Ve švýcarském Davosu se každoročně schází Světové ekonomické fórum, které za účasti předních podnikatelů, politiků a intelektuálů hledá řešení ožehavých světových otázek. Tento rok tématem kupodivu nebyla krize kapitalismu, nýbrž eroze elit. Ty jediné nás prý mohou zachránit. Přesto je zřejmé, že nás spíše přivedly do krize.
Domníval jsem se, že naším problémem je rozpad demokracie, na něj navázaný klam o možnosti politického rozhodování a zároveň nekontrolovatelný a záměrně nekontrolovaný pohyb především finančního kapitálu. Také jsem si myslel, že militarizovaná akumulace kapitálu může přerůst v globální vojenský konflikt, protože jejím stropem je až praxe jaderného holocaustu. Vážný globální problém jsem spatřoval v těžkém postižení životního a přírodního prostředí – ostatně pohled na vychrtlého ledního medvěda na troskách ledové kry se mě dotýká víc než podívaná na Víta Bártu v želízkách. Pod medvědem ledovec roztaje a zvíře se utopí, korupčník dostane amnestii od člověka, který tvrdí, že tání ledovců je tah levice proti volnému trhu. Jako globální problém se mi jevil stav celé naší civilizace, před jejímž pohledem ročně umírají desítky milionů dětí hladem. Součet toho všeho mi dával jediný výsledek: tento systém, který nazýváme kapitalismem, historicky selhal a může se dále udržet pouze za pomoci stupňovaného násilí. Nechceme-li skončit jako ten medvěd, pod nímž se rozplyne jeho životní opora, musíme nutně začít se systémovými kroky, i kdyby nás měly dovést k revolučnímu zvratu – pokud by rozvinul demokracii jako způsob vládnutí a odstranil současnou praxi politické vlády, jíž ovšem demokratičnost a ohled na lidskou důstojnost zcela chybějí.
Eroze elit a eroze hodnot
Mýlil jsem se. Podle davoského shromáždění světovládců je vážným globálním problémem eroze elit. Před jejich selháváním v různých částech světa varuje zpráva Global Risks 2013, poskytnutá Radou pro globální záležitosti účastníkům jednání Světového ekonomického fóra, které se konalo v Davosu od 23. do 27. ledna letošního roku. Podle ní je tedy hlavním problémem destabilizace jednotlivých režimů a to, že po hospodářské krizi slábne schopnost elit efektivně spravovat veřejné záležitosti. Na mapě globálních rizik, kterou jmenovaná zpráva vykresluje, se selhávání globální vlády objevilo ve čtyřiačtyřiceti vazbách na další problémy, zatímco krize plynoucí z nedostatku potravin jen v třiatřiceti souvislostech. Přitom globální mocenská, vojenská, hospodářská a politická elita představuje jen jedno procento obyvatelstva, shodou okolností té vrstvy, v jejíchž rukou se kupí přes devadesát procent globálního majetku.
Tato elita nyní eroduje, protože slábne její schopnost efektivně spravovat veřejné záležitosti. Co to znamená? Efektivní správa veřejných záležitostí zřejmě představuje schopnost udržovat akumulaci kapitálu na tak vysoké úrovni, aby přinášela trvale vysoký zisk. Také to znamená udržovat obyvatelstvo, které je existenčně vázáno na pronájem své pracovní síly, v domnění, že je dobře a bude už jen líp, když ne hned, tak tedy později. Pokud ale elity ztrácejí důvěryhodnost, může se to odrazit ve snížené schopnosti řešit závažné problémy, ať již jde o přerozdělování bohatství, nezaměstnanost nebo zhoršování životního prostředí, praví se ve zmiňované zprávě. Jestli dobře rozumím, pak dokud byly elity důvěryhodné, zvládaly také důvěryhodně přerozdělovat bohatství, nezaměstnaní jim vkládali do rukou svůj osud a lední medvědi mohli lovit na zamrzlém moři.
