Zbývá jen hluk

Minulé století v dějinách vážné hudby představuje (jak také jinak, pomyslíme-li na ostatní umělecké obory) období nespočtu inovací a navzájem si odporujících přístupů. Zároveň vyvstává otázka, jak a proč se během této éry změnilo postavení artificiální hudby. Proč nová díla z oblasti soudobé kompozice nacházejí často jen úzký okruh posluchačů? Způsobil to vývoj této hudební sféry, anebo masový nástup moderní populární hudby? Alex Ross v knize nazvané Zbývá jen hluk (The Rest is Noise, 2007) podobné otázky přímo nezodpovídá, nabízí však pohled podstatně širší.

Autorovou výhodou je odstup historika, který je schopen vnímat hudební fenomé­ny a jejich vztahy v širším společensko-historickém kontextu. Stylové a názorové školy uplynulého století seřadil do poutavého a zároveň informacemi nabitého příběhu o lidské tvůrčí energii, jehož hrdiny jsou velké skladatelské osobnosti. Přitom se vedle zásadních inovátorů, jakými ve své době byli Richard Strauss, Igor Stravinskij, Arnold Schönberg, Pierre Boulez nebo John Cage, kniha zaměřuje také na autory, jejichž podíl je leckdy opomíjen – příkladem mohou být Jean Sibelius nebo Benjamin Britten.

Husté předivo fakt

Právě výstavbě „příběhu“ věnoval Ross velkou péči. Těžištěm kapitol jsou zásadní hudební události, zápletky, spojené hustým předivem fakt, přirozeně přerůstajících v texturu komplexní interpretace. Například hned úvodní líčení slavné premiéry Straussovy opery Salomé v rakouském Grazu se skrze další osobnosti tehdy v sále přítomné, Mahlera, Schönberga a možná i mladého Adolfa Hitlera, stává předzvěstí budoucích událostí a rozloučením s hudebním romantismem. Ross studuje osudy protagonistů do takových detailů a čerpá z tolika pramenů, že kdyby je dokládal poznámkovým aparátem přímo v textu, vznikl by jen těžko čitelný propletenec. Práci s prameny je tedy učiněno zadost v dodatkové sekci s čísly stran a rozsáhlým výčtem materiálů zaznamenávajících i detaily například v soukromé komunikaci skladatelů.

Text ostatně nepřerušují ani notové ukázky. Ty dostatečně nahrazují Rossovy opisy oscilující mezi hudebněteoretickými výklady a líčením, v němž se Ross přibližuje kvalitám Thomase Manna v Doktoru Faustovi, románu o fiktivním skladateli, jehož vlivy na reálné hudební tvůrce jsou v knize mnohokrát reflektovány. V interpretaci různých kompozic se Rossovi podařilo nalézt optimální „míru ponoru“, která svou osobitostí zaujme odborníka, a přitom neodradí ani zvídavého laického čtenáře. Přesto kniha počítá se zkušeností ze skutečného poslechu popisované hudby. Z tohoto důvodu Ross provozuje také blog na stejnojmenné webové stránce therestisnoise.com.

K naposlouchání významných děl tato kniha motivuje nejen sugestivními popisy zvuku, ale také líčením poutavých okolností okolo jejich koncertního života, ať už jde o kontroverzní uvedení Svěcení jara či kompozic z kruhu druhé vídeňské školy, nebo třeba o vylíčení dramatických podmínek provedení Šostakovičovy sedmé symfonie v obleženém Leningradě v roce 1942. Mrazivých zkušeností s totalitními režimy doba přinášela dostatek. Kromě Šostakovičova vyrovnávání se s realitou stalinského Ruska, jež je těžké v úplnosti vyložit, sledujeme osudy mnoha dalších dramaticky rozpolcených hrdinů. V souvislosti s vizionářským renomé Antona Weberna po druhé světové válce pak autor, zřejmě s lehkou ironií, doplňuje, že Webern „byl možná největším Hitlerovým příznivcem mezi hlavními rakousko-německými skladateli“.

Cítíme tlak popkultury

Větší část knihy je věnována dění v první polovině dvacátého století. Ne snad proto, že jde přece jen o prozkoumanější materiál. Popis událostí z této doby mu totiž zároveň umožňuje abstrahovat také mnohé charakteristiky platné pro další vývoj. Z mnoha stran probíraným tématem je především napětí mezi dvěma tendencemi v hudební tvorbě této éry: hledáním svobody uměleckého vyjádření za cenu tvůrčí izolace nebo naopak různými podobami populismu. Ross svůj příběh nestaví pouze z dění striktně vážnohudebního. Vyvíjející se populární kultura je ve výkladu stále přítomna. Již od počátků jazzu či třeba kabaretů a muzikálu kniha reflektuje její výrazný vliv, který samozřejmě cítíme i ve světě „vysokého“ umění, ať už s ním v různých formách koketuje, či ho naopak odmítá. Poválečná klubová scéna v New Yorku je tak vnímána coby podobně důležité ohnisko umělecké progrese jako ty nejvyšší akademické instituce. Ostatně, z obou prostředí současně vyrostla již generace amerických minimalistů.

Závěr knihy se věnuje současným syntézám, z jejichž hlediska dělení umění na artificiální a nonartificiální či vysoké a nízké již postrádá smysl. V příkladech se míhají Björk, Joanna Newsomová nebo Sufjan Stevens. Ross připojuje i osobní vizi blízké budoucnosti, v níž „inteligentní popoví umělci a extrovertní komponisté hovoří víceméně stejným jazykem“. Zde tedy poněkud polevil ve své objektivitě, neboť jinou možnost pozitivního vývoje příliš nepřipouští. Již o něco dříve v textu komentuje stávající stav klasických orchestrů a operních domů třeba i cynickou poznámkou o tom, jak „pro uspokojení řídnoucích řad abonentů a rádoby elitářů přinášejí technicky mistrná, ale bezduchá provedení kousků, které si oblíbil i Hitler“. Jak vidno, führer se – jako znamení doby – v knize objevuje vícekrát.

Kniha vyvolala mnohé diskuse, už proto, že Ross vsazuje moderní klasickou hudbu do dějinných souvislostí, čímž erudovaně popírá častou laickou představu o moderních skladatelích jako bláznech ignorujících společnost a vydávajících hluk za hudbu. Otevírá řadu témat k úvahám a bylo by velice příjemné, kdyby přispěla k širší diskusi i mezi českým publikem.

Autor je hudebník a hudební publicista.