Kromě protestů v arabském světě a na jihu Evropy přinesly poslední měsíce i sociální revoltu v Izraeli. Zdejší novináři začali okamžitě hledat paralely a aktivisté jim pro své zviditelnění velmi ochotně pomáhali.
Sociální napětí se v Izraeli vyhrotilo v době, kdy se otřásá ekonomický řád západního i rozvojového světa. Při srovnávání řeckých či španělských nepokojů a arabských revolt s děním v Izraeli ale nad shodami silně převažují zásadní rozdíly.
V Izraeli nebyl ani jeden mrtvý. Statisíce demonstrantů nezapalovaly auta, neplenily banky ani soukromý majetek a nevolaly po svržení (demokratického) režimu. Vládní síly ani jednou nepoužily zbraň, vlastně ani nemusely potlačovat demonstrace mírnějšími metodami. Došlo na pár potyček, které však byly vzhledem k rozsahu a délce trvání protestů naprostou výjimkou. Stanová městečka nakonec zmizela z rozhodnutí samotných aktivistů a v koordinaci s radnicemi, a nikoli po zásahu armádních buldozerů. Přesto platí, že na izraelské poměry byly letní demonstrace mimořádnou událostí, a stojí za to je zpětně analyzovat.
Začalo to sýrem
Předehrou byl vlastně už jarní protest proti enormnímu růstu cen mléčných výrobků. Facebook přetavil rozladění zákazníků v symbolický, avšak nečekaně úderný bojkot sýra cottage, který je v Izraeli mimořádně populární. Výrobce ustoupil a vaničky se sýrem zlevnil, příležitost ale zjevně zavětřily další skupiny nespokojených Izraelců. V první polovině července se pak na Facebooku objevila výzva reagující na strmý růst nákladů na bydlení. Aktivistce Daphni Leefové se tak podařilo vytvořit základ prvního stanového městečka v centru Tel Avivu. „Ano, v Egyptě bojují o to, aby měli svobodu a peníze na chleba. My máme obojí, přesto máme od vedení státu co požadovat,“ argumentovali první Izraelci, kteří se tam utábořili. Vesměs šlo o mladé lidi, čerstvé absolventy škol, mladíky vracející se z vojny, ale i živitele rodin, které drtí vysoké hypotéky a nájmy.
Postupně přibylo stanových městeček po celé zemi, vyrostly dokonce i u parlamentu nebo u ministerstva bytové výstavby. A začaly přibývat další skupiny nespokojených, například matky, které prý nemají peníze na školky pro své děti. Kromě bydlení ve stanech protestující začali organizovat happeningy a nebývale silné, byť pokojné demonstrace. Nakonec 3. září vyšlo do ulic více než čtyři sta tisíc lidí. Bezpochyby šlo o největší sociální protest v historii země – více lidí už demonstrovalo jen proti izraelské spoluodpovědnosti na vyvraždění stovek palestinských civilistů v bejrútských uprchlických táborech Sabra a Šátílá v září 1982.
Účastníci argumentovali tím, že dávají své zemi vše, počínaje náročnou vojenskou službou a placením vysokých daní zdaleka nekonče. Stát prý ale potom není schopný (nebo ochotný) zajistit ani to, aby spořádaní občané měli příležitost vydělat si na slušné bydlení. Trnem v oku mnoha demonstrujících byla hrstka nesmírně vlivných rodin, které ovládají rozhodující část izraelské ekonomiky. „Odpovědí na privatizaci je revoluce,“ znělo jedno z častých hesel.
Protestantům vadily i některé skupiny na opačné straně společenského spektra – především ultraortodoxní židovské náboženské rodiny, jejichž členové až na výjimky na vojnu nechodí, často nepracují, a tudíž neplatí daně, zato však pobírají obrovské sociální dávky na početné potomstvo a přednostně dostávají ony chybějící levné byty.
Paradoxní je, že demonstrantům dávala za pravdu většina členů pravicové vlády, včetně premiéra Benjamina Netanjahua. „Už dávno před nástupem do funkce jsem si byl vědom, že v této zemi jsou opravdové problémy s bydlením,“ nechal se opakovaně slyšet. Přitom i levicový deník Ha’arec upozorňoval, že v ulicích je sice oprávněně rozhořčená střední třída, ale prakticky úplně chybějí ti, kteří by si měli stěžovat nejvíce – statisíce lidí žijících pod hranicí chudoby, bezdomovci, živořící důchodci, a to včetně těch, kteří prošli holocaustem.
