Erratický život

George Steiner (nar. 1929) sám o sobě mluví jako o polyhistorovi. Vzhledem k tomu, že se celoživotně odmítá omezovat hranicemi akademických disciplín a je literárním kritikem, filosofem, překladatelem, teoretikem překladu, pedagogem a romanopiscem, nebude to daleko od pravdy. Podobně rozmanité jsou i jeho kořeny: pochází z vídeňské židovské rodiny, žil a studoval ve Francii a poté ve Spojených státech a učil v Oxfordu, Ženevě a na Harvardu. Po loňském vydání jeho stěžejního díla Po Bábelu (After Babel. Aspects of Language and Translation, česky Triáda 2010 v překladu Šárky Grauové) letos vychází česky jeho skoro-autobiografie, soubor jedenácti esejů Errata s podtitulem Prozkoumaný život (Errata: An Examined Life). Kniha je z roku 1997, kdy bylo Steinerovi šedesát osm let, a tak je to práce rekapitulační, na čemž nic nemění ani to, že od jejího vydání uplynulo čtrnáct let a autor letos oslavil už dvaaosmdesáté narozeniny.

Proti teorii

Tvrzení, že Errata jsou skoro-autobiografie, je potřeba upřesnit. Nejedná se totiž o souvislý proud chronologicky řazených událostí, ale o eseje na témata autorovi nějak blízká. Tyto texty propojují osobní vzpomínky s úvahami o významu literárního díla, smyslu jazyka a ontologicko-etickým rozjímáním. Zvlášť první tři eseje sice začínají docela poměrně přesně vymezeným vzpomínáním na dětství a dospívání, rychle se ale přelijí například do reflexe místa teorie v humanitních vědách. Steinerova deklarativně protiteoretická pozice je, že v nich „není ‚teorie‘ ničím jiným než intuicí, která ztratila trpělivost“. Právě jen skrze intuici se otevírají našemu pohledu.

Přes vymezení se zvláště vůči dekonstrukci a postmoderně přechází k přemítání nad „klasikou“ jako formou, která nás „čte“ a táže se „rozuměl jsi?“. Právě tento vztah ke „klasice“ (jejíž výměr je v podstatě konvenční: je něčím stále živoucím i přes propast staletí, setkání s ní nás proměňuje atp.) a pojetí filologie jako cesty hledání odpovědi „klasice“, je Steinerovým ústředním východiskem, neomylně rozpoznatelným ve všech jedenácti esejích. A to i tam, kde se jedná vyloženě jen o vzpomínku na učitele, zasvětitele a starší kolegy (mimo jiné Allena Tatea nebo Gershoma Scholema).

Bábel je největší dar

Většina esejů má jednoznačné literární kvality. Steiner proti sobě dokáže sugestivně postavit popis ticha francouzské samoty a ruchu manhattanské židovské klenotnické čtvrti, prokládaje to stařeckým brbláním na hlučnost doby. Stejně poutavé je i proplétání osobních postřehů, filosofování (a někdy teologizování) a literárních úvah. Místy dosahuje na psaný text až rétorické obratnosti. Například tehdy, když o Shakespearovi nejdřív pateticky prohlásí „Ze všech lidí v dějinách byl Shakespeare nejpovolanější k tomu, aby promlouval za svět“, ale po několika podobně adoračních odstavcích si nakonec povzdechne: „To jsou však banality.“ Následně se zmíní o přepjaté „bardolatrii“ a obrací se k těm nemnoha kritikům Shakespeara, kteří mají i dnes nějakou váhu (Tolstoj, Lukács, Wittgenstein), a nakonec sám přizná, že dává před Shakespearem přednost Racinovi.

Jedním z nejpozoruhodnějších je sedmý esej věnovaný jazyku (či spíše jazykům). Ostatně všechna místa věnovaná jazyku jsou psána s lehkostí, půvabem a přesvědčivostí. Z toho, jak Steiner nastiňuje mnohotvárný a zdánlivě nekonečný prostor jazyka, je znát, že ani po mnoha letech ho nepřestalo fascinovat. Vycházeje z vlastní vícejazyčnosti (vyrůstal v rodině, kde se běžně mluvilo francouzsky, německy a anglicky), zdůrazňuje jazykovou podstatu života. Život podle něj má „stále smysl zakoušet právě proto, že dokážeme vyprávět příběhy, fiktivní či matematicko-kosmologické“ a jazyk je „největší dar člověku a člověka“. Bábel, ono zmnožení a zmatení jazyků je opak prokletí, jejich mnohost je darem. Každý jazyk je svět sám o sobě a „neexistují žádné ‚malé jazyky‘“, protože jeden jazyk nikdy nestačí.

