Mezi globalizací a glokalizací

Není toho málo v Česku, v Evropské unii a v glo­bálních souvislostech, co by mohlo a mě­­lo být předmětem kritické teorie. Když tato teorie ve dvacátých letech minulého století vznikala, byla její osou starost o typ racionality, která prodělala zlom kulturní (první světová válka, jež starou Evropu rozmáčkla a potopila), politický (vyostření politických stanovisek a pomalý nástup totalitarismu) a hospodářský (od poválečné krize k velké systémové krizi v letech 1929 až 1933). Evropská kultura zjistila za trpkých okolností, že umí jednat hluboce neracionálně a že jedno z největších umění, jemuž se po staletí učila, spočívá ve strhávání mas k mimoracionálnímu jednání.

Myšlení konce a dějiny izolace

V prvních dekádách 20. století bylo určujícím kulturním rysem myšlení konce, zániku, jež přecházelo až do životních forem. Carpe diem, ztracená generace, hašiš, svět bez budoucnosti, psychoanalýza, ležérní existencialismus, kokain a zoufalá snaha udržet se nad vodou, nemít problémy a nemuset se starat o problémy jiných. Začaly dějiny izolace různých sociálních tříd, jež pokračují dodnes ve stále hlubších rozdílech mezi elitami a ostatními společenskými vrstvami, které poskytují elitám servis k dalšímu bohatnutí. Dnešní nesouměřitelnost (termín Jana Kellera) mezi řádově stovkou magnátů a několika miliardami lidí, jejichž práci si přivlastňují, nebyla tehdy ještě ani představitelná, nebo – řečeno naopak – byla stejně málo představitelná jako dnes možnost radikálního snížení majetkových rozdílů.

V reakci na situaci dvacátých let vytvořila skupina odborníků v oblasti sociálně­politických a ekonomických věd v roce 1923 výzkumné pracoviště na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, které položilo základy projektu nazvaného Kritická teorie společnosti. Institut, později pojmenovaný Ústav pro sociální výzkum, který s výjimkou válečného období, kdy jeho představitelé museli emigrovat před nacismem, existuje po několik generací dodnes. Frankfurtská škola, jak bývá označována, rozvinula během této doby jednu z nejsilnějších sociálněkritických teorií industriální společnosti.

Pražská škola kritické teorie

V Československu nebyla kritická teorie Frankfurtské školy nikdy zvlášť recipována. Před válkou se nestačila dostat do zorného pole české filosofie, která navíc neměla rozvinutou tradici politické a sociální kritiky. Naopak, po válce a po únoru 1948 byla okna k jejímu jádru zatemněna a sama teorie prohlášena za revizionistickou. Její diskvalifikace není ničím zvláštním: protože se kriticky dotýká problémů moci a vytváření mocenských struktur, je nutně trnem v oku mocných. Platilo to od jejího vzniku v Německu, v období rozdělené Evropy a platí to stejnou měrou i nadále, v době vítězství demokracie, která není.

Českou věkovitou tradici hluchoty a slepoty vůči všemu rušivému a nepohodlnému zlomila nyní skupina převážně pražských filosofů, sociologů, historiků, mediálních analytiků a dalších specialistů na problematiku sociálního, politického a hospodářského řádu. Ujalo se pro ni označení pražská škola kritické teorie společnosti. Jejím obecně uznávaným představitelem je Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií při Filosofickém ústavu AV ČR, a kromě něho se na ní podílí zhruba desítka dalších aktivních pracovníků.

Svým způsobem je to pozoruhodný krok. Ať už budeme pátrat v historické paměti jakkoli podrobně, jediná česká filosofická škola s jasným programem, intencemi a také výsledky byl Pražský lingvistický kroužek, založený v roce 1926 a fungující do roku 1952, kdy se začlenil do Československé akademie věd. Obsahově se ale bude zaměření pražské školy kritické teorie vázat na mnohem širší, spíše globální problémové souvislosti, jak zřetelně udává její zakladatelský spis Kritická teorie společnosti. Český kontext, který editoval Marek Hrubec. Vydrancovaná demokracie, autoritativní politika, neviditelnost nejvyšších světových elit, globální nespravedlnost, chudoba a nesvoboda; tyto a další jevy, které utvářejí náš život a také budoucnost mladé generace, jsou předmětem každé současné kritické sociální vědy. Pražská škola kritické teorie společnosti se od většinového proudu sociálně­politických kritik odlišuje tím, že vytváří několik různých kontextů, v kterých interpretuje patologické rysy moderních kapitalistických společností. Nejobecnější souvislosti se týkají globálního uspořádání založeného na globálním působení zejména finančního kapitálu.

