Divák nic nepozná

Letos má Národní divadlo hospodařit s rozpočtem sníženým o čtyřicet osm milionů korun, o kolik se vám sníží rozpočet v příštím roce?

Já to přesně nevím. Předpokládáme, že rozpočet by se měl pohybovat přibližně ve stejné výši jako letos. To jen za předpokladu, že se panu ministrovi kultury podaří získat dostatek prostředků od ministra financí. Dvojí snížení rozpočtu Národního divadla v posledních dvou letech, které dělá v úhrnu asi osmdesát milionů, nás přivedlo do situace, která je hraniční. Při intenzitě naší činnosti, ať již umělecké nebo neumělecké – tou myslím především správu budov –, už si nedokážu představit, že by mohl jít náš rozpočet níž.

Když jste přišli o osmdesát milionů, kde tedy šetříte?

Všude. Detailní rozpis interního rozpočtu spočívá v tom, že kombinujeme úsporná opatření, která jsou daná centrálně, s plošným krácením rozpočtu takzvaných účetních středisek.

Škrtnete tedy vedoucím procenta?

Škrtáme po procentech, ale kombinujeme to s úspornými opatřeními. Poprvé jsme se v roce 2010 dostali do situace, kdy jsme byli nuceni nasadit i škrty ve mzdové oblasti. Pokrátil jsem mzdové objemy uvnitř Národního divadla a převedl je do provozních prostředků. To je podle mne svědectví toho, že už skutečně nebylo kde brát. Nešlo jen o snižování platů, ale i o to, kde ředitelé sekcí či umělečtí šéfové rozhodnou, že mohou propouštět či se dohodnout na odchodu některých zaměstnanců.

Kromě platů se šetření dotklo ještě něčeho jiného?

Zásadní byly například úspory v oblasti energií, kde se nám podařilo díky technologiím EPS dostat ve výdajích níž, než bylo v plánu. Pak to jsou úspory v provozních prostředcích, od kancelářských potřeb až k limitům na telefony, musel jsem centrálně nasadit i limity na náklady na scénografie, což je drastické opatření, protože tak zasahuji do kompetencí uměleckých šéfů.

A do čeho v současnosti investujete a kam budete investovat?

Na investice ještě dostáváme zvlášť peníze z ministerstva kultury. Jednou z nich, pro Pražany bohužel asi nejsnáze zaznamenatelnou, je rekonstrukce technologických tunelů Národního divadla, které byly v havarijním stavu a hrozil propad vozovky. Kromě toho už třetím rokem probíhá rekonstrukce střechy Anenského areálu. A navíc to vypadá, že v letošním roce získáme finanční prostředky, abychom obnovili zastaralé zvukové zařízení, tedy mixážní pult ve Stavovském divadle. Kromě toho máme ještě nějaké drobnější investiční akce, ale je s tím problém. Nejsme schopni je pokrýt z našeho investičního fondu, a závisíme tak na tom, kolik získáme přímo od našeho zřizovatele. Seznam investic, které bychom potřebovali realizovat, je desetinásobný oproti tomu, na co máme peníze.

Významnou část příjmů Národního divadla tvořily v minulých letech peníze od loterijních společností. Teď ale vláda navrhuje zrušení možnosti těchto odvodů. Co to pro vás bude znamenat?