Každý z nás je trochu Židem

George Steiner se ve svém „teoretickém“ i románovém díle opakovaně zabýval tématy antisemitismu a holocaustu. Vrací se k němu nevyhnutelně také v jednom z esejů své skoro-autobiografie. Mluví o odlišnosti židovského údělu „za hranicemi pravděpodobnosti“, o jeho singularitě. To je jedno z problematických míst esejů. Ve Steinerových úvahách rezonuje poválečná samozřejmost židovské výjimečnosti, která má sklon nivelizovat (nebo prostě jen zatlačovat do pozadí) utrpení jiných. Jak často se třeba mluví o tom, že paralelně s šoa probíhala neméně systematická genocida Romů (která obecný postoj k nim příliš neovlivnila)?

Pronásledování Židů v dějinách by přitom mělo být spíš než temným místem židovské paměti, o němž mluví Steiner, daleko temnější pamětí křesťanství. Problematické není uvažovat o osudech svého národa (který opravdu v mnoha směrech je zvláštním případem), ale opájet se jeho výlučností, jež vede k pochybným konstrukcím, jako například k tezi, že „marxismus je po křesťanství druhou největší herezí judaismu“. Ač u křesťanství by měl takový výrok jisté oprávnění, pojmout Marxovo myšlení a jeho prameny jako derivaci judaismu (či jakéhokoli náboženství) je značně reduktivní. Výlučnost je pochybná. Návaznost je nesporná – a i důležitější. A každý, kdo dýchá ovzduší evropských dějin, bude vždy tak trochu Židem.

Zítřek nikdy neumírá

Při zpětném pohledu na dvacáté století vidí Steiner jednak neoddiskutovatelný pokrok, jednak největší masakry lidských dějin. Nachází­-li se přesto někde ospravedlnění člověka, pak je to podle něj ve vzdělání a ve vrcholech uměleckého vzepětí. Ač je Steiner ve svých esejích schopen jasnozřivých úvah, v tomto staromilském duchu zůstává až příliš „oddán všemu, co je kanonické, osvědčené a ‚nesmrtelné‘“. V důsledku toho mluví například s těžko analyzovatelnou směsí naivity a patosu o univerzitách jako o místech působení „těch, kteří pátrají po nestranné pravdě“. Otázka, zda se na univerzitách pátrá po pravdě, má sotva jednoznačnou odpověď, ovšem nestrannost takového bádání je značně nepravděpodobná. Obdobně podezřelé je jeho nastínění „elit“, jež vymezuje jejich sklonem konzumovat (případně vytvářet) spíše to, co se běžně označuje za vysokou kulturu, než něco jiného. Přesto, i když může jeho myšlení vyvolávat nesouhlas, téměř vždy je to konstruktivní, plodný nesouhlas. Snad jen tam, kde vystupuje na povrch jeho sebelítost a stvrzování vlastní důležitosti, když opakovaně mluví zahořkle o tom, jak bylo jeho dílo „vyrabováno“, „vykradeno“, „vykořisťováno“, je jeho text jalový. Steinerovy eseje jsou více nedořečenými reflexemi než sbírkou řešení.

Celkově spíš pesimistický tón míří nejen na současnost („tržní cenzura […] bývá účinnější než potlačování a cenzura politická“), ale i na autora samého a na jeho (nedostatečný, jak sám přiznává) politický postoj: „Považuji se za platónského anarchistu. Uvědomuji si, že to není žádná výhra.“ V posledním eseji ale přece rozjímání o Bohu, víře a hledání osobní theodicey (tedy o životě, vesmíru a vůbec) vede k optimističtějšímu závěru: „Dva stvrzující zázraky existence jsou láska a vynález budoucího času. V jejich spojení, dojde-li kdy k němu, spočívá mesiášský příslib.“

Autor je publicista.