Zpráva také zmiňuje „nedostatek ekonomických vyhlídek“, i když neříká, co se tím myslí, pokud se tím vůbec něco myslí. Pojem nezaměstnanosti označuje různé věci. Můžeme například odlišovat nezaměstnanost jako důsledek ztráty zaměstnání, nezaměstnanost jako stav, kdy jedinec nikdy práci neměl a ani ji nezíská, nezaměstnanost jako chytračení se sociální podporou a dále nemožnost vyžít s příliš malou mzdou nebo vytváření pracovních míst za téměř otrockých podmínek. Co je „nedostatek“ a co „dostatek“ ekonomických vyhlídek? Koho se týká? Lidí před koncem aktivního pracovního života, propuštěných proto, že nestačí „týmovému duchu“, anebo milionů mladých, kteří vědí, že tento systém pro ně mít práci nikdy nebude? Stačí se podívat, kdo bojoval za poněkud nedomyšleného „arabského jara“ v Libyi nebo v Egyptě. Byli to nedospělí, jejichž budoucností je samopal v ruce. Jistě, eroze elit má možná svůj díl viny na tom, že tyto odepsané děti jsou špatně hodnotově orientovány. Řečeno slovy zmiňované zprávy, oproti minulosti většině společností chybí morální kompas ve formě náboženství nebo ideologie s jasně definovaným žebříčkem hodnot. Jistěže jde o hodnoty, o nic jiného ani jít nemůže a žádný rozumný člověk to zpochybňovat nebude – ale co s tím má společného nějaké náboženství nebo vůdcovská ideologie?
Protože se skutečně jedná o hodnoty, nezbývá než je hledat a najít ložiska jejich zhnisání. Asi se nespletu, když začnu hledat směrem k samotným elitám, kterým by se hodila nějaká ta lepkavá náboženská a ideologická želatina, v níž by se našlo pro každého něco a všichni by podporovali hodnoty vzájemné pospolitosti. Problém eroze elit je ovšem problémem eroze hodnot, které elity samy neuznávají, ale vyžadují jejich dodržování po druhých. A právě elity přivádějí k životu hodnoty, které jsou nebezpečné pro globální soužití.
Svět bez hranic a bez alternativy
Světová elita varuje v Davosu před vlastní erozí. Text celé zprávy má jednoduchý kontext a očividnou intenci: nepodrývejte své elity, nevšímejte si jejich skandálů, nerozmazávejte v médiích korupci, klientelismus, lobbismus, nemluvte o neviditelných tazích v investiční politice, nesahejte na zájmově řízené toky kapitálu a nevšímejte si moci oligarchie, která stojí mimo dosah všech zákonů a nazývá se demokracií (kalouskovský prototyp důvěrně známe). A hlavně nepátrejte, zda pod vedením těchto elit nesešla naše civilizace z cesty a není již jen prostou deviací kulturního vývoje. Protože jinak se elity rozpadnou a povede se vám ještě hůř, protože nebude, kdo by vymyslel a v život uvedl protikrizová opatření, kterým elita rozumí nejlépe, poněvadž koneckonců krizi sama vyvolala. V davoské zprávě se tak znovu, tentokrát již na střepech idejí a praxe demokracie, rodí absolutistický systém vůdcovství: nevyhánějte své vůdce, nebude vás mít kdo vést.
Až dotud možná všechno vyznívalo jako cynismus. Domnívám se ale, že je to jinak. Ti lidé, kteří takovou zprávu zpracovávají a pak pro ni hlasují nebo ji podepisují, tomu skutečně věří. Myslí si, že potřebují pouze nebýt obtěžováni světovou veřejností, aby jemnými a promyšlenými tahy uvedli zase svět do pořádku. Když do nich bude stále někdo rýpat svými alternativami, kritikami a požadavky, nebudou mít čas a klid svět bránit a on se rozbije. Nejhorší na tom je, že možná mají pravdu. Nežijeme si špatně, protože jsme si rádi nechali vnuknout utopii kapitalistického zespolečenštění práv, povinností, rovných příležitostí, šancí na majetky. Svým souhlasem s touto ideologií a podporou, kterou jí poskytujeme svou aktivní nečinností, souhlasíme také s vrcholně jednostranným „falešným“ vědomím, jehož důsledky jsou pro nás, příslušníky okcidentální kultury, negativní zatím snad jen skrytě, avšak pro obyvatele těch zemí, kultur a tříd, které to všechno financují, jsou tyto následky již nepominutelné.
