Životní dílo Děda Vševěda

Z dějin literatury známe tvůrce, jimž se podařilo zmizet za vlastním dílem. O Isidoru Ducassovi dodnes máme jen málo údajů – a i tyto stopy nás mohou zajímat skutečně jen proto, že v podstatě končí ve stejném bodě, za nímž se zjevuje hrabě Lautréamont. Vyskytli se ale rovněž tací, které jejich dílo nejen že „neusmrtilo", ale naopak přímo iniciovalo jejich biografickou existenci. Takovým autorem je Václav Eduard Mencl (1904–1987), jehož jméno nám dnes budiž synonymem jednoho z nejpřekvapivějších zjevení posledních dekád. Mencl, který byl původním povoláním lakýrník (pravda, později rovněž knihovník a ještě později bibliograf Bohumila Hrabala), vydal pouze prózu Řeky a moře a okolnosti jeho života můžou čtenáře snadno ponouknout k tomu, aby na autorství jeho jediné knihy hleděl s určitou nejistotou.

Potlačující se legendy

Jistě, pochybnosti ani v tomto případě nemusí být kdovíjak silné či sdílené: „Pan profesor", jak jej ve své vzpomínce tituluje Vladislav Merhaut, „svým důstojným vystupováním budil zasloužený respekt a obdiv. Ve společnosti hovořil moudře a se vším si dovedl poradit – snad i proto se mu říkalo ,Děd‘ (Vševěd)." A přesto: Menclova poslední kniha, přátelům ze „společnosti" vytrvale avizovaná, v pozůstalosti však nikdy nenalezená „největší bomba" s mnoho říkajícím titulem Na prahu věčnosti, budila rozpaky již metodikou, jejímž měla být plodem, oním pedantským faktografickým pinožením po nejrůznějších historických detailech, jak na něj úsměvně vzpomíná Vladislav Merhaut. Konfrontujme to se svrchovaností, s níž dávný pisatel Řek a moří odvrhl nejen říši fakt, ale i závazky vůči těm zdrojům, z nichž patrně čerpal látku pro své filosofické maximy: „Snad noc vysýchá z rybníků, neboť pramenem zapíjí skála předpeklí. Snad rodokmen nocí napájí oblaka na rozcestí souše a potoků, křižujících v síťoví mezi řekami. Podklesá obzor za rysku horských hlav. Noc přešla přes půlnoc, dávná a záludná přes vystrojení rovu. Zavíraly se květy v kukly a v usebrání sehnuly palice jako vdovy. Ještě nenadešla hodina kozlu na rejišti západních pláten tak častých, že pomíjí bez spisů o nich psaných, a tak nestvůrných, že val nahání hrůzu zbylým jezdcům. Vody tvé – nebesa křtěna blíženci."

Poté, co se „Děd" rozhodl ignorovat tvrdé Hrabalovo ultimátum a z tajemného magnissima nepředložil k nahlédnutí ani řádku, skončilo letité přátelství a začala léta chřadnutí a ústupu ze světa. Co ve výsledku zůstalo, jsou dvě diametrálně odlišné, ba jakoby vzájemně se potlačující legendy. Jedna pojednává o pábitelské postavě, a to někdy bezmála humoristicky, druhá naopak se vší vážností o výtrysku imaginace srovnatelném v našich končinách s málokterým jiným.

Výbuchy, jež končí v sobě

Jeho první knize bylo osudné dvojí vzedmutí vod. První, symbolické, dalo knize vzniknout, druhé, naprosto reálné, ještě téhož léta 1932 smetlo takřka celý její náklad. Opus nepřečtený žádným „Šaldou", nečtený surrealisty, neznámý po čtyři desetiletí ani nikomu jinému, nezasáhl do dějin české literatury absolutně nijak. Začátkem sedmdesátých let se užuž zdálo, že vody zapomnění opadnou. Své posudky na knihu pro nakladatelství Československý spisovatel napsali Josef Zumr, Vratislav Effenberger, Antonín Jelínek a Karel Marysko. S dílem se seznámily i další osobnosti, například literární vědec Milan Jankovič. Nicméně šťastného konce se dočkáváme teprve my.

Vyrovnání se s živly samozřejmě nebývá snadné ani pro veličiny. Posledně jmenovaný se v dopise přiznává: „Vaši knihu (…) jsem chtěl přečíst, ale nejde to. Jednotlivé věty jsou výbuchy, jež končí v sobě. Tu knížku si nelze vypůjčit a prostě přečíst, ale mít ji a snít s ní, když má člověk chuť." Effenberger se Zumrem ujišťují, že se ke knize vracejí a čerpají z ní nespočetné podněty, ve svých textech se nicméně omezují na povšechná slova obdivu či impresionistická vyznání: „Menclova kniha (…) má pro mne melancholii, kterou ne­­umím označit přesněji než jako dalekou, má pro mne ,čtvrttónovou paletu‘ obraznosti, onu chemii obrazné inteligence (…) a posléze, nebo především, má v sobě cosi jako vnitřní, šlechetnou hrdost, která je v tomto pásmu víc než vzácná."

