Černé slunce úzkosti

„Shodli jsme se tedy na tom, že Arlt psal špatně. Je to přesně tak, řekl Renzi, ale v mravním smyslu slova. On měl ošklivý rukopis, perverzní rukopis. Arltův styl, to je něco jako Stavrogin v argentinské literatuře, je to kriminální styl.“ Takto hovoří postavy románu Umělé dýchání Ricarda Piglii (1980, česky 2014), jenž Arltovi věnoval řadu textů a stojí i za nedávnou seriálovou verzí Sedmi bláznů a Plamenometů. Odsudky kvůli stylu, na něž Piglia naráží a které Arlta provázely po celý život, se sice míjejí cílem, neschůdné je ovšem i blahosklonně připouštět, že byl dobrým spisovatelem svému stylu navzdory. Arltův skřípavý styl, styl hrubý a ne­­ohrabaný, neopracovaný a nevypracovaný (třebaže překladem se tyto vlastnosti přirozeně zmírňují), je totiž v souladu se světem, který jeho texty otevírají, s tématy, jež rozehrává. Je to právě jeho rozklížený svět, co fascinuje především, a uchopit jej proustovsky brilantním stylem by bylo přinejlepším komické.

Román z roku 1929 se sice jmenuje Sedm bláznů, děj se však soustřeďuje v první řadě kolem dvou z nich. Prvním je Remo Erdosain, ztroskotaný vynálezce, úředník vyhozený z práce pro zpronevěru, kterého vzápětí opustí manželka. Druhým je Astrolog, vizionář s cílem vytvořit novou společnost. Duchovní oporou této společnosti má být „metafyzická lež“, vštěpovaná většině obyvatelstva, podle Astrologa jediná cesta ke štěstí, ekonomickou základnou pak prostituce a těžba zlata. Zápletka, která je svede dohromady, pramení na obou stranách z nedostatku peněz. Aby se Erdosain vyhnul vězení, potřebuje splatit zpronevěřenou částku; Astrologovi zase schází značný obnos, aby své plány mohl začít uskutečňovat.

Čekání na revoluci

Sedm bláznů vyšlo jako Arltův druhý román. Spolu s pokračováním Los lanzallamas (Plamenomety, 1931) je považován za zásadní zlom v argentinské literatuře, a to nejen pro svůj styl, ale i kvůli tematickému zaměření na bídu a rozklad městského života. Klíčoví autoři jako Julio Cortázar, Juan Carlos Onetti nebo Ernesto Sabato a pochopitelně také Piglia se k němu později hlásili. Ve vyprávění o argentinské literatuře pak vyvstal dodnes živý protiklad, který se přímo nabízí, ačkoliv není zdaleka tak jednoznačný: Arlt versus Borges – chudý versus bohatý, diletant versus mistr, přistěhovalec versus kreol.

Roberto Arlt, jehož postavy se potácejí beze směru a smyslu v pustém světě, který přišel o Boha a v němž jsou druzí především předměty nenávisti, byl často srovnáván s existencialisty. Je tu však i podstatný rozdíl. Zatímco naděje, byť chatrná, u existencialistů spočívá v přijetí samoty a absurdity, v převzetí života s jeho nahodilostí a omezeností, ale i svobodou a suverenitou, v usilování o autentičnost, u Arlta žádné takové východisko nenalezneme. Chybí zde také ona „druhá polovina“ díla, která by k románovému ukazování světa připojila prokazování filosofických tezí. Nadějí Rema Erdosaina je jakýsi sekulární zázrak: výhra v loterii, převratný vynález, osudové setkání, přeryv, který životu udělí radikálně jiný směr a smysl. Revoluce, kterou Erdosain očekává a v niž doufá, však není jen sociální, spíše jde o nějaký zásadní zlom, který má změnit všechno, především však jeho samého: ontologická revoluce. Erdosain „čeká, že se něco stane, něco nevídaného, co do jeho života vnese nenadálý obrat, beze zbytku zničí jeho minulost a ukáže mu, že je úplně jiný člověk“. Je to však čekání, tedy nejistota, bezmoc, vydanost napospas; když už čin, pak z nouze, ze zoufalství, z donucení, když už statečnost, tak pramenící ze zbabělosti. Erdosain proto neustále sní, a u snů většinou zůstává. Výhra, zlom, vynález či zbohatnutí figurují především v představách úzkostí zmítaného hrdiny, jenž se mezitím zemdlený choulí v posteli či kráčí o samotě deštivými ulicemi. Skutečný děj je oproti ději představ minimální a také Astrologovy plány jsou nesrovnatelně bohatší a pestřejší než to, co z nich uskuteční.

Věřit a platit

Tématem, které Sedmi blázny prostupuje, je moc fikce, přesněji vztah moci a fikce. Astrolog zamýšlí ovládnout svět pomocí velkolepé lži (a sám je velmi obratným lhářem), fikce titánských rozměrů a záměrů. K uskutečnění svého cíle potřebuje peníze, většinou však nejde o peníze vydělané prací, nýbrž podvodem, a to několikanásobným: spolu s Erdosainem podvede Barsuta, spolu s Barsutem zase Erdosaina. Různých druhů fikce je tedy kniha plná: fikcí je Astrologův plán jako celek, neboť ještě není uskutečněn, je jí i propaganda, která tvoří součást tohoto plánu, a pomocí různých fikcí postavy přicházejí k penězům. A konečně, fikce spojuje politiku s literaturou, protože v obojím hraje zásadní roli důvěra, byť nejde v obou případech o důvěru stejného druhu. Schopnost důvěru vyvolat, přimět člověka, aby něčemu uvěřil, a lidé, kteří „mají silnou potřebu v něco věřit“, jsou základními prvky Arltova románového světa – spolu s penězi.

Právě nedostatek peněz uvádí děj do pohybu. Kvůli němu Erdosain krade v podniku, kde pracuje, kvůli krádeži musí shánět peníze ke splátce, a protože mu nezbývá čas, musí je vytěžit z ničeho, z proseb a přesvědčování. Peníze, které je třeba