Nemám nic proti novele loterijního zákona, kterou schválil parlament. Rozumím snaze zákonodárců nastavit jasnější regulaci loterií a především zvýšit transparentnost při odvádění části výtěžku na veřejně prospěšné účely. Nicméně odmítám paniku, kterou způsobily novinové články o údajném zneužívání těchto odvodů. Národní divadlo má s touto formou podpory velmi dobré zkušenosti a dobře víme, jak důkladně musíme dokládat každou korunu. Tvrdit, že všichni, kdo pracují s odvodem výtěžku, jsou darebáci, je nesmyslné. I tato zkušenost mne vede k přesvědčení, že je nezbytné zachovat současný systém odvodu části výtěžku z loterijních společností přímo na podporu veřejně prospěšných projektů. Nápad nahradit tyto odvody speciální daní, kterou spolkne státní rozpočet, pokládám za zcela špatný. Schválení takové normy by znamenalo nejen velký propad ve financování takových institucí, jako je Národní divadlo, ale mohlo by být likvidační pro stovky malých kulturních spolků a projektů, pro které představují příjmy od loterijních firem ještě výraznější část rozpočtu, než je to v našem případě. Jsem přesvědčen o tom, že peníze, které by stát vybral pomocí loterijní daně, by neskončily v rozpočtech kulturních institucí a projektů, ale bůhvíkde. Zachování systému vícezdrojového financování, ve kterém hrají odvody loterijních společností důležitou roli, je klíčové pro stabilitu i další rozvoj celé kulturní sféry. Pokud totiž dnes nezisková oblast v České republice něčím trpí – a dopadá to hlavně na kulturu a sport –, tak je to hlavně tím, že je příliš závislá na veřejných rozpočtech. Navíc v okamžiku, kdy si podle novely loterijního zákona stát prostřednictvím ministerstva financí předem schválí, komu mohou být tyto prostředky poukázány, není třeba mít obavy z jakéhokoliv zneužití.

V minulosti jste hledali i jiné možnosti, jak získat další peníze do rozpočtu. Proti nápadu pořádat v Národním divadle svatby se zdvihl velký odpor. Jak to s tou myšlenkou dopadlo?

Fundraising Národního divadla stojí na třech pilířích. Je to dotace od státu, vlastní tržby a pak i jiné druhy výnosů. V oblasti sponzoringu, což považuji za úspěch, se pohybujeme pořád na úrovni padesát milionů ročně. Toho dosahujeme kombinací darů, smluv o reklamě a podobně. Možná se to bude zdát paradoxní, ale odpor vůči pořádání svateb v Národním divadle mne vlastně potěšil. Ukázalo se, že má Národní divadlo u veřejnosti ještě pořád sílu určitého symbolu, u něhož mají občané obavy, aby nebyl dehonestován. To je dobrá zpráva. Došlo tam ale k určité diskomunikaci, protože my jsme nikdy nechtěli dělat svatby na jevišti. Došli jsme s panem ministrem ke shodě v tom, že by se svatby měly odehrávat ne v prostorách divadla, ale u trig. Ten projekt jsme však nakonec nerozjeli, protože pořád čekáme, kdy začneme opravovat fasádu Národního divadla. Je to jedna z investičních akcí, kterou plánujeme už hodně dlouho, ale zatím se nespustila. Teprve před létem se ukázalo, že ani letos tu opravu fasády nenastartujeme.

Zahrnujete do částky padesáti milionů i peníze z loterií?

Ano. Od společností holdingu SYNOT jsme od roku 2003 získali více než čtyřicet pět milionů korun. Jen pro letošní rok nás společnost SYNOT TIP podpoří částkou sedm milionů korun. Je samozřejmě těžké určit, jak do objemu sponzoringu budeme započítávat různé bartery, ale celkově je to přibližně na úrovni padesáti milionů. Další výnosy získáváme z pronájmů. Nejen jevišť, ale i salonků a podobně. Kromě toho jsme chystali i různé specifické akce, jako třeba svatby. Podstatným přínosem jsou i pronájmy garáže, které jsou pro nás jedinou takzvanou vedlejší hospodářskou činností. V tomto smyslu se tedy musíme chovat jako normální podnikatelský subjekt. Pokud máme nějaký výpadek výnosů, jako například během rekonstrukce tunelů u garáží, tak ho musíme nějakým způsobem nahradit jinde.

Máte k pronájmům určenou nějakou strategii? Třeba komu a na co budete divadlo pronajímat a komu už ne?

