České filmy proti ničemu

Jedna ze základních otázek, kterou porevoluční český hraný film dlouhodobě řeší, zní, jak se vyrovnat s vlastní bezvýznamností. Většina dnešní domácí tvorby na ni odpovídá hledáním svého smyslu v čistě lokálních parametrech, navíc odvozených z televizního prostředí, se kterým bývá i produkčně úzce spjatá. Několik filmů letošního roku, a zejména z podzimního období, ale zmíněné otázce dává novou aktuálnost – naznačují totiž,, že se nehodlají se stávající odpovědí smířit. Snímky 80 dopisů (recenze v A2 č. 9/2011) a Alois Nebel (recenze v A2 č. 21/2011) se otevřeně inspirují v zahraničí, čímž se vystavují nebezpečí, že s ním budou srovnávány a že v kontrastu se svými vzory (u prvního pozorovatelský realismus, u druhého autorská realistická animace) neobstojí. Novinky Roberta Sedláčka a Petra Marka, filmy Nic proti ničemu a Rodina je základ státu, které vstoupily do kin ve stejný den, sice nejsou tak zjevně odvozené z festivalových trendů, ale ambici odmítnout stávající model české kinematografie vyjadřují také.

Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové navzdory

Sedláčkova i Markova tvorba se k problému bezvýznamnosti české kinematografie přímo vztahuje. Sedláčkovy filmy Muži v říji (2009, recenze v A2 č. 23/2009) a Největší z Čechů (2010) měly zbytečnost, perifernost a potřebu aspoň soukromého pocitu vlastní důležitosti za své hlavní téma. Druhý z nich je až manifestační v tom, jak staví tým rezignovaných filmařů před přehlídku lidí, kteří se realizují těmi nejbizarnějšími způsoby. Filmový tvůrce Petr Marek na tutéž otázku odpovídá přesně opačně než Sedláček. Zatímco z Největšího z Čechů lze vyčíst úzkost z pádu do neviditelnosti konvenčního rutinéra, Markovy filmy se ve vlastní marginálnosti vyžívají. Vznikají amatérsky ve skupině nadšenců a kamarádů a působí dojmem experimentálních home videí pracujících se záměrně neumětelskou estetikou plnou zcizujících efektů. Část diváků a kritiky je ostatně oceňovala především pro jejich provokativní výstřednost. Poslední snímky obou filmařů však znamenají posun jiným směrem. Zatímco Sedláčkův film si na sebe bere nárok vypovídat něco o současné společnosti, dokonce za pomoci pokud možno nenuceně moralizujícího gesta, Markovo dílo si hraje s českým filmovým mainstreamem, aniž by opustilo amatérskou stylizaci.

Oproti starším Markovým dílům se Nic proti ničemu těší větší pozornosti. Film byl uveden na festivalu v Karlových Varech a nasazen do kin „artovou" distribuční společností Artcam, z Marka se navíc díky jeho hudebním aktivitám stala mediálně známější osobnost. Poprvé se tu odvíjí konvenční příběh. Název snímku a úvodní jízlivá dedikace „Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové" naznačují, že má jít o ironický komentář k tomu, jak a o čem se v Česku natáčí. V tomto duchu také kritika Nic proti ničemu doceňuje, ať už proto, že snímek odmítá konformní televizní styl současné české kinematografie, anebo proto, že obcuje s opečovávanou mrtvolou české nové vlny šedesátých let.

Snímek ale podléhá největšímu nebezpečí, které ironickému dílu hrozí, totiž že upadne do konvencí, od nichž se snaží odrážet. Děj filmu totiž pohodlně vplouvá do schémat domácích „taškařic trapnosti", jak je reprezentují Samotáři (2000), Grandhotel (2006), Zoufalci (2009) nebo Mamas & Papas (2010), filmy zachycující osudy podivínů, kterým chybí jakákoli sebereflexe. Mikrosvět skupinky adoptovaných na společném sjezdu je jen další komunitou outsiderů, kteří tvrdošíjně trvají na svých sebemalichernějších umanutostech a pouštějí se do situací, jimž se soudní lidé obvykle vyhýbají. Herecky máme znovu co dělat s přehlídkou stydlivého zakoktávání a afektovaných výlevů, situační humor využívá toho, že samotné postavy mají silně nevěrohodné motivace, takže diváci jim při jejich hlouposti uvěří všechno, a ve výsledku snímek vyznívá jako další třeskutá fraška, která se tváří, že glosuje současnou českou společnost, ale zatím se jen zaklubává do vlastního autistického univerza. Amatérský styl tu při víceméně konvenční filmové narativitě evokuje asketismus manifestu Dogma 95, který ale šestnáct let po jeho vyhlášení sotva může působit jako novátorská vzrušující alternativa. Úvodní věnování je ve výsledku zrádné, protože přestává být jasné, co by vlastně Mirka Spáčilová mohla proti filmu namítat.

