Francouzské noviny v souladu s historickým zájmem o Afriku věnovaly v poslední době značnou pozornost revoltám v arabských zemích. Velký prostor poskytl tisk nejen bouřím v Tunisu a Alžírsku, ale i nepokojům v Egyptě a posléze i v Jemenu, Bahrajnu a Libyi. Zajímavý přehledový komentář otiskl na svém blogu Nouvelles d‘Orient měsíčník Le Monde diplomatique. Editor blogu Alain Gresh si v polovině března položil otázku, zda nakonec v arabských zemích nevítězí kontrarevoluce. Tento vývoj podle něj hrozí hlavně v Bahrajnu, kde tamější naděje šíitské demokratické opozice pohřbila společná ofenziva Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, ale i v Libyi, kde vojenské jednotky věrné Kaddáfímu dobyly v polovině března od vzbouřenců zpět většinu libyjského území. Vojenská operace v Libyi, v níž se v minikoalici intervenčních armád snažila hrát první housle právě Francie, může ale ještě Greshovu vizi vítězící kontrarevoluce vyvrátit. Bez ohledu na výsledek změn je ale podle Gresha podstatné, že z arabského světa zmizel strach z autority. Po generace platící rozdělení na funkcionáře, cynicky zneužívající svá privilegia, a jejich fakticky bezprávné poddané zaznamenalo v mnoha arabských zemích přinejmenším trhlinu. Odborník na Blízký východ varuje před přehnanou snahou o vojenské angažmá evropských nebo amerických jednotek v regionu. Skutečný motor změny musí podle něho přijít zevnitř arabských zemí. Rozhodujícím vlivem by se na úrovni mezinárodní politiky měla stát Liga arabských států, která podpořila zřízení bezletové zóny nad Libyí. Současně si je ale vědom toho, že skutečnou silou dneška jsou panarabská média, jako televize Al Džazíra a Al Arábija, a jakákoli intervence bude za svůj úspěch vděčit zejména svému image v těchto médiích.
O iniciativě snažící se přesvědčit švýcarské děti a mládež, aby si na Facebooku chránili soukromé údaje, psal v ženevském deníku Le Temps Anouch Seydtaghia. V úvodu jeho článku se federální zmocněnec pro ochranu osobních dat Hanspeter Thür rozčiluje, že Facebook nemá oficiální zástupce ve Švýcarsku. Nemůže se tedy domoci přímé diskuse se zástupci této sociální sítě. Ta je podle zmocněnce nutná, protože Facebook vyžaduje po uživatelích citlivá data a dostatečně je nechrání. Švýcarská vláda se proto rozhodla informovat děti a mládež o rizicích spjatých s vystavováním citlivých údajů. „NetLa – má data jsou jen má“ (NetLa – mes données m’appartiennent), jak byla iniciativa pojmenována, na svém webovém portálu vštěpuje ve třech hlavních švýcarských jazycích dětem ve třech věkových skupinách pomocí her a kreslených postaviček povědomí o rizicích spjatých s nedokonalou ochranou osobních údajů. Autor také připomíná soudní kroky, které vůči Facebooku podnikl pověřenec svobodného města Hamburk. Ten vystoupil zejména proti jeho funkci „hledat přátele“, umožňující přístup k emailům uživatelů, a dosáhl toho, že tuto funkci nebude Facebook v Německu využívat. Další rizikovou aplikací jsou podle článku některé funkce smartphonů, které příliš horlivě shromažďují geolokační data svých uživatelů. Nárůst shromažďování těchto informací je podle expertů ve Švýcarsku za poslední rok gigantický.
V québeckém deníku Le Devoir otiskla v polovině března autorka Caroline Montpetit článek, který se věnuje tématu Měsíce historie černých (Mois de l’histoire des Noirs), jímž si Kanada každým rokem připomíná boj proti otrokářství. Popisuje událost z února 1969, která se odehrála na univerzitě v Montrealu: Tamní profesor biologie Sir George Williams údajně nadržoval bílým studentům. Proti tomu se ostře postavilo šest studentů původem z Karibiku. Těm se podařilo přesvědčit ostatní studenty a kabinet Sira Williamse vyplenili. Černí i bílí studenti obsadili celé patro univerzity a během zásahu policie tam vypukl požár. „Nechte negry shořet,“ zaznělo ze sroceného davu. Podle historičky Dorothy Williamsové je „aféra Sira George Williamse“ dodnes zdrojem mobilizace i středobodem diskusí. Ne všichni černí Québečané souhlasí s radikálním přístupem protestujících, ale na tom, že aféra měla pozitivní výsledek ustavení institutu univerzitních ombudsmanů, se shodnou asi všichni. Autorka dále cituje statistiky, které dokazují, že jsou černí v Kanadě stále diskriminováni. Průměrně si černí Kanaďané vydělají o 30 procent méně než bílí a jsou daleko více vystaveni nezaměstnanosti. Podle údajů Komise práv québeckých občanů a mládeže představuje motiv rasové diskriminace největší objem stížností. Mladí černí Québečané jsou daleko častěji kontrolováni policií než jejich bílí vrstevníci. Nedůvěru černých Kanaďanů ve stát, který je tímto identifikuje jako potenciální nepřátele, se sice díky antidiskriminačním zákonům daří držet na uzdě, ale jejich situace má stále daleko do ideálního stavu.