Příběh „živé fosilie"

Případ Ludmily Brožové­-Polednové, známé ponejvíce svým účinkováním v procesu s Miladou Horákovou, zaujal novináře a historika Petra Zídka nejen tím, že šlo o jednu z mála postav z procesů padesátých let, které po pádu komunismu stanuly před soudem, ale ještě víc neochvějnosti její víry. Tu nenarušily dělnické nepokoje v Plzni při měnové reformě, Chruščovovo odhalení Stalinových zločinů, pražské jaro, převrat a nakonec ani soud, který bývalou prokurátorku odsoudil za porušování zákonů. Zídek ji nazval „živoucí fosilií". A rozhodl se napsat její příběh. Ne proto, že by byl sám o sobě nějak zajímavý. Chtěl přijít na kloub tomu, proč tato žena po celý život, během něhož se jiní kovaní komunisté pružně přizpůsobovali tomu, co doba přinášela, zůstala neochvějnou stalinist­kou a jako taková přežila až do našich dnů.

Autor se snažil knihu vydat aktuálně, v souvislosti se soudním procesem. Objekt jeho zájmu byl stále naživu, nemohlo tedy jít o klasickou historickou monografii. Výsledek je kombinací dokumentárních a žurnalistických postupů. Sama „živoucí fosilie" však se Zídkem hovořit odmítla. Leccos tedy zůstává na rovině spekulací (v prvé řadě vztah Polednové k advokátce, která ji před několika lety hájila a o níž Zídek vyvozuje, že je Polednové dcerou). Zídek také často zeširoka a z osobního pohledu komentuje archivní materiál. Sám však hned na počátku dává najevo, že svou práci chápe jen jako výchozí bod pro případné další studium.

Navzdory horlivosti

„Nejsem žádný vlkodlak, žádná vražednice," pronesla Polednová u soudu, „mám nést vinu po devatenácti letech této demokracie za všechny, kteří se na tom podíleli." Trest pro Horákovou a další sice (nyní) pokládá za zbytečně přísný, ale o jejich vině nepochybuje. Před soudem hájila postup komunistické justice, domnívá se, že odsouzení v padesátých a šedesátých letech se provinili proti společnosti. Se současnými rehabilitacemi zjevně nesouhlasí.

Bylo by nepochybně zajímavé zjistit, jak by na vlastní minulost pohlížela, kdyby stanula před soudem už v padesátých letech, jako se to stalo mnoha jejím kolegům. Tímto úskalím totiž Polednová – tehdy ještě Brožová – proplula možná jen čirou náhodou. Na jaře 1955 prožila prokurátorka krátký milostný románek, snad s hasičem či příslušníkem SNB, a otěhotněla. Otce dítěte si nevzala. Podle pamětníků bylo v té době nemyslitelné být okresním prokurátorem a mít nemanželské dítě. Navzdory své horlivosti tudíž Brožová (Polednovou se stala až roku 1964, kdy se vdala za svého kolegu z krajské prokuratury) ne­­udělala žádnou zvláštní kariéru a zapadla mezi řadové kolegy. Prý byla „prošedivělou zamračenou ženskou, která neustále chodila v dlouhé kostkované sukni", s nikým nekomunikovala a neměla žádné přátele. Obdržela pár běžných vyznamenání, ale na rozdíl od mnoha zasloužilých funkcionářů nedostala osobní důchod. Podle vlastních slov byla „idealistický blbec". Od října 1946, kdy přišla o práci v divadle a stala se písařkou na sekretariátu ÚV KSČ, se dala plně do služeb Strany. Jezdila „pořád po brigádách", v zaměstnání se vyznačovala nízkými absencemi.

Společnost, ne jednotlivci

Zídek se snaží zmapovat další kauzy, v nichž účinkovala, které však na rozdíl od té nejslavnější zůstaly mimo pozornost veřejnosti – ukazuje se, že patřila k nadprůměrně aktivním žalobcům. Byla fanatička? Sama si dodnes nepřipouští pochybnosti. V roce 1956 zašla za Jurajem Vieskou, někdejším hlavním žalobcem z procesu s Horákovou, který jí potvrdil, že to bylo „v pořádku". Nikdy víc už nezaváhala. Příjezd sovětských tanků vítala. Při politických procesech prý na obžalované i řvala, svědectví o mučení vyslýchaných se jí nedotklo. Hodnotu pro ni měla společnost, ne jednotlivci. A to možná i v jejím vlastním případě. Práci pro společnost si ovšem brzy zaměnila s prací pro Stranu.

Celý osud se zdá být banální – ale podobně „banálním" případem byli i muži ze záložního praporu 101, masakrující Židy v okupovaném Polsku, tak výmluvně přiblížení monografií Christophera Browninga. Polednové život byl banalitami značený. Tak jako náhoda odstartovala a nedopatření překazilo její kariéru, i příčina, proč byla jako jedna z mála nakonec odsouzena, je banální: souhlasila totiž s projednáváním případu ve své nepřítomnosti (přitom bylo tak snadné nechat proces vyznít do ztracena pomocí omluvenek od lékaře, jak to udělal například Alois Grebeníček). Snad nechtěla ani zde ustoupit od své celoživotní víry. To, co v jejím jménu spáchala, ovšem navzdory slabému zájmu veřejnosti o dění v padesátých letech není banální vůbec.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.