Smrtící virus islamismu?

Česká kritika islámu se bohužel zpravidla vyznačuje xenofobní předpojatostí, a co hůř, nezřídka i základními nedostatky erudice v daném tématu. Mnohdy se zdá, jako by se od dob Václava Budovce z Budova a jeho Antialkoránu zas tak moc nezměnilo. Nad protiislámskými výpady různých internetových diskutérů či penzistů z Vysočiny lze pokrčit rameny, případně se pousmát. Smutnější už je, když se k podobným projevům uchylují veřejně činní intelektuálové, u nichž by se dala předpokládat přece jen poněkud větší míra uvážlivosti. Seriózním orientalistům potom často nezbývá než donekonečna odmítat předsudky, které se v souvislosti s islámem objevují, a sklízet za to obvinění z apologetiky ve prospěch objektu jejich vědeckého zájmu.

Existují ale i výjimky. Mezi ty bezesporu patří Zdeněk Müller, zkušený arabista dlouhodobě žijící ve Francii, který v posledních desetiletích napsal řadu publikací týkajících se blízkovýchodní problematiky či se na nich autorsky podílel. Z těch novějších můžeme vzpomenout Jeruzalém mezi minulostí a budoucností (Paseka 2004) a Svaté války a civilizační tolerance (Academia 2005). Na internetu se pravidelně objevují jeho texty o islámu a muslimech, nezřídka kontroverzní a notně kritické, vždy však poučené a někdy inspirující. Müllerovy názory, ač s nimi můžeme nesouhlasit, nepochybně představují legitimní součást diskuse o vztahu muslimů a okolního světa.

Ideál a iluze v islámu

Ve své poslední knize, nazvané Islám a islamismus s podtitulem Dilema náboženství a politiky, se autor zabývá otázkou vztahu a sváru náboženského ideálu a politické iluze, v níž se hraje o budoucí podobu moderního islámu. Nejde o odbornou práci mapující historický vývoj a ideologii islámského fundamentalismu, těch je ostatně v češtině dostupných již několik a jsou velmi kvalitní. Spíše jde o zamyšlení nad velkými tématy muslimského světa, nad otázkou, proč se dnes tento svět ocitá v problematické situaci, a jaká jsou možná východiska z této krize. Kniha je psána esejistickou formou (ve francouzské islamologii vcelku oblíbenou), což ji činí příjemně čtivou, zároveň však předpokládá solidní znalost souvislostí, ať již náboženských či mezinárodně politických. Devět kapitol představuje poměrně přehledné tematické celky. Hned v první z nich Müller upozorňuje na zkreslování historických událostí či přímo falzifikaci dějin, jež se nevyhnula ani světu islámu. S jeho varováním před přílišnou relativizací a diktátem „politické korektnosti" lze v obecné rovině docela dobře souhlasit, na druhé straně je třeba jedním dechem doplnit, že pro svobodné bádání představují nemenší hrozbu i ti, kteří se vůči korektnosti vymezují, tedy strážci nejrůznějších absolutních pravd a jednoduchých řešení.

Následující oddíl popisuje islamismus jako výplod „krvácejícího muslimského srdce" a smrtící virus infikující jak svobodomyslnou společnost, tak i islám. V jinak poutavém textu působí rušivě některá klišé, například reminiscence na appeasement vůči nacismu v porovnání se současnou situací. Rovněž tvrzení, že neexistuje nic jako „umírněný islamismus", je značně diskutabilní – navíc jej Müller v dalším textu sám popírá uvedením významné výjimky, kterou představují „poloislamisté" z turecké vládní strany AKP. V dalších kapitolách se autor věnuje vztahu muslimů k dějinám, islámu k politice a Blízkého východu k Západu napříč staletími. Nápadně tu připomíná nestora západní orientalistiky Bernarda Lewise a jeho slavnou knihu Kde se stala chyba? (český překlad vydal Volvox Globator v roce 2003), jež se těmito otázkami zabývala poněkud obšírněji.

Putování a naléhání

Nejzajímavěji působí poslední tři kapitoly knihy. V první z nich autor popisuje rozličné formy a dějinné proměny putování a cestování, jež představují klíčový prvek v poznávání okolního světa. Odnepaměti lidé cestovali mimo domov, ať už to bylo z důvodů náboženských (ostatně v islámu je náboženská pouť přímo ukotvena jako jeden z pilířů víry) či jiných. Nedá se bohužel říct, že by dnešní nesrovnatelně větší možnosti poznání jiných kultur zásadně přispěly k většímu vzájemnému pochopení.

Müllerovy vlastní cesty po Íránu a Turecku, dvou nearabských muslimských zemích, obývaných odlišnými, ale osudově svázanými národy, se staly inspirací pro závěrečné dva oddíly. Íránská ší’a se svou zahaleností historického času osvobozuje člověka od břemene Božího zákona a s možností oddělit duchovní sféru od světské nabízí uplatnění svobodného myšlení, přičemž současná „molláhokracie" je jen dočasným přechodem k lepší budoucnosti. Turecký přínos zase spočívá dle Müllera v nenapravitelném eurofilství a blahodárném vlivu osvícené armády, jež neohroženě střeží demokracii a pluralismus, aniž by sama prahla po politické moci. Müller v tomto ohledu nepřipouští jakékoli pochybnosti stran tureckého směřování v posledních letech a tvrdí, že Íránci a Turci společně mohou vytvořit hráz proti islamismu. Epilog knihy se nese v jednostranně naléhavém duchu, apeluje na „naivní" Evropu a kritizuje „alibistické" odborníky na islám. Bohužel se však zdá, že pro Zdeňka Müllera se alibistou stává islamolog už tím, že nesdílí jeho pohled na palčivé otázky spojené se soudobým světem islámu.

Autor studuje kulturní antropologii Předního východu na ZČU v Plzni.