V polovině září se Francie a zejména pak její energetika dostala vzhledem k havárii v jihofrancouzské elektrárně Marcoule do centra světové pozornosti. Francie je se svým pětačtyřicetiprocentním podílem na jaderné energii Evropské unie a osmasedmdesátiprocentním podílem jádra na své tvorbě energie ve všech ohledech jadernou velmocí. V paměti světové veřejnosti ulpěly záběry z půl roku staré havárie reaktorů v japonské Fukušimě a radioaktivní mrak, který od té doby několikrát obletěl planetu, a proto zprávám o havárii v elektrárně na břehu Rhôny věnoval značnou pozornost i francouzský tisk. Mluvčímu energetické společnosti Électricité de France (EDF), jejímž většinovým vlastníkem je francouzský stát, se podařilo přesvědčit francouzská a přes ně i světová média, že havárie, která si vyžádala jednu lidskou oběť a čtyři raněné, byla mechanického a termického rázu a souvisela s chybou lidského faktoru, a nikoli systému štěpení jádra. Současně se podařilo uklidnit veřejné mínění poukazováním na to, že reaktory v Marcoule jsou už dva roky mimo provoz a k havárii došlo v jedné ze společností, které v komplexu bývalé elektrárny „pouze“ zpracovávají jaderný odpad. Záznam poměrně vyvážené debaty o francouzské energetické koncepci, kterou havárie v Marcoule nastartovala, přinesl týdeník Le Nouvel Observateur. Debata o francouzské jaderné energetice začala vlastně už v březnu v souvislosti s Fukušimou a pokračovala v jarních měsících. Obdobně jako většina francouzského veřejného života usnula na více než dva měsíce během letního období, avšak znovu se otevřela právě v souvislosti s havárií v Marcoule a zařadila se mezi předvolební témata pro prezidentské volby plánované na příští rok. Na jednom pomyslném pólu debaty stojí francouzští ekologové a nepočetní jimi ovlivnění politici, kteří se snaží prosadit otevření referenda podobného tomu, které nedávno proběhlo v Itálii. V něm veřejnost všelidovým hlasováním odpískala faraonské jaderné projekty Berlusconiho vlády. Na opačném konci spektra lze pak najít současného francouzského prezidenta Sarkozyho, pro něhož je jakékoli přehodnocení francouzského postoje vůči jádru nepřípustné. Zajímavé je pozorovat názorové schizma socialistických kandidátů před blížícími se jarními primárkami. François Hollande navrhuje zmenšení podílu jaderné energie ze současných téměř čtyř pětin na pouhou polovinu v roce 2050. Jeho pravděpodobná budoucí protikandidátka Martine Aubryová pak prolomila dosavadní tabu vrcholné francouzské politiky, když se o jádru rozhovořila jako o energii minulosti, která by měla být v příštích letech zcela nahrazena alternativními zdroji. Kde ale chce tyto alternativní zdroje hledat a co dělat se zbytnělým kolosem jaderné divize EDF, se všemi jeho dodavateli a přidruženými aktivitami, které zaměstnávají nezanedbatelnou část populace Hexagonu, zatím však Aubryová neupřesnila.