Je to docela alchymie. Souvisí s geniem loci těch budov. Státní opera je v tom svobodnější. S určitou přirozeností, protože se to tak už zavedlo, je schopna hostit Lucii Bílou nebo podobné typy koncertů, lze tam uspořádat Českou miss nebo Ples v opeře. To jsou akce, které – jak všichni cítíme – do Národního divadla úplně nepatří. I když, pokud by se třeba v létě objevil důstojný komerční subjekt, který je schopen zaplatit slušné peníze, tak bych ho pustil i do Národního divadla.

Sloučení Národního divadla a Státní opery vyvolává poměrně velkou nevoli. Kritici tvrdí, že není známo, na základě jakých analýz a propočtů jste toto rozhodnutí učinili…

Především musím reagovat na tu značnou nevoli. Ty zdroje nevole je třeba jasně pojmenovat. Rozhodnutí vyvolává odpor u určité části zaměstnanců Státní opery, kteří se koncentrují do odborových organizací. V tuto chvíli je cítit největší nevole u operního sboru Státní opery. Nejsem si jistý, jestli se k tomu stejně stavějí i hráči orchestru Státní opery, i když v tomto smyslu vystupují jejich odboroví předáci. Pak se proti tomu staví minoritní část novinářů, expertů a divadelních kritiků. Jsem přesvědčený, že tomu projektu rozumí a podporuje ho většina odborné veřejnosti. Některé momenty jsou kritizovány poměrně logicky a jedním z nich je i to, že není k dispozici dostatek informací o tom, jak celý proces probíhá. Už před půl rokem jsme měli zanalyzováno, co se odehraje a co to spojení způsobí. Argumenty, že nemáme podklady k tomu, abychom tento krok udělali, prostě nejsou pravdivé. Vycházíme ze dvou rozpočtů, Národního divadla a Státní opery. Chápu, že může být kritizováno, protože ty rozpočty nezveřejňujeme a ty úvahy do určité míry držíme interně. Možná jsme někdy tajnosnubnější, než bychom museli být. Ale na druhé straně instituce potřebuje právě ve fázi přípravy spojení určitou svobodu k tomu rozhodovat bez vlivu médií, bez vnější komunikace, jejíž vliv do toho zasahuje v podstatě destruktivně. Ministr kultury na tiskové konferenci, kterou pořádáme 3. října, jistě přesvědčí veřejnost, že máme projekt pod kontrolou.

Zmíněné analýzy tedy zveřejníte, nebo ne? Říkáte, že je máte k dispozici již půl roku, tak snad již mohl ten vhodný okamžik nastat?

V určité situaci mají určité informace znát jen ti interně zaměstnaní a teprve v okamžiku, kdy je projekt hotov, je možné ho ukázat veřejnosti. Navíc si myslím, že se to celé nafukuje. Už půl roku říkáme a nevím, proč to musím stále opakovat, že se majetkově propojí Národní divadlo a Státní opera. Zanikne jeden úřednický aparát a trochu se rozšíří aparát Národního divadla. Samotný fakt toho spojení prokazatelně přinese úspory. A ukážeme kolik. Budou mzdové úspory v oblasti účetní, v kancelářských profesích typu ekonomiky, marketingu a vnějších vztahů, ale i v uměleckých správách opery a baletu. Neříkám, že jsou to úspory obrovské, ale pohybují se v řádech milionů až desítek milionů. Kromě toho jde o systém obchodu se vstupenkami. Nová situace nám umožní srazit provize společností, s nimiž spolupracujeme. Intenzivně pracujeme na dramaturgii a hracích plánech sezony 2012/2013. Modelujeme, ve které budově bude kdy který soubor vystupovat, a je okolo toho mnohdy ostrá debata. Víme, že tou sezonou anticipujeme i následující sezony a rozdělení termínů jednotlivých souborů uvnitř čtyř budov. V zásadě lze ale říci, že počet představení v součtu Národního divadla a Státní opery zůstane víceméně zachován.

Co tedy budou soubory v jednotlivých budovách hrát?