Davoská setkání neměla nikdy za úkol dospět k řešení propastných nesrovnatelností v uspořádání světa. Ani to letošní, které probíhá stejně jako dvě předcházející pod tlakem problémů s akumulací kapitálu, kterým říkáme hospodářská krize, nehledá nic konkrétního. Aktéři se navzájem ujišťují, že svět bez hranic je dokonalým světem bezchybného působení globálního trhu. Rozhodně si nepřipouštějí pochybnost o tom, že idea světa, v němž se volně přelévá globální kapitál, je zároveň ideou světa bez jakýchkoli hranic – hodnotových, morálních a především rozumově stanovitelných, pokud jde o exploataci přírodních zdrojů a polarizaci globální pospolitosti. Davos byl místem, kde se sebeuspokojivě poklepávalo na rameno a všechna politická racionalita, která se zde pod alpským hvězdným nebem nakupila, se soustředila na to, aby prokázala, že všechny jiné formy jednání jsou neefektivní, nerozumné, protismyslné a dokonce obrácené proti lidem. Davos nebyl místem účinného jednání o rozvoji, ale sebepotvrzením již rozvinuté neoliberální kapitálové racionality, jež vyznívá vždy stejně: alternativa neexistuje.
Maska reformní rétoriky
Podivuhodný je dlouhý dech tohoto liberálního, později liberálně-demokratického a následně neoliberálního, a tím pádem opět liberálního konceptu státu, vlády, hospodářské moci, politiky a lidských práv. Heslem zprvu nadějného hnutí Occupy bylo „My jsme 99 procent“. To se nezměnilo, nezměnil se ani princip státní moci udržující těchto devětadevadesát procent v mezích, které jim vytyčila hospodářská a sociální politika, nezměnily se ani libertariánsky rozštěpené, a proto většinou nefunkční a jen násilím pohromadě udržované ústavy, které jsou skládankou liberálního pojmu svobody a politicko-ekonomických zásad. Změnilo se jediné – hnutí Occupy se stává milou vzpomínkou. Něco je špatně v základech, v nejhlubším fundamentu kapitalismu. Occupy stálo a padalo s varováním, že roste astronomickou rychlostí bohatství úzké skupiny lidí, jejichž bohatnutí navíc urychluje současná systémová krize, zatímco zaniká střední třída, šíří se takzvaná nová chudoba i ve vrstvách, které ji nikdy nepoznaly, a přibývá lidí odkázaných na milost sociální podpory bez šance na vyváznutí ze své situace.
Toto je popis stavu, který zná každý, počítá s ním, a ať chce nebo ne, přizpůsobuje se mu – nejčastěji tím, že se snaží sám splynout s kapitalismem, stát se kapitalistickým vlastníkem sebe sama a uplatnit svou tržní cenu. Řečeno jinak, kdo dosáhne na to, aby se stal svým soukromým kapitalismem, stává se profitujícím člověkem s tou mírou blahobytu, s jakou umí být kapitalismem. Není nutné dodávat, že hodnoty, normy a moralita jdou stranou a vyklízejí pole globální neonormalizaci. A právě ta stojí na základech, které umějí formovat lidi tak, aby byli problémem sami sobě a nedělali problém vládnoucím elitám. Proto není davoské zjištění jenom cynismem miliardářů, ale vážným varováním před tím, jaké kroky podniknou elity, jež se cítí ohroženy, proti těm, kteří údajně způsobují jejich erozi. V tematizaci eroze elit je skryta hrozba plynoucí z obavy z rozmělnění moci a ze snahy ji znovu obnovit v ještě silnější podobě.
Pod touto hrozbou se rozvíjí atraktivní rétorika. Jejím ústředním termínem je reforma. Soudný člověk, a takovým by politik měl být, musí se vší pravděpodobností dospět ke zjištění, že aspoň poslední dvě desetiletí se kapitalismus stále reformuje, přemísťuje slova a transformuje pořadí odstavců ve zprávách o stavu lidí, jako by politickou prací mělo být kladení větných důrazů. Není třeba velkého bádání, aby bylo zřejmé, že nic samo nepůjde. Reformy znamenají přechod odněkud někam, který má vyvolat určité změny. Tyto přechody a je doprovázející změny nejsou z rozhodující části vůbec prozkoumány. Dějí se transformace, aniž by někdo byl schopen podat důkladně zpracovanou teorii, jak, proč a s jakým očekávatelným výsledkem se zase uzavřou. Erodující elity nenahlížejí, že by měl být takový výzkum nutný, nemají důvod poukazovat na systémové kongruence modelů deklasované demokracie, z nichž vyplývá sociální, politické a hospodářské napětí a kulturní úpadek. Světové ekonomické fórum se dostává do situace, v níž se nemá o co opřít, bere na sebe rizika ad hoc projektovaných transformací, a protože jeho účastníci vědí o jejich bezúčelnosti, sahají po morální GPS. Netransparentnost rizik, skrývaných za autoritativní hesla transformace, reformy a obratu, překrývá naléhavou otázku, kam směřuje vynakládaná politická síla. Stálá přechodovost, která jí vládne, nevysvětluje, kam cílí její pohyb. Už sama otázka, co vůbec může představovat reforma, zůstává bez vysvětlení a nepodají nám je ani v Davosu shromáždění politikové, protože jsou pouhými vyslanci lidí skutečně vládnoucích kapitálem a informacemi.
