Demonstrace a stávky byly a jsou prostředkem těch, kdo nemají moc, aby se veřejně vyslovili nebo aby se něčeho domohli. I na Západě byly ale tyto akty dlouho vykreslovány jako výchylka z normality a určitou legitimitu v mediálním prostoru začaly získávat až v šedesátých letech 20. století. Ne ale natrvalo a rozhodně ne u nás.
Česká společnost má ve svém „dědictví“ barikády roku 1848, demonstrace Omladiny za Rakouska-Uherska, dělnické bouře z první republiky, protinacistické demonstrace roku 1939, demonstrace proti sovětské okupaci z roku 1969 či poslední celonárodní pouliční vzepětí české společnosti v listopadu 1989, kdy lidé pod hesly „Když to nejde řešit ve světnici, musí se to řešit na ulici“ nebo „Co Čech, to demonstrant“ participovali na změně režimu, který veřejným protestům nepřál. I přes tuto tradici se ovšem dnešní protesty s žádnou větší snahou o pochopení či spravedlivou reflexi nesetkávají.
Od marginalizace ke kooptaci
V západní sociologické literatuře existuje řada empiricky podložených studií o tom, jak masová média straní těm, kdo jsou u moci, udržují status quo a podílejí se na udržování sociální kontroly tím, že protestní sociální hnutí, demonstrace a stávky – tedy občanské akty, které zpochybňují dominantní výklad světa – marginalizují, trivializují či naopak démonizují nebo zamlčují.
Americký sociolog Todd Gitlin ve známé knize The Whole World is Watching (Celý svět se dívá, 1980) popisuje, jak masová média ve Spojených státech v šedesátých letech zobrazovala protiválečné hnutí. V počátcích ho ignorovala, potom reflektovala ty aspekty hnutí, které svědčily o odchylkách a zvláštnostech, následně se zaměřila na jednotlivé osoby hnutí, z nichž udělala celebrity, odcizila je samotnému hnutí a ve výsledku rozmělnila jeho radikální poselství, destabilizovala ho a vyjadřovala sympatie pro umírněné alternativy. Přestože od vydání Gitlinovy knihy uběhlo třicet let a média i svět se dynamicky proměnily, jde stále o jednu ze základních učebnic ke studiu médií.
Když se v Británii v devadesátých letech rozšířilo hnutí proti megalomanské, vládou prosazované výstavbě dálnic, vyvolalo nebývalou reakci. Radikální část environmentálního hnutí použila přímé akce a blokovala plánované dálnice stavbou domů ve stromech a budováním kempů se systémy podzemních tunelů. Aktivisté žili v kempech měsíce za podpory značné části lokálního, často i středostavovského obyvatelstva, které se v obavě ze ztráty přírodního prostředí v okolí bydliště postavilo za zelené radikály. Vznikla tak atmosféra, kdy měli kontrakulturní aktivisté sympatie značné části veřejnosti a i jinak hostilní mainstreamová média za této situace prezentovala protesty v pozitivním světle jako záležitost mladých, idealistických lidí. Novináři popisovali život v kempech, osobní příběhy jednotlivých lidí a z některých udělali celebrity, které si televize coby rebely zvaly do zábavných pořadů. Média zobrazovala protest tak, aby uspokojila spektakulární charakter konzumní společnosti a posunula ho do zcela jiného diskursu. Z politického protestu zpochybňujícího dominantní roli automobilismu ve společnosti a ekonomice udělala mladistvou vzpouru, z kolektivního hnutí pár osobních příběhů a obrousila tak radikální hrany poselství tohoto hnutí.
Když podnikatel píše o zaměstnancích
Také ke studiu českých mainstreamových médií a sociálních protestů můžeme využít starého dobrého Gitlina. Nemáme tu momentálně žádné radikální sociální protesty, přesto i umírněná červnová odborářská stávka a demonstrace byly vystaveny mechanismům, které ve své knize popisuje. Média jsou vysoce selektivní, některé aspekty zveličují, jiné opomíjejí. Gitlin vyjmenovává několik způsobů, jak média rámují protesty: zlehčování čísly – „odborářů nakonec prošlo jen několik stovek“ (iDnes); marginalizace – „slabá účast, házení rajčat po ministrovi Kalouskovi a potyčky s policisty před ministerstvem financí. Tak mohou odboráři vzpomínat na pochod Prahou…“ (tamtéž); důraz na násilí – „před ministerstvem se rozpoutala řež“ (Lidové noviny); delegitimizace – „za demonstraci odboráři brali ‚žold‘, tři stovky“ (tamtéž); zlehčování efektivnosti protestů – „stávkující slaví vítězství, lidé ukázali více rozumu“ (iDnes) a konečně polarizace – média zdůrazňovala protidemonstrace a poskytla nebývale prostoru jednotlivcům s protiodborářskými transparenty. Novináři tedy pomocí takového zarámování protestu konstruují sdělení, které je mnohem blíže pohledu zaměstnavatelů než zaměstnanců.
Média mohou nejen kooptovat a marginalizovat, ale také, jako je tomu v případě Šluknovska, vyvolávat morální paniku tím, že v jakési „gradující spirále“ zpráv a reportáží o asociálním chování posilují přehnané dojmy a stereotypy o romském etniku a jeho nepřizpůsobivosti. Nespokojenost se společenskou situací se pak může skrze morální paniku ventilovat na protiromských demonstracích, a nikoli třeba na těch protivládních, protestujících proti dalším sociálním škrtům.
Otázkou ale je, co čekat. Proč by měla být masová média neutrálním zprostředkovatelem? Většina mainstreamových médií není zakládána a provozována za účelem informování občanů takovým způsobem, aby pak mohli kriticky participovat ve veřejné sféře. Jsou to především komerční podniky, jejichž úkolem je přinášet zisk pro své majitele. A proto si cení jednak svých inzerentů, tedy jiných komerčních firem, podnikajících třeba právě v automobilismu, a pak především takového společenského uspořádání, které jim umožňuje jako komerčním firmám generovat zisk.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.