Kritika vlastní kritiky

Od těchto kosmopolitních hledisek rozšiřují pražští badatelé spektrum kritické teorie na rovinu regionálních interakcí a posléze se obracejí až k lokálním dopadům kapitálově formovaných politických a mocenských zájmů. Metodologická spojnice mezi globalizací a glokalizací je typickým rysem pražské varianty kritické teorie společnosti, stejně jako obsahová náplň prostoru, jenž se mezi těmito póly vytvořil. V tom se pražská škola opírá o důkladné základy, jak je položil Hrubec ve své knize z roku 2011 Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky, v níž dopodrobna proniká do makro­ a mikropolitických, ekonomických, institucionálních a kulturních struktur dnešního globálního kapitalismu. Zde je rozpracován program, metodologie a s nimi také celková orientace kritické teorie. Hrubcem formulovaná metodologická trichotomie kritiky, vysvětlení a normativity se promítla do způsobu uvažování celého kruhu této školy, který příznačně zachovává triadické formální a rovněž obsahové rysy. Výchozí tezi tvoří kritické vyjádření ke globálním a glokálním patologiím kapitalismu, nad ni se staví jejich vysvětlení, které se nese v duchu různorodých ideových a filosofických přístupů, a obojí se přenáší na další úroveň normativních vět, jejichž úkolem je formulovat další možné vývojové principy světového uspořádání.

Ačkoli jde o historicky několikrát ověřený a relativně spolehlivý postup, pro který se rozhodli mimo jiné Fichte, Hegel a mnozí další, bude po prostudování trichotomické metody čtenáři zřejmé, že stejně jako Frankfurtská škola se bude muset i pražská škola kritické teorie dříve nebo později vyrovnat s otázkami vnitřní sebereflexe: s kritikou své kritiky, s vysvětlením toho, co myslí vysvětlením, stejně jako se zdůvodněním oprávněnosti normativních vět.

Něco nového v české filosofii

V zakládající knize pražské školy najdeme patnáct autorských příspěvků, které uvádějí dílčí témata kritické teorie. Setkáme se zde s analýzami politické ekologie, interkulturního dialogu, postkolonialismu, feminismu, občanské společnosti a veřejnosti, demokracie, mediálního vlivu, instrumentálního rozumu, vztahu vědy a utopie. Složení autorů sahá od osvědčených kapacit po mladé talenty českých sociálních věd. Většina z nich dodržela požadavek editora na uspořádání svých textů ve smyslu zmiňované trichotomie. To je ale také všechno, čím byli omezeni, protože dál už se kniha rozvíjí do stále širšího rozmachu: spojuje se s novými pohledy, které musí nutně reagovat na výrazné změny v předmětu a nástrojích kritické teorie, jimiž se odlišuje od klasických postupů předválečné generace Frankfurtské školy; formuluje nové předpoklady a jejich podmínky; nejsou jí vzdálené nové verdikty, jež jsou výsledkem skutečné badatelské volby.

Tím vším nás čtenáře zaujme jako něco podstatného, co se nyní objevuje v české, obecně nepříliš plodné filosofii. Pražská škola kritické teorie společnosti se pustila do těžké práce. Nebude snadné udržet standard, který nasadila její zakladatelská kniha, shrnující minulých téměř pětadvacet let sociálního a politického kriticismu v českém filosofickém rámci, jak ho postupně neformalizovaně rozvíjeli téměř všichni dnešní reprezentanti kritické teorie společnosti. S recenzovanou knihou se uzavírá teprve první kapitola dějin pražské školy, zatímco další kapitoly čekají na to, až budou napsány a stanou se odrazištěm k tomu, co je vůbec osudem kritické teorie společnosti od jejích počátků: k nevyhnutelné, ale dosud velice vzdálené strukturální přeměně veřejnosti, která jediná může vyvolat změnu v dnešním globálním kapitalistickém uspořádání.

Autor je filosof.