Počet nahrávek vydaných jako volně šiřitelné dokumenty pod licencí Creative Commons na značce Clinical Archives, zaměřené na experimentální hudbu, nedávno překročil pět set. V situaci, kdy fyzické hudební nosiče ztrácejí zásadní komerční potenciál, se tak umístění alba na internet pro mnohé stává rovnocenným způsobem vydávání.
Existence netlabelů, tedy internetových hudebních vydavatelství nabízejících nahrávky obvykle volně ke stažení, dnes již není žádnou novinkou. Od devadesátých let, v jejichž průběhu vzrostla obliba datově komprimovaných hudebních formátů typu mp3 či ogg, jich všude po světě stále vzniká a zaniká stěží zmapovatelné množství. Ruský netlabel Clinical Archives (clinicalarchives.spyw.com) patří ale mezi ty výjimečné, jejichž aktivita po několika letech provozu nezeslábla a z jejichž katalogu se stává stále obsáhlejší encyklopedie nejrůznějších současných uměleckých přístupů.
Rozšiřování definice
Mnoho netlabelů vzniká z potřeby nějaké lokální hudební scény vytvořit si vlastní nezávislou platformu k propagaci svých aktivit a dále se zpravidla nevyvíjejí. Také v Moskvě žijící grafik a designér Alexandr Lisovskij svou značku Clinical Archives na počátku roku 2006 zakládal nejprve pro prezentaci své tehdejší elektronické hudební tvorby, produkované pod pseudonymem Djet. Brzy se ale rozhodl vydavatelskou činnost vyvázat z úzkých žánrových i geografických hranic, a tak se katalog Clinical Archives začal velice rychle rozšiřovat o množství nahrávek z různých končin světa. Lisovského vlastně zajímá jakákoli hudební tvorba vybočující z běžné mainstreamové produkce. Původně záběr netlabelu definoval dlouhým výčtem všech možných názvů menšinových žánrů a experimentálních přístupů zakončeným dovětkem „a jakákoli další nelogická hudba“. Nyní na stránkách netlabelu najdeme stručné shrnující heslo: „Clinical Archives jsou netlabel věnovaný rozšiřování definice hudby.“
Alb vydaných na Clinical Archives pod licencí Creative Commons je nyní už přes pět set, rozhodně však nejde o nějaké volné úložiště, kde by bylo možné zveřejnit cokoli (jako třeba na serveru jamendo.com). Rozhodující je osobní výběr vydavatele, který ke svým kritériím poznamenává: „Jsou velmi subjektivní – některá hudba je mi příjemná a jiná zkrátka ne. Důležitým kritériem pro mě ale je, zda lze danou hudbu poslouchat mnohokrát dokola a vždy v ní objevit něco nového.“
Zákulisí vydavatelské činnosti nakonec zůstává skryto už proto, že neznáme poměr mezi nabízenými a vydanými alby, o jejím dopadu nicméně svědčí téměř vždy minimálně čtyřmístné číslo udávající počet stažení jednotlivých alb, jak lze snadno sledovat na zdrojovém serveru archive.org, kde jsou nahrávky uloženy. Tento počet tak často o celý řád převyšuje downloady na dalších významných netlabelech pro experimentální hudbu. Dosah několika rozsáhlých kompilací je pak doslova závratný. Například skvěle hodnocená devítialbová kolekce Clinical Jazz (ca200, 2008) se nyní pyšní již více než sto třiceti pěti tisíci downloady.
Příjmy to nenese
Většina recenzí či dalších ohlasů na nahrávky přichází ze zahraničí. „V Rusku není můj label příliš známý. S propagací hudby je to tu nyní špatné. Nejsou zde žádné speciální magazíny a televizní a rádiová vysílání se z devětadevadesáti procent orientují na nejvlezlejší pop. Hlavní platformou pro nestandardní hudbu je internet a malé kluby,“ říká Lisovskij. Za těchto okolností je zájem enormního množství umělců, kteří svou hudbu touží dostat k posluchačům, naprosto pochopitelný i přesto, že vydání nahrávky určené k volnému stažení nepřináší žádný přímý zisk. V menšinových hudebních žánrech však často umělci výraznější finanční zisk nepřinese ani klasické album chráněné tradiční autorskou legislativou a vydané na fyzických nosičích. V situaci, kdy nahrávky (s výjimkou sféry těch největších mezinárodních vydavatelství a skladeb vhodných pro playlist komerčních rádií) nemají přímý komerční potenciál, se tak původně v základu diametrálně odlišné přístupy k vydávání hudby stále více sbližují. Jakýkoli účinný způsob šíření hudby má každopádně velký propagační význam pro umělce i pro labely samotné.
Lisovskij vidí u obou možností publikování hudby klady i zápory: „Hlavním cílem licence Creative Commons je podpora svobodné tvořivosti, experimentování, hry a zábavy, zatímco tradiční autorské právo s sebou nese pragmatickou orientaci na zisk. Na druhé straně se ale ona tvůrčí svoboda může přeměnit v lenost, průměrnost, přehnaně velké sebevědomí spojené se ztrátou motivace a kritičnosti, což může umělce zlikvidovat, a naopak peníze a soutěž mohou nutit hudebníky k vážnější práci a dosažení opravdového úspěchu.“ Finanční stránku svého vydavatelství ale bere s nadhledem: „Mám na stránkách tlačítko ‚Donate‘, ale nazval bych to spíše jen symbolickým atributem. Příjmy to nenese. Beru to jako zábavného koníčka, je to pro mě i pro ostatní možnost dostat se k nové a nečekané hudbě.“
Mnoho umělců zde má pouze jedno album (takovým příkladem je i české duo Radio Royal). Vydavatelství ale také má svůj okruh pravidelněji přispívajících hudebníků, takže zde můžeme sledovat vývoj osobité běloruské freejazzové formace Knyaz Mishkin, španělského improvizačního tria Antimanierista, moskevské industriální dvojice Ugol Ratmanova nebo třeba produkci tureckého experimentálního labelu re:konstrukt. V každém případě však zároveň potkáme i další pozoruhodné nahrávky a hudebníky, o nichž jsme doposud neměli ani ponětí. Je zde zkrátka stále co objevovat, což je ostatně to, co by nás mělo zajímat na hudbě obecně.
Autor je hudebník a hudební publicista.