Kdo zná řeky, ztratil otcovství

Vždy je ovšem možné zachránit se útěkem k literárněhistorickému kontextu. Lze nacházet příbuznost s Lautréamontem, Rimbaudem či francouzskými symbolisty, z našich bývá jmenován Vančura nebo Ladislav Klíma. Překvapit by mohla aluze na Nietzscheho Zarathustru. Je ovšem pravda, že právě pro tuto souvislost hovoří některé z nejnávratnějších motivů: vztah mudrckého učitele k žákům, akcent na přitakání přítomnému okamžiku, na nutnost osvobodit se od lpění na minulosti a budoucnosti, anebo konečně ono svébytné (živelně dialektické?) pojetí moci: „Jsme na širém moři. Všichni na lodi, jejíž popis se vymyká jediné lodi, a nejsme ve službách." Nebo: „Jsme služebníci jedné na tratích ostatních, jsme mužové, již mohou posloužiti kdekoliv. Nás učinila moc poddajnými a pomoc se jmenuje zápolení." Patří sem koneckonců i opakovaně deklarovaný odmítavý postoj k identitě chápané jako „věrnost sobě" (což je hodnota Nietzschem výslovně zpochybněná v jednom z fragmentů Radostné vědy): „Mám tisíc zásad, po nichž nebesa opakují krásu." „Menclovský" subjekt má stejně jako ten nietzschovský příliš vlastností, než aby nebyl bez vlasti: „Kdo zná řeky, ztratil otcovství. Moře, znáš potrhlou řeč slepenou z lidských běd." A dále: „Nebudu přijíždět domů. Mythus země bez vlasti, a dům můj samotný čeká."

Jedni hovořili o saturnské melancholii, my jsme zase připomněli Nietzscheho „saturnálie ducha". Je na Řekách a mořích též něco v odpovídajícím smyslu radostného? Řekněme bez váhání, že humor, jakkoli jím Menclův velelyrický vypravěč dvakrát neoplývá, proudu jeho vědomí zcela nechybí a na několika místech dokonce nabývá podoby robustně třeskuté – pokud se neocitá přímo v nejtěsnější blízkosti Bretonovy jen o pár let později formulované koncepce svrchovaně básnického černého humoru: „Ať to práská, nebo hvízdne, jen když hrdina založí ruce do boků. Mluvte smluvní páteří, neboť držíte ráhnoví v ose mrtvé cesty. Stírám s tváří solné opuchliny a vy výskejte, bude vám přidán oharek peněz. Začnete ženou a skončíte měkkým zpěvem. Jímavý nápěv rozdrolí odpor a po vískách nezbyde než věznice s přilétavým ťuhýkem."

Úhoři kluzkého významu

Dosavadní citáty svědčí o textu, který je skutečně spíše básní v próze než prózou v básni, za niž ji chce pokládat Karel Marysko. Obrazy zde nejsou produkovány příběhem, neplynou z logiky jeho výstavby – naopak: vše, čím se kniha zdá chlácholit ty čtenáře, které přivábil její podtitul Román, to vše je počínáno, plozeno, zabíjeno a znovuoživováno jen a jen obrazy, z obrazů, skrze obrazy. Pokud jde tedy o otázku, zda je Menclův text „košatě narativní" (ve shodě s Maryskovým názorem), či zda naopak nemůže než ztroskotat každý, kdo by se pokoušel vzít ono žánrové označení doslova (tak uvažuje Vratislav Effenberger), daly by se snad obě antiteze smířit slovy, jimiž filosof Václav Navrátil definoval mýtus: „Zákon ve formě příběhu – příběh s platností Zákona."

Hned v úvodním odstavci autor ujišťuje, že „čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění". Opravdu – při vší nepřeberné mnohosti obrazových motivů se dílo nakonec jeví jako monotematické. Všechny věty v nás vyvolávají pokušení číst je jako alegoreze pojednávající o hlubinném pohybu, jímž je nesen jejich nepřerušený proud. „Poslyšte vtíravý hlas říčky, tišší než olůvko u dna. V krbu zatím vyhaslo a jenom několik uhlíků pod škvarkem rudlo." Jde tu o nová a nová vyslovování Smyslu, v němž se věty mohou slévat jako trajektorie řek, zběsile zauzlených v ploše oceánu, jako úhoři kluzkého významu, troucí se tam, kde významy odjakživa umírají – u „pramenů všech zemí", všech topoí, každé teritoriality. Oddejme se závrati. Nebojme se plynout společně s těmito příběhy tisíce a jedné „vteřinové noci" a „křižovat mapu, hledajíce cestu a současně smrt".

Autor je bohemista.