Stárnutí se u některých (nejen) angloamerických autorů projevuje zvláštním způsobem: spisovatelé, kteří dříve publikovali nové práce s několikaletými rozvážnými rozestupy, zvyšují po šedesátce tempo a rok co rok zásobují své potěšené nakladatele a – minimálně zpočátku – natěšené fanoušky novými romány a novelami. O Rothově pozdní míze už bylo sepsáno mnohé, vyšší autorské tempo ale v posledních letech zařadili i Paul Auster či John Maxwell Coetzee. Ostatně vždyť i Thomasu Pynchonovi naposledy postačil pouhý tříletý rozestup, to dříve se leckdy nevměstnal s dvěma romány do dekády. Julian Barnes, věčný (zatím trojnásobný) čekatel Bookerovy ceny, letos oslavil pětašedesáté narozeniny hned dvojicí nových prozaických knih, přičemž The Sense of an Ending (Smysl konce) se nyní ocitl v užších nominacích na letošního Bookera. Důvod k radosti je to tím větší, že oba nevelké svazky patří mezi nejlepší ostrovní knihy minimálně letošní publikační sezony.
Povídkovou sbírku Pulse (Puls) i novelu Smysl konce leccos spojuje: londýnský patriot Barnes se v nich vrací k příběhům o tom, jak se vyrovnat se stářím a neodvratně se přibližující smrtí, jimž věnoval už povídkovou sbírku Lemon Table (Citronový stůl, 2004) a jež tvořily centrální tematický úběžník jeho memoárové knihy Žádný důvod k obavám (Nothing to Be Frightened Of, 2008, česky 2010 v překladu Petra Fantyse; viz recenzi v A2 10/2010). Formulační elegance a pevné a poslušné nedigresivní zaostření k celku jsou zřetelnými rozpoznávacími rysy všech Barnesových próz minimálně od počátku devadesátých let, nejnovější texty ale stylistickou čistotou a vypravěčskou pokorou, s níž autor váží každé slovo, leckdy vzbuzují až jinak tolik nedostatkový čtenářský úžas.
Povídky Pulsu jsou rozděleny do dvou oddílů. V prvním se stárnoucí ne-hrdinové příběhů zasazených do současnosti snaží každý svým způsobem a každý vší silou vyrovnat se svými rozchody, selháními a ztrátami, nakonec však nahlédnou, že smutek je stav, se kterým už v určitou chvíli marno otevřeně bojovat. Barnesovy prózy přes veškerou svou podzimní osamělost a melancholickou atmosféru ale nikdy nevyznívají ve prospěch rezignace, mnohem výstižnějším pojmem je smíření.
V druhém povídkovém bloku pak pětice příběhů, každý tematicky zaměřený na jeden z lidských smyslů, naplno potvrzuje autorovu vypravěčskou a formulační excelenci a dává tušit, že Barnes po šedesátce dospívá k dalšímu vrcholu umělecké dráhy. Svobodně přeskakuje mezi historickými etapami, střídá styly, ale neustále přitom důsledně setrvává u vytyčeného tématu. Ať už konstruuje příběh slepého portrétisty před koncem kariéry nebo na krátkých historkách ze životů vypravěčova a Garibaldiho ohledává souvislosti chuti k jídlu a chuti na sex, vždy je z povídek patrné zacílení k sevřenému tvaru. Sebevědomé a uvážlivé autorské gesto, které fragmentární vyprávění a nelineární esejistickou naraci nepojímá jen jako našminkování, ale jako opodstatněnou a obsahem vymíněnou nezbytnost.
I červencová novela Smysl konce výrazně tepe senzualitou druhého oddílu Pulsu, hlavního slova se v ní ale dostává smyslu (jakkoli zde vlastně spíše významu), které linii hmat – chuť – zrak – čich – sluch nakonec neodvratně překračuje. Nad překvapivým příběhem o letitém i nedávném nedorozumění a o rozpadu vztahů partnerských i přátelských totiž neustále bdí jiní blíženci, jejichž obě tváře možno chápat jako ztělesnění onoho titulního „smyslu konce“. Paměť a smrt.
„Nebyla to ostatně ta slavná ,šedesátá‘? Jistě, byla, ale jak už jsem říkal, záviselo hlavně na tom, kým a kde jste zrovna byli. Dovolte mi krátkou lekci z historie: většina lidí totiž zažívala to, co dnes označujeme jako léta šedesátá, až v sedmdesátých. Což logicky znamenalo i to, že většina lidí procházela v šedesátých letech lety padesátými. Anebo – jako v mém případě – kousky obou dekád zároveň. Což leccos komplikovalo,“ poznamenává Barnesův vypravěč ve Smyslu konce k tématu příchodu sexuálního osvobození do Británie. V několika krátkých větách jakoby mimochodem se mu tak daří ironickou zkratkou uchopit civilizační změnu, jejímuž nepovedenému rozvádění věnovali jiní současní ostrovní prozaici – Iana McEwana s knihou Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007 v překladu Ladislava Šenkyříka) a Martina Amise s The Pregnant Widow (Těhotná vdova, 2010) nevyjímaje – celé nepříliš zdařilé knihy. Barnesovy prózy se vždy vyplatilo číst, ty nejnovější ale po překladu do češtiny volají snad nejhlasitěji. Dozvídáme se z nich mnohé o Británii posledních padesáti let, ale – a to především – také o stárnoucích Britech a lidech samých.
Autor je bohemista.