Letní kratochvíle?
Skeptici a cynici ostatně tvrdili, že protesty nesou silné rysy letní kratochvíle lelkujících studentů. Do určité míry jim dalo za pravdu, že demonstrace skutečně kulminovaly na konci prázdnin. Tehdy organizátoři oznámili konec protestů a zrušení stanových táborů s argumentem, že „dosáhli svého“. Což nemohli vůbec vědět, protože o doporučeních, která v reakci na nezvyklou revoltu připravila vládou vytvořená odborná komise, se začalo debatovat až posléze, za upadajícího zájmu médií.
Pravda je, že vedení státu už v červenci odložilo zdražení energií a slíbilo vytvoření konceptu pro stavbu sociálních bytů. Stále ale vůbec není jisté, zda kampaň chudší části střední třídy sociálně slabým lidem něco přinese z dlouhodobého hlediska. Tak například: vláda slíbila rozšíření možností pro dovoz potravin, aby domácí potravinářské společnosti nezneužívaly svého dominantního postavení a pocítily tlak konkurence. Takovému opatření by se dalo okamžitě zatleskat – kdyby však nešlo o Izrael. Tam je k masovému proražení na trhu nutné nabízet košer produkty vyhovující přísným předpisům ortodoxních židovských rabinátů. Pokud by měl Izrael ve velkém nakupovat například v Česku dobře známé německé jogurty, kde se cena často minimalizuje snižováním kvality, nebylo by to zdaleka tak jednoduché jako při zaplavování českých supermarketů. Jogurty by se musely vyrábět pod dozorem rabínů, často na úplně nových linkách, a to obojí stojí nemalé peníze (vždyť jen značka rabínského certifikátu na etiketě vína zdražuje láhev zhruba o padesát korun). I ultraortodoxní náboženské instituce zkrátka musejí z něčeho žít.
Hlavně žádná politika
Na rozdíl od arabských protestů převažovala u těch izraelských od samého počátku až úzkostlivá obava z jejich zpolitizování. Arabské jaro živily kromě studentů a různých neformálních sítí také opoziční strany a hnutí. Toho se izraelští aktivisté vyvarovali. Když se například v jednu chvíli vůdkyně největší opoziční strany Kadima Cipi Livniová z vlastní vůle připojila k pochodu nespokojených lékařů na Jeruzalém, okamžitě jí to bylo vytknuto od vůdců protestů i od komentátorů, kteří jinak s letním hnutím až nezdravě sympatizovali.
Ve stanovém městečku v Tel Avivu docházelo na sporadické střety mezi radikálními levičáky a extrémní pravicí (kromě hádek a několika krvavých rvaček byl vypálen jeden stan), ani tyto incidenty ale nepřekročily tu míru, kdy by se dalo mluvit o aktu politického hnutí. „Nám je jedno, jestli řešení sociálních problémů zařídí levice nebo pravice,“ slyšel jsem od přítomných.
Nicméně některé jejich argumenty je přece jen řadily spíš k (dnes opoziční) levici, zatímco své protivníky viděli spíše ve (vládnoucí) pravici. „Kdyby vláda skutečně usilovala o mír s Palestinci a neutrácela tolik za zbrojení, a kdyby neposílala dotace židovským osadníkům na okupovaná území, jistě by se v Izraeli žilo o poznání lépe,“ tvrdilo mnoho mladých demonstrantů, podporovaných na dálku novinovými komentáři levicových politických matadorů.
Pravicový tisk ke konci dvouměsíční kampaně referoval o sporech mezi různými vůdci hnutí. Jistá skupina aktivistů už v červenci vypracovala poměrně podrobné požadavky adresované vládě, které šly daleko za rámec obecných výkřiků o „sociální spravedlnosti“. Tento okruh se pak také snažil analyzovat, co vláda veřejnosti nabízí. Pro média ale byl málo hlasitý. Mezitím totiž hlavní proud z telavivské Rothschildovy třídy veškeré vládní návrhy automaticky a halasně odmítal. Právě mezi lidmi kolem první iniciátorky protestů totiž bylo poměrně často slyšet, že jim jde o svržení pravicové Netanjahuovy vlády. Vlastně je až s podivem, že tato skupina, otevřeně podporovaná například anarchisty, nezískala větší popularitu. Je však možné, že by svým protivládním tažením v očích veřejnosti celé hnutí zdiskreditovala.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu.