Aktuální číslo je věnované lidem, kteří se snaží živit uměním. Umělec z nejpovolanějších nás ve svém textu provází z krajiny plachetnic a pravěkých jeskyní až na cesty kypící burčáky a lemované ovocem a spadanými ořechy. A neúnavně se vrací otázka, jak lze v dnešním světě přežít, aniž by člověk ztratil svobodu. Ale už předem můžeme být klidní: „Jinak to celkem ujde i na podzim a v zimě."
Dosud neprší a nesněží, a boty jsou suché a na ledviny netáhne surový déšť
V této krásné zemi která je naše vlast a „Kde domov můj?" zní z tisíců nadšených hrdel
Ačkoli životem znaven jsem, na rty dme se mi dumné hajzlové polibte mi prdel
Nechť myšlenky tvé vždy zaletí k bratřím tvým a sestrám kdesi za obzorem
když útlakem hynou
Tak dnové moji v umění zde plynou
(…)
Tolik mým příznivcům, již čekají, že jako umělec jsem už na podzim či v zimě někde zdech’ zimou a hladem u plotu. Portrét umělce budiž takovýto: většina umělců pracuje, až se z nich kouří, ačkoli nejsou dělníci, ale umělci. Lidé pracující na rozdíl od umělců totiž umělecké vlohy nemají, ač jinak jsou nadáni temperamentem, charakterem, vlohami a vůlí v obdobné míře vrozené. Že však pracovní činnost je odlišná od umělecké a vede k jiným výsledkům, takřečeně hmatatelným, zatímco díla umělecká jsou povahy ideální, nehmotné, tak na nás ministerstva kultury a obce kašlou, neřkuli serou; jistě, vyvíjejí takřečeně uměleckou kulturní činnost s dětmi a mládeží všeho druhu, ač talent se projevuje mimo dav, zatímco davu mládeže umělecké činnosti slouží toliko k otupení smyslů a odreagování s tím, že nazítří pudy zaútočí s mocnějším náporem a dorost padne do léček.
Hovno ze státního krmníku
Myšlení nezávislému daří se nejhůře, a hned po něm poesii, kteráž umělecky v myšlenky artikulovanou řečí jest – proto jsou ta umění nejmocnější. Skutečný umělec je vždy soukromník a je výtečné, když ho neživí nějaká blbá práce, fuj. Úplně nejhorší je, když ho živí stát, protože to je krmník, a tam vzniká jenom hovno, dílo však ne. Takový nešťastník vlastně jenom podporuje režim a žere z ruky, jež ho tříská i hladí, podoben zblblému psovi v okovech. Dílo vzniká až tématem – vzhůru za ním, cestou svobodného rozmyslu!
V umění jsme dědici minulého stavu, tak na podzim a v zimě žijeme létem, aneb jak si zvolíme svobodně – neboť city si nedají diktovat, již od přirozenosti svobodné. Vskutku stav umělecký jest hoden lásky, neb sám svobodný, ostatní vede ke svobodě a i vládcové mu věnují ku prospěchu obecnému pozornost, zatímco kdo jej pomíjejí, rozváti jsou po návrších.
Proto je umění milováno i nenáviděno, jak si kdo zvolí.
Vždyť se máme všichni dobře, zvolá renegát, dneska si může umělec koupit jachtu! Ano, pravím, dnešní honoráře jsou bídné, dejte umělcům na jachtu, ať mohou vyplout na Okeán vstříc krakenům a mobydikům, dál od zdejších podzimků a pochmurného mrazného času, dál od tuzemských famílií a partiček. Jack London měl jachtu, Ernest Hemingway dvě a minolovku k tomu – tak co vám brání pořídit si také jednu? Ani nevím, proč jsem si ještě jachtu nepořídil – ale znám jednoho chlapíka, co se dopravil na Komory, tam koupil vrak za stovku, opravil si jej a brázdí moře, stíhačku s dětmi nechal tady – tak vidíte, že to jde. Ale tohle všechno každý umělec nestihne, protože je rychlejší a nemůže se zdržovat prkotinami odevšad zajištěného života, i když jsou na něj lidé někdy drzí.
Až čarodějnice blednou závistí
Zatímco normální člověk večer usedne k televizi, otevře pivo, zapálí žváro, umělec dlí jednou nohou v Altamiře, u prvně vyřčených slov a znova uskutečňuje tvůrčí dění lidského rodu. Blbcům je to vždycky k opovržení, sami že nevědí, a jsou tak jedním z uměleckých námětů. Je mi líto lidí, co říkají, že mají za své umění řemeslo, protože umění je skutečné poslání z božské inspirace. Tak se můžeme bavit i o avantgardě – umělci dlí ve vězeních i v palácích, táhnou prašnými cestami a létají na orbitu, malují titanem i sochají z písku a ledu, slamují pro moment a tesají slova do křemene – obecně vzato, materiálně se má umělec všelijak (což je ta nesdělitelná krása života uměleckého!), no a jinak to celkem ujde i na podzim a v zimě.
Umělec totiž umí, jest artistou, dokáže ars i arc, že je žakéř, umí žonglovat i rozmanité jokes, aby si na něj chytrolíni jen tak nepřišli; ostatně i akademia byla dříve školou sedmera uměn, takže umělec se vždy musí nejprve sedmero učit, znát obecně všechno a perfektně umět něco, takže nemusí vybírat zbytky z popelnice a svým uměním umí dosíci zaopatření. Může mít všechno nové a může mít všechno staré, může to smíchat, jak chce – takovou svobodu dává jenom umění. Dokonce si umělec smí lízat vlastní rány a dávat je okázale na odiv, pokud je schytal za jiné, smí kouzlit na rozmanitý způsob, až čarodějnice blednou závistí, má dovolena šarlatánství a bravury, za které by jiný dostal hned po čuni – no, umělec je zároveň šejdíř i poctivec věrojatně na slovo vzatý! Tady vidíte, že umění je tím nejtěžším, co člověka může potkat, a má někdy ráz žehnavého prokletí, neboť potkává jenom ty nejotrlejší povahy ve věku nevinnosti, aniž co platno. Skutečně, proti umění není pomoci, jako kyslík, voda, rakovina, život nebo smrt prosycuje lidskou bytost a není pomoci než přijmout odevzdaně svůj los a ostatním dát vale.
Jak se žije umělcovi na podzim a v zimě… všude ovoce kol cest dosti, kypí burčáky a ořechy se válejí v trávě, v hospodě teplo u kamen, že ohříváčku netřeba; zahřeje sáček pečených kaštanů, ano i grog – závidí kdo? Jo, ten chlapík v tom ošuntělém utíkáčku, co si to šine pohodově ulicí a stará se o sebe, to je umělec.
Autor je básník.