkum mladých lidí dělá, pohlíží se na ně už ne jako na zdroj pro společnost, ale jako na riziko: jde o drogy, těhotenství mladých, násilí. Jinak se jimi nezabývá skoro žádný genderový výzkum v celé střední Evropě. Vůbec jsme si třeba ještě nepoložili otázku, jak jsou dnes dospívající chlapci a dívky přítomni ve veřejném prostoru a mají­li stejné či odlišné podmínky, aby se mohli podílet na jeho utváření. Dospívání je přitom klíčové období pro formování genderové identity.

Vznikla po roce 1989 nějaká specificky česká genderová teorie?

Těch pokusů byla celá řada. Výjimečný je článek Jiřiny Šiklové o inhibičních faktorech feminismu v České republice. Nehodnotím, jestli byla úspěšná, ale byla to snaha teoretizovat určitý fenomén. Z posledních let je tu pak kniha Marty Kolářové Protest proti globalizaci, která využívá specificky českou zkušenost k formulování transnacionální feministické teorie. Zatímco v devadesátých letech bylo budování teorie ústředním tématem genderových badatelek, dnes se těžiště bádání přesunulo do empirického výzkumu. Zkušenost se specifickým kulturním a historickým vývojem by přitom logicky měla podněcovat produktivní kritiku genderu jako analytické kategorie. Americká badatelka Jennifer Suchland v článku z roku 2010 vyjadřuje podiv nad tím, že neexistuje žádný směr teoretického uvažování o genderu na způsob postkoloniál­ní feministické teorie. Badatelské generace nového tisíciletí víceméně aplikují stávající genderové teorie. Chtělo by to ptát se, zda je potřeba danou teorii nějak modifikovat či rozvinout vzhledem ke specifické zkušenosti se socialismem a jeho dědictvím.

V reakci na kritiku bílého, středostavovského feminismu druhé vlny začaly vznikat různé variace feministického myšlení. Setkala jste se u nás s feministickou pozicí spojenou například s romskou či vietnamskou menšinou?

To jsou témata, která česká genderová studia dlouho opomíjela. Romská tematika se objevila v devadesátých letech, ale ne ta genderová. A vietnamskou menšinu jsme nechtěli vůbec vidět relativně donedávna, přestože tady žije od šedesátých let. Několik prací na toto téma ale již existuje. Letos například vyšla v Indiana University Press kniha Czech Feminisms, jejíž dvě kapitoly se věnují genderovým aspektům romské a vietnamské kultury u nás. Pomalu se tedy tyto vody začínají čeřit.