Low bitrate

Od revoluce, kterou ve světě hudebních mé­dií vyvolal masový nástup kompaktního disku, uplynula přibližně dvě desetiletí. Za tu dobu byly vyvinuty a na trh zavedeny další typy nosičů nabízejících ještě větší komfort a zvukovou kvalitu (DVD audio, SACD). U většiny konzumentů reprodukované hudby však, aspoň prozatím, nad touhou po co možná největší věrnosti nahrávek a frekvenční bohatosti zvítězilo kouzlo flexibility úsporných komprimovaných datových formátů.

Dlužno poznamenat, že k tomuto vývoji zřejmě přispěla také propaganda hudebního byznysu a výrobců spotřební elektroniky. Ve znamení představy, že hudbu musíme mít nutně k dispozici kdykoli, kdekoli a samozřejmě ihned, se v posledních deseti letech znovu vydáváme na pouť za zvukovou kvalitou. Ještě před pár lety bylo docela běžné, že si uživatel hudbu ze svých cédéček záměrně převáděl do formátu s velmi nízkým datovým tokem (bitrate), tedy do slyšitelně nižší kvality, aby se mu jí do malé paměti tehdejších přehrávačů, a koneckonců i počítačových harddisků, vešlo více. Nynější přehrávače nás díky své datové kapacitě už nenutí omezovat bitrate natolik, aby docházelo ke snížení frekvenčního rozsahu nahrávky. Standardem se stala komprimace na 320 kb/s, při níž jsou z původního zvuku na základě psychoakustických metod odstraněny především ty informace, které lidské ucho neslyší nebo které si neuvědomujeme. V současnosti je úpěnlivě očekáván posun ve vývoji mikroreproduktorů v mobilních telefonech. Tato nevinná chrastítka jsou totiž schopna proměny v soukromé zbraně zamořující zvukovou dimenzi veřejného prostoru. Ponechme však stranou komplikované vztahy technologického pokroku a etiky. Otázkou totiž zůstává, jak na dočasně sníženou kvalitu poslechu hudby reagují samotní její tvůrci.

Kouzlo 64 kilobitů

Reakce jsou pochopitelně odlišné v různých oblastech hudební tvorby (pro oblast mainstreamové populární produkce je současná situace dalším důvodem pro tvrdý mastering nahrávek, svět klasické vážné hudby se naopak od komprimace vesměs distancuje). Nejkreativnějším způsobem se této problematiky chopila řada experimentálních hudebníků, kteří ze ztrátové komprese dat učinili estetickou hodnotu. V této sféře již dlouho existuje opozice vůči kultu dokonalosti hudebních technologií, který ve většinové produkci stále převládá, jakkoli jej masa konzumentů svými poslechovými návyky vlastně odmítá doceňovat. Nízký bitrate je tak vedle domácího nahrávání, DIY kutilství či třeba návratu k osmibitové elektronice dalším jevem provázejícím lo-fi přístup. A když nízký, tak pořádně, jak napovídá název jednoho z významných netlabelů, na němž se za jeho zatím devítiletou existenci nashromáždilo již 326 volně stahovatelných titulů: 20kbps rec.

Estetika low bitrate (low-bit či lo-bit) přirozeně zdomácněla právě ve světě netlabelů. Někdy nepsanou, jindy, například na ruské stránce Microbit Records, explicitní horní hranicí kvality nahrávek je 64 kb/s. Není nic jednoduššího než zasednout k počítači, otevřít stránky, k nimž vedle už zmíněných patří třeba Proc Records, Sphicot Records nebo Unaware Records, oblažit se jejich osmibitovou grafikou a postahovat tuny hudby za pár minut.

Počátky a základní opodstatnění low bitrate pocházejí samozřejmě z doby pomalejších internetových připojení a menších paměťových kapacit webových domén. Řada nadále činorodých specializovaných netlabelů i stále přibývající množství umělců zveřejňujících nahrávky o velikosti několika málo megabajtů však poukazují na fakt, že se z omezení stává osobitý tvůrčí přístup. Napříč žánrovým spektrem pak buďto obracejí pozornost od média ke kvalitě sdělení, anebo naopak, často spolu se sebeironickým gestem úspornosti zakládají svou tvorbu na environmentálním aspektu nenáročné technologie.

Mezi dření a prázdnotou

Málokterý low-bitrateový netlabel má nějaká další stylová omezení. Například na zmiňované značce 20kbps rec. najdeme vedle očekávatelné produkce z oblasti žánrů noise, glitch, drone či ambient také chrastící a zašumělé nahrávky vycházející třeba z hip hopu, beatové taneční elektroniky nebo synth-popu. Dnešní přemíru stylových škatulek tvůrci a vydavatelé low-bitové hudby komentují uvnitř vlastní do široka otevřené škatulky s pozoruhodnou jazykovou vynalézavostí. V tomto světě můžeme poslouchat třeba bit-hop, krautshock nebo floppypop. Low-bitová estetika je navíc přesvědčena o své schopnosti najít jiný, bazálnější pohled na veškeré zvukové snažení. Pokud zbavíme hudbu sex appealu basů a jiskřivého hávu vyšších frekvencí, říká nám tento přístup, dostáváme se k její podstatě: buď k chutné dřeni, nebo k myšlenkové prázdnotě.

Necháme-li se strhnout „nízkým datovým tokem“ a najdeme-li si zde své hrdiny, neúnavné plavce na omezených vlnách, třeba francouzského hudebníka Arnauda Barbea alias Polluxe, může se naše touha přesunout k dalšímu stupni minimalistických slastí. V takovém případě nás uspokojí například stránka 4m@-records nabízející tituly, které se musejí vejít do 1,44 MB, tedy kapacity klasické HD diskety, a to včetně obalu o rozměru její obvyklé samolepky. Posedlost miniaturizací se od low-bitové scény nedá oddělit. Kanaďan Lee Rosevere natočil tři věty své Symphony For Monotron výhradně za pomoci miniaturního analogového syntezátoru a v obdobně miniaturních formátech je na konci června letošního roku na třech specializovaných netlabelech odhalil veřejnosti.

Z historie víme, jak se mnoha strategií alternativní kultury po nějakém čase zmocnil mainstream a experimentátoři se museli přesunout zase do jiných neprobádaných končin. Oblast vymezená pouhými několika desítkami kilobitů za sekundu nicméně není pro každého. Umělci, kteří se v ní zabydleli, našli jedno z těch bezpečně stinných míst současného hudebního světa, jež se zkomercializování hned tak nedočká – ani v období hojně proklamovaných úspor a škrtů.

Autor je hudební publicista a hudebník.