Nepředpokládáme nějaké zásadní změny. Ve Státní opeře budou nasazovány operní a baletní tituly. Národní divadlo zůstane víceméně v podobné situaci jako teď, jenom tu asi ubudou ty baletní tituly, které se přestěhují do Státní opery. V tuto chvíli diskutujeme o tom, které baletní inscenace by se měly stěhovat, což souvisí i s jejich technickými parametry. Zároveň pomalu docházíme k přesvědčení, že nebudeme stěhovat žádné operní tituly z Národního divadla do Státní opery. Předpokládám, že zachováme určité dvojáky inscenací, jako je například Rusalka, protože nastudování v Národním divadle a Státní opeře jsou tak zásadně odlišná, že by bylo škoda, kdyby neměly existovat vedle sebe. Stavovské divadlo bude hrát víceméně tak, jak hraje. Tam se kombinuje mozartovský repertoár s činoherním, který bude zachován ve stejné výši. Divák by tedy neměl v zásadě poznat, že tu dochází k nějaké změně. Jeviště Národního a Stavovského divadla musejí být obehrávána všemi soubory.

Součástí celého procesu bude i zvýšení mzdových prostředků, které budou putovat především do uměleckých souborů. Pokud mi někdo řekne, že to znamená, že se vyhazují peníze daňových poplatníků a že proces spojení Národního divadla a Státní opery proto bude stát víc peněz, tak pak odpovím, že je cynik. Protože výše, v níž se pohybují gáže umělců především kolektivních těles, jsou tak špatné, že si myslím, že by snad všichni měli chtít, abychom jim přidali.

Takovou námitku jsme ani nevznášeli, ale neznamená to, že budete muset tyto prostředky ušetřit na jejich kolezích? Že budete muset propouštět?

Ne. Ministru kultury se podle všeho podaří získat specifické prostředky, kterými se navýší mzdový objem rozpočtu. Tomu všichni pevně věříme. To, že jsou stavy některých orchestrů trošku naddimenzované, o tom hovoříme otevřeně už také půl roku. V horizontu dvou tří let by měla nastat přibližně desetiprocentní redukce stavu orchestrů.

Výhrady proti spojení směřují i k tomu, že pravděpodobně dojde k přesunům a opuštění některých budov. Co se tedy z tohoto hlediska v nejbližším období chystá?

Pokud bychom o spojení Národního divadla a Státní opery neuvažovali, stejně před oběma institucemi stojí do budoucna problém, který se týká jejich výrobně-skladového zázemí. V případě Národního divadla jsou to sklady u Apolináře, v budově z poslední třetiny devatenáctého století, dimenzované pro staré dobové kulisy a nevhodné pro současné scénografie. Současný evropský trend, který se rozvíjí už několik desetiletí, je kontejnerové skladování a naše první scéna by k němu také měla přikročit. Výrobnu máme na Flóře a oddělení výrobny od skladů je výrazně nevhodné, pořád jenom něco převážíme v kamionech. Navíc celá desetiletí Národní divadlo postrádá montážní halu ve velikosti jeho jevišť. V tuto chvíli máme jedinečnou šanci, že by mohlo k vybudování důstojného zázemí Národního divadla dojít. Irituje mě způsob, jakým na to některá média nahlížejí. Společnost je tak nemocná, že na jakémkoliv investičním projektu okamžitě vidí jen korupci.

Situace Státní opery je mnohem tragičtější – nemá žádnou výrobu, používá externisty, skladuje v areálu v Čakovicích, který je v dezolátním stavu a platí se tam velké nájemné. Společné výrobně-skladové zázemí se nabízí. Aktuálně to řešíme v rovině prvotních studií a ministerstvo kultury hledá možnosti, jak získat finanční prostředky. Už když jsem před čtyřmi lety přišel na ředitelské místo, říkal jsem si, že je logické prodat budovy u Apolináře a na Flóře a místo nich získat novou a moderní výrobní budovu.

