Pohodlí nesvobody

Jméno Étienne de La Boétie (1530–1563) nepatří zrovna mezi ta, která se člověku vybaví v první řadě, pokud se řekne „politická filosofie 16. století“. Nyní jsme se dočkali českého vydání jeho práce Rozprava o dobrovolném otroctví (Discours de la servitude volontaire), třebaže jiné, podstatně zásadnější spisy francouzského politického myšlení té doby dosud nejsou v češtině dostupné.

Kdo je autor?

Navzdory jménu na obálce by četbě eseje – vzhledem k tomu, že ve vědecké obci panují oprávněné pochybnosti o tom, zda je La Boétie vůbec jeho autorem – měla předcházet otázka autorství. Už proto se odborně kritický úvodní nebo závěrečný komentář ke knize zdá takřka nepostradatelný. Namísto toho však čtenář nalezne jen poznámky a stručný text obsahující životopisné údaje svědčící o rozporu mezi autorovým radikalismem v teorii a umírněně konzervativní praxí jeho života. Přitom studie, z níž editor zmíněný text poskládal, Nenásilné skoncování s tyranií (Ending Tyranny without Violence, 1975) klasika amerického libertariánství Murraye Rothbarda, jako celek představuje jednu z nejzajímavějších analýz La Boétieho textu, a vhodně by tak mohla nahrazovat chybějící kritický komentář. Není přitom bez významu, že právě Rothbard jako známý stoupenec rakouské ekonomické školy, pro niž je charakteristická obhajoba volného tržního hospodářství s minimem státních zásahů, se přihlásil k autorovi, jenž je zároveň bez obtíží akceptovatelný pro anarchistickou levici nebo pro psychoanalyticky orientované postmarxisty. Přiznejme, že takových autorů, kteří by se mohli stát společným východiskem vzájemně rozporných ideologií v diskusi o problémech soudobých liberálních demokracií, není zrovna mnoho.

Nejzajímavější informaci k autorství eseje tak nalezneme nepochopitelně pouze v jedné z poznámek. Kdo však čte poznámky na konci knihy? Je nicméně pravda, že o autorovi Rozpravy nemáme moc informací. Byl to francouzský právník narozený v Périgordu, který i přes svůj nízký věk získal funkci v bordeauxském parlamentu, již pak zastával až do svého skonu v Kristových letech. Důvodem, proč existují pochybnosti o jeho autorství, je fakt, že tento spisek byl publikován až roku 1576, s notným časovým odstupem po jeho smrti. Přičinil se o to jeho slavnější kolega Michel de Montaigne, kterého La Boétie ve své závěti označil za „svého blízkého bratra a nezlomného přítele“. Není přitom vyloučena možnost, že Montaigne původní text dodatečně obohatil svými myšlenkami, nebo dokonce že je sám jeho výhradním autorem.

Touha po otroctví

Rozprava o dobrovolném otroctví je založena na jednoduché voluntaristické logice: lidé jsou otroky, protože chtějí; kdyby nechtěli, otroky nejsou. Tyran je totiž pouze jediný a jeho síla pramení z rozhodnutí ovládaných vzdát se vlastní svobody. Jakmile by lid toužil po svobodě, nutně by to vedlo ke ztrátě tyranovy moci. Namísto toho však tyran jednu část poddaných využívá k potlačování druhé části poddaných. Proč tedy lidé setrvávají v otroctví? La Boétie odpovídá, že základní a prvotní příčinou je zvyk, lidé „se jako sluhové narodili a byli tak vychováváni“, dalším důvodem je zbabělost. I když je celý spisek nesen myšlenkou svobody a autonomie zdravého rozumu jednotlivce, jsou pro jeho autora i pro mentalitu té doby příznačná závěrečná slova textu, kde v posledku zůstává Bůh autoritou, jež „má pro všechny tyrany a jejich posluhovače uchystán nějaký zvláštní trest“.

Ve stejné době, kdy údajně vznikla ve Francii tato rozprava, tedy v druhé polovině čtyřicátých let 16. století, se v sousedním španělském Valladolidu (konkrétně 1550–1551) se vší vážností odehrávala vášnivá polemika. Figurovali v ní Juan Ginés de Sepúlveda a Bartolomé de Las Casas a přeli se na téma, zda indiáni v Novém světě vůbec mají duši, a jsou tedy způsobilí k přijetí křtu, čehož se zastával Las Casas, anebo zda jsou to přirození otroci, jak v návaznosti na aristotelské myšlení prohlašoval Sepúlveda. V tomto kontextu pak slova z Rozpravy o tom, že všichni lidé mají od přírody dána práva a od přírody jsou všichni svobodní, protože si jsou navzájem rovni, vyznívají jako rajská hudba z jiného světa. Knihu tedy lze číst pokrokářskou optikou a hledat v ní zárodky myšlení, které rozvinou o více než dvě století později ve Francouzské revoluci praktičtí následovníci politické filosofie Kantovy a Rousseauovy. Zároveň by však tento pohled neměl být přeceňován. Velmi dobře v tomto směru vystihl ducha Rozpravy na konci 19. století Paul Janet ve svých Dějinách vědy politické: „Toto prostomyslné rozřešení nám dokazuje zřetelně, že tu běží jen o školskou deklamaci, v níž však tu a onde přece vyrazí šlechetný výkřik, jakýsi předběžný ohlas budoucnosti.“

Zapomenutý mladistvý velikán?

Vzhledem k tomu, že jde o velmi stručné pojednání (nemá ani padesát stran), bylo nutné text nějak „vypolstrovat“, aby to nakonec vydalo alespoň na solidní tenkou knížku. A tak je zde vedle Rothbardova zmíněného textu obsažena i studie Radovana Baroše – který v letošním roce vydal u stejného nakladatele překlad Slavoje Žižka –, nazvaná Diktatura slasti – La Boétieho Rozprava jako protilék na neduhy hédonistické etiky pozdního kapitalismu. Barošova studie obsahuje jednak postřehy o tzv. druhém životě La Boétieho Rozpravy, zvláště o jeho vlivu v anarchistickém hnutí, a pak také pronikavou, lacanovsky inspirovanou analýzu textu. Třetím dodatkem je Montaignův slavný esej O přátelství – La Boétie, který dodnes slouží jako jeden z nejzásadnějších pramenů našich informací o životě autora.

Ať už byl ve skutečnosti její původ jakýkoli, Rozprava o dobrovolném otroctví je zásadním příkladem renesančního politického myšlení. I když se soustavností myšlení zdaleka nevyrovná obhájcům lidské svobody z následujícího století, jako byl Thomas Hobbes nebo John Locke, přesto lehce esejisticky podané problémy lidské svobody nadhozené autorem před téměř půl tisíciletím musí zaujmout každého, kdo má zájem zamýšlet se hlouběji nad fungováním soudobého politického řádu v rozvinutých demokraciích. Pokud by Montaigne měl pravdu, že autor spisek napsal ve svých šestnácti nebo osmnácti letech (Montaigne totiž mohl dost dobře fabulovat, aby umenšil kacířství autorových myšlenek jako mladickou nerozvážnost), pak je vysoce pravděpodobné, že La Boétie by dnes patřil – kdyby ovšem nezemřel tak mlád – k nejznámějším velikánům politického myšlení evropského raného novověku.

Autor je historik.