Není čas odpočinku
Německá kancléřka Angela Merkelová pronesla se vší vážností tezi, že budoucnost spočívá v konkurenceschopnosti. Navrhla dokonce „Pakt pro zvýšení konkurenceschopnosti“. Je to od ní osobně projev odvahy, protože na sebe bere riziko, že příští volby nebude moci oslavovat. Pakty se zpravidla uzavírají proti někomu, a tudíž se nabízí otázka, kdo omezuje nebo úplně odstraňuje konkurenci natolik, že narušuje ekonomické procesy a je nutné uzavřít proti němu pakt. Sociální stát to být nemůže, protože již neexistuje. Rozhazovační lidé jen těžko, protože ekonomické škrty na ně přenesly další, dodatečnou zátěž sanace hroutícího se systému finančního kapitálu, takže zlikvidovaly poptávku na nezbytné minimum. Zůstává jediná odpověď: konkurenci omezují a likvidují ti, kterým brání ve zvyšování zisků, ti, kteří již dávno vyřadili ze hry iluze otevřeného svobodného trhu, ti, kteří si rozdělili svět na sféry globálního působení a účinně spolu kooperují na úrovni takových ekonomických čísel, že by jim přičinlivá fiskální politika České republiky nestála ani za ohlédnutí.
To jsou ony elity, které se brání erozi. Merkelová je vrcholná politička Evropské unie, musí v Davosu vystoupit a musí něco říct, a tak řekne výzvu, v níž přizná bezmoc politiky, kterou reprezentuje, uzná nadvládu kapitálových struktur a nakonec všechno skryje za výzvu k obraně proti eskalaci politické a společenské nestability. Chce pro lidi dobro, proto promluví o nezaměstnanosti, pro kterou nemá a vzhledem k základním principům fungování kapitálu ani nemůže mít řešení (vztah mezi prací a kapitálem vyhodnotil výrazem „hrobař“ již Hegel). Britský premiér David Cameron, který je v Davosu na zastávce své předvolební epopeje, se blýskne návrhem, že by mohla Británie opustit Evropskou unii a pomoci si sama – sice to nemyslí ani na vteřinu vážně, ale je to působivé. Británie nevstoupí do „Paktu pro zvýšení konkurenceschopnosti“ kancléřky Merkelové, protože žádný takový nevznikne, ale bude v zájmu globálních, a proto také britských elit dál jednat o inovaci, reformách, kooperaci, vzájemné pomoci a především o nové vůdčí ideji, kterou svět okcidentální kultury nutně potřebuje.
Co jsou s ohledem na tyto souvislosti lidská práva? Co je demokracie? Co znamená lidská nouze, skutečná nouze, kdy člověk přestává být rozumovou svobodnou bytostí a je tlaky zvnějšku proměňován v dále nepoužitelný lidský zdroj? Velmi reálnou odpověď podal kdysi John Maynard Keynes: „In the long run we are all dead.“
Nesmíme si dopřát odpočinku, světová krize stále hrozí – tak zněla závěrečná výzva letošního ekonomického fóra v Davosu. Možná si až dosud někdo odpočinku dopřával, ale lidé bojující o udržení zaměstnání a často „flexibilní“ až za hranice zákoníku práce to nejsou. Lidé, kteří chudnou s tím, jak se rozevírají nůžky mezi prací a kapitálem, si při udržování rodinného rozpočtu aspoň na jisté úrovni také moc nevydechnou. A teď už si nemůže vydechnout ani naše politická reprezentace. Zdá se, že jsme zavaleni pod ruinami něčeho, co nás stisklo tak, že nám to nedovolí dýchat. Nenechme se ale klamat. Jako všechny pojmy a výrazy mají i tato slova různý význam pro různé třídy – Christine Lagardeová, generální ředitelka Mezinárodního měnového fundu, přeložila v závěrečném projevu tuto výzvu do jazyka politické elity a učinila ji tak srozumitelnou i ostatním: pro příští rok platí „do not relax principle“. A já už se bál, že hrozí eroze elit.
Autor je filosof.