Anenský areál je kapitola sama pro sebe. V dlouhodobém výhledu považuji za zbytečné, aby Národní divadlo provozovalo celý Anenský areál. Připomínám, že původně Národní dostalo Anenský areál jen do té doby, než se postaví nová provozní budova, ale pak už mu zůstal. Zatím jsme jednoznačně domluvení, že zázemí baletního souboru dvou spojených institucí bude v Anenském areálu, zázemí baletu bude věcným břemenem areálu. Na stole máme projektovou studii pro vybudování dalšího baletního sálu, rozšíření šaten a tak dále. Co se dál stane s Anenským areálem, je otázka. Osobně si myslím, že je to objekt vhodný pro široké kulturní využití. Problém je, že celková rekonstrukce areálu představuje obrovské finanční položky.

Kdy by se tedy měly budovy prodávat a kdy a kde by se mělo vybudovat nové výrobně-skladové zázemí?

To je předčasná otázka. Zatím ani nevíme, zda budeme prodávat, nebo jen pronajímat. Jsme ve stadiu úvah, které se pohybují až do roku 2015. Vybudování areálu trvá, nejprve ho musíte postavit, pak do něj vše přestěhovat a pak teprve můžete něco dělat se stávajícími budovami. Není ani jasné, jak by probíhala spolupráce s ministerstvem financí nebo vládou. Co se týče místa, jsme s ministerstvem kultury zajedno, že se musíme pohybovat v oblasti dostupné MHD.

Jak se – pro srovnání – v mezidobí podařilo do Národního začlenit Novou scénu?

Nechtěli jsme, aby Nová scéna podlehla repertoárovému diktátu, kterému logicky podléhá Národní a Stavovské divadlo. Potřebovali jsme Novou scénu jako kontroverzní budovu tematizovat a přitáhnout do ní lidi. Přivedli jsme mladé diváky, kteří jinak do Národního nebo Stavovského divadla nezabloudí, a otevřeli jsme prostor pro zahraniční hostování. Nejsme ale ještě u konce rozhodování, jak budou Novou scénu využívat jednotlivé soubory. Činohra a balet se s ní snaží intenzivně pracovat. Nová scéna ale potřebuje rekonstrukci hlavně v oblasti technologií, dispozice hlediště – jeviště a zázemí, a je šance, že by k ní během tří let mohlo dojít.

Čím je dnes Národní divadlo, nebo čím chcete, aby bylo?

V Národním pro nás spočívá velká výzva: na jedné straně držet nimbus Národního divadla jako symbolu národní identity. Takové symboly potřebujeme. Vedle toho a možná někdy i proti tomu stojí, že Národní divadlo musí být moderní divadelní institucí, která je první scénou v oblasti performing arts v zemi. V celé debatě o spojení Národního divadla a Státní opery na mne padla největší hrůza, když jsem pochopil, že tu jsou snahy udělat z Národního divadla národoveckou instituci, která bude dělat jen české tradiční umění. Vždyť od založení Národního je tato scéna spojená s mladými progresivními tvůrci, kteří byli kosmopolitní a kombinovali v sobě vlastenectví s velkým uměleckým rozhledem! Největší zradou na myšlence Národního divadla by bylo, kdybychom ho zaprodali národoveckým idejím a uváděli tradiční repertoár v podobě, která by se líbila jen našim konzervativním divákům.

A jaká je nyní návštěvnost scén Národního divadla?

Všichni s obavami sledujeme, jak se ekonomická situace odrazí na návštěvnosti, ale zatím se nijak zásadně neprojevila. Lidé si však koupí levnější lístek, což je jasně patrný trend – prořídlý parter, plné balkony. Dřív byly drahé vstupenky vyprodané jako první, dnes ty nejlevnější. Souvisí to i s méně movitou turistickou klientelou, která do Prahy nyní jezdí. Mimochodem, když jsme mluvili o úsporách, ty hodně dopadly také na marketing. Snížili jsme náklady na marketing o čtyřicet procent, což je samozřejmě naprosto špatně.