Týdeník L’Express přinesl v polovině září rozhovor se specialistou na vztahy Francie a Afriky Vincentem Hugeuxem. Rozhovor se týkal zejména kontroverzního advokáta Roberta Bourgiho a jeho vztahů s Elysejským palácem i jednotlivými státníky frankofonní Afriky. Bourgi totiž 11. září pro deník Le Monde odhalil údajnou korupci bývalého prezidenta Jacquesa Chiraka a jeho blízkého spolupracovníka Dominiqua de Villepina. Advokát Bourgi prý Chirakovi a de Villepinovi sloužil jako kurýr pro převoz hotovosti, jíž si tehdejší africké politické elity předplácely přízeň předních politiků bývalé metropole. Miliony franků v hotovosti údajně převážel z pověření dlouholetého gabonského diktátora Omara Bonga v letech 1981 až 1992 a tyto prostředky měly sloužit k financování tzv. Klubu 89, tvořícího součást tehdejší gaullistické strany RPR. Chirac i de Villepin nepohodlného advokáta, který v roce 2005 přešel do Sarkozyho tábora, obratem zažalovali za pomluvu. Hugeux odmítá nejsnazší možné vysvětlení, související s předvolební taktikou současného prezidenta Sarkozyho, snažícího se očernit svého úhlavního soka na francouzské pravici – de Villepin by totiž podle posledních zpráv skutečně mohl ohrozit hypotetický druhý Sarkozyho mandát už v primárkách. Podle experta na Afriku Vincenta Hugeuxe by se však podobné otevření Pandořiny skříňky mohlo Sarkozymu nepěkně vrátit. Jeho UMP je totiž přímým dědicem dřívější RPR. Namísto prezidentského komplotu Hugeux nabízí jiné vysvětlení. Bourgiho investice ve frankofonní Africe jdou od desíti k pěti a svou vlastní iniciativou se Bourgi snažil do přízně Sarkozyho, který mezitím na černou Afriku jaksi pozapomněl, opětovně vlichotit. Zajímavá zjištění přináší Hugeux také o vztahu francouzské extrémní pravice a bývalých kolonií. Přestože se lídr ultrapravicové Národní fronty Jean-Marie Le Pen verbálně proti jakékoli spolupráci s Afrikou ostře vymezoval, mimo záběry televizních kamer udržoval čilé styky právě s gabonským nestorem Omarem Bongem nebo s dalším africkým diktátorem Laurentem Gbagbem z Pobřeží slonoviny.
Pařížští muslimové se od půlnoci 15. září nesmějí modlit na ulicích. Několik týdnů po konci ramadánu a jeho největším závěrečném svátku, kdy pařížské mešity doslova praskají ve švech a věřící jsou vzhledem k omezeným kapacitám nuceni si roztahovat své modlitební koberečky před jejich vchody, zakázala Paříž modlení ve veřejném prostoru. Pro francouzské muslimy je tento zákaz už druhým v řadě. V dubnu už totiž Francie zakázala muslimkám nošení závoje zakrývajícího obličej. Zákaz modliteb v ulicích obhajoval v rozhovoru ve vydání deníku Le Figaro z 15. září ministr vnitra a imigrace Claude Guéant. Podle něj se kromě Paříže tato otázka dotýká i dvou dalších měst, Marseille a Nice, a za zákazem modliteb v ulicích stojí snaha francouzské vlády o udržení dosavadního modelu sekulárního státu založeného na svobodě vyznání i „svobodě od vyznání“. Modlení ve veřejném prostoru podle něj navíc není důstojné ani pro samotné věřící. Nejdiskutovanějším místem ve Francii byly v této souvislosti ulice Myrha a Polonceau v severním osmnáctém pařížském městském obvodu, kde se stát snaží modlitby přesunout z ulic do haly o rozměru dvou tisíc čtverečních metrů. Ministr Guéant v rozhovoru naznačuje, že v případě neuposlechnutí zákazu je stát připraven k silovému řešení. Podle logiky zákazu náboženských projevů ve veřejném prostoru by ale, jak připomíná Le Figaro, takto mohla být napříště ve Francii zakazována i náboženská procesí. Ministr vnitra však podprahově ukazuje, že zákaz modliteb ve veřejném prostoru je myšlen především ve vztahu k islámu. V rozhovoru Claude Guéant rozvíjí i další své vize, které by měly v dlouhodobém efektu vést k větší kohezi francouzské společnosti. „Budu trvat na posílení významu výuky francouzštiny u migrantů,“ slibuje. Celková pozice současné francouzské vlády nicméně ukazuje, že se Francie před migranty spíše uzavírá. V červnu totiž prošel oběma komorami parlamentu nový zákon, který o migrantech hovoří v termínech jejich „asimilace“ do francouzské společnosti. Tento pojem, který byl ve francouzském slovníku sedmdesátých a osmdesátých let poměrně běžný, byl na konci devadesátých let nahrazen subtilnějším termínem „integrace“.