Rozklad státu

Sedláčkovi se naproti tomu podařilo vytvořit snímek, který víceméně dostává svým ambicím. V kritice nových českých filmů by se dala vydělit kategorie „sympatických" děl, k nimž sice recenzenti mají jisté, často i vážné výhrady, ale v porovnání s otřesností většiny naší kinematografie je vnímají jako v zásadě progresivní nebo aspoň nadějné počiny. Rodina je základ státu už teď patří k nejsympatičtějším českým filmům letošního roku. Dramatu o rodinném výletu bankovního manažera obviněného z finančních podvodů lze vytýkat řadu drobností a rušivých doslovností, kdy se dílo propadá do nadbytečných žánrových situací, říká to, co už ukázalo, nebo otevřeně moralizuje (jak ostatně napovídá samotný název filmu). Kategorie sympatického filmu je ale vymezena spíš negativně, takže nám umožňuje ocenit, že herecké akce a dialogy nerozevírají nůžky mezi hercem a postavou, ale naopak umožňují jejich hladké prolnutí, že film bezděčně nevyznívá ideologicky zvráceně nebo že víceméně drží sevřený tvar.

Navíc jsou zde momenty, v nichž Sedláčkův film meze sympatického filmu překračuje a lze o něm mluvit jako o svéprávném díle, které jsme s to hodnotit i jinak než odkazem k bídě domácí kinematografie. Snímek má totiž potenciál evokovat divákům rozčarování z dnešní české reality nejen slovními lamentacemi a prvoplánovými symboly. Film spadá mezi dramata úzkosti, jejichž hrdinové se nacházejí v předběhu ke smrti, nebo v tomto případě neméně tísnivém předběhu k vězení. Staví tedy na náladě založené na tom, že věci, které hrdina dosud považoval za důležité, ztrácejí tváří v tvář hrozivé budoucnosti svůj smysl. Domácím divákům může přinést zcela unikátní zkušenost, protože zmíněné svlékání věcí z jejich významů se provádí v prostředí typicky české krajiny a architektury. Objekty oněmělými vůči hrdinovu zájmu se tu stávají interiéry, domy, lesy a louky, jež jsme zvyklí denně vídat. Poprvé v Sedláčkově filmografii tu dostává smysl záliba jeho stálého kameramana Petra Koblovského v svéhlavých jízdách prostorem. Záběry, kde se kamera odlepuje od postav nebo kde zaujímá nelidskou perspektivu, třeba když obeplouvá lampu nočního osvětlení, tu nepůsobí jako pouhé cvičení, ale stvrzují odloučení hlavního hrdiny od věcí, jež ho obklopují. Podobně výmluvný je i záběr umírajícího psa, který je jednoznačně nejsnadněji zapamatovatelným výjevem filmu: zde naopak prostředí vychází postavě vstříc a dává výraz jeho nevyjádřeným pocitům.

Nic proti ničemu a Rodina je základ státu představují – na rozdíl od dalších dvou výše zmíněných letošních „sympatických" snímků – díla, jež si uvědomují svůj omezený, regionální význam. K abstraktním nadějím české hrané filmové tvorby, jež je koneckonců prostě jen jednou z mnoha nudných regionálních kinematografií světa, mají oba víceméně deziluzivní vztah. Film ironika Marka provokuje Mirku Spáčilovou, ale příliš přesvědčivý v tom není, zatímco dílo moralisty Sedláčka sice přesvědčivé je, nicméně jeho kvality můžeme poměřovat jen okolním diletantismem.