Londýnský bedekr osamělých

Nočními nálety sužovaný Londýn působivě ožívá v románu britské autorky Sarah Watersové (rozhovor s ní viz A2 č. 14/2010) Noční hlídka (The Night Watch, 2006). V úkrytech, domovech i věznicích sledujeme druhou světovou válkou i soukromými selháními zkoušenou pětici postav, tří leseb, jedné heterosexuální ženy a jednoho gaye. Jejich proplétající se příběhy spojuje sdílené téma zahanbení a zrady, pečlivě skrývaného, nakonec se však vyjevivšího tajemství. Dávné křivdy a nezapomenutelná zklamání vystupují na světlo, jak postupně proti proudu času pronikáme do niter všech postav.

Watersová (nar. 1966) se na ostrovní literární scéně prosadila pečlivě budovanými – jak sama říká – „pseudohistorickými“ romány zasazenými do viktoriánských časů, v Noční hlídce jako by se však programově rozhodla zkonstruovat zásadně odlišný text. Subjektivní ich-formu viktoriánského „trojkniží“ (Špičkou jazyka, Tipping the velvet, 1998, česky 2010; Zlodějka, Fingersmith, 2002, česky 2008; Malý vetřelec, Little stranger, 2009, česky 2010, všechny vydalo Argo v překladu Barbory Punge Puchalské) nahradilo vyprávění ve třetí osobě, místo technicky precizního zaostření na silnou vypravěčskou postavu tu máme volnější, širší záběr: na ploše několika válečných a poválečných let pečlivě, vždy však z distancujícího povzdálí sledujeme ústřední pětici charakterů. Žánrovou poslušnost, s níž ve svých raných románech sestrojovala dickensovské sociální příběhy, pro tentokrát opustila ve prospěch modernější kompozice.

Proti času

„Na některé filmy se dívám i dvakrát za sebou. Nebo přijdu v půlce a vidím nejdřív druhou polovinu a až teprve potom tu první. To mě možná baví nejvíc – víš, minulost lidí je mnohem zajímavější než jejich budoucnost,“ líčí svůj způsob trávení volného času jedna z protagonistek Noční hlídky Kay, a nabízí tak interpretační klíč pro kompoziční gesto, jež Watersová ve svém válečném románu předvádí. Protichronologické řazení, které čtenáře nejprve uvede do poválečné situace roku 1947, kterou následují oddíly zasazené do roků 1944 a 1941, dovoluje minulostí fascinované autorce důkladně prozkoumávat a odkrývat příčiny dnešních neúspěchů postav. Zároveň jí ale toto uspořádání poskytuje i šťastnou příležitost vytvářet až bolestivě živoucí nešťastné charaktery. Smutné hrdin(k)y jsou o to přesvědčivější, čím více se způsob našeho čtenářského poznávání přibližuje vlastním zkušenostem ze setkávání v neliterárním – či chceme-li reálném – světě.

Watersová i tentokráte potvrzuje svou pozici nejprominentnější britské kronikářky lesbických lásek, znovu se – byť v utlumené intenzitě – v románu navrací i její erbovní téma sociální stratifikace (především z programové prvotiny Špičkou jazyka, recenze v A2 č. 14/2010). Stísněně soukromé pasáže odehrávající se v západolondýnské věznici snadno upomenou na autorčin druhý, v češtině dosud nepublikovaný román Affinity (Přitažlivost, 1999). Válečný Londýn je v přítomné knize evokován s až topografickou přesností; spíše než zatemněnými ulicemi prvního města pohasínajícího impéria nás ale tento strhující románový bedekr za ruku provází mihotajícími se dušemi a srdci osamělých obyvatel.

Příliš krás

Na závěr ještě subjektivní addendum ke knižní úpravě. Svazky vyvedené Pavlem Růtem jsem do rukou brával vždy s radostí, v poslední době mám ale stále neodbytnější pocit, že u něj touha ozkoušet něco nového občas přehlušuje zdravou rozvahu. Platilo to pro nedávného houbařského Miloše Urbana (Boletus arcanus, 2011), u kterého zbytné a obskurní prý-že-3D ilustrace rozhodně vachrlatému textu (recenze v A2 č. 12/2011) nikterak nepomáhaly, a platí to i pro – naštěstí textově mnohem povedenější – Noční hlídku. Nezdařilé fotokoláže, které „zdobí“ předsádky i strany na předělech chronologických oddílů, by bylo lepší pro příště vynechat, nepovedly se zrovna nejlépe a svazek vlastně spíše hyzdí. Stejně tak jsou motivace k užití novogotickými lomenými typy inspirovaného písma možná snadno pochopitelné, na eleganci však knize nepřidávají.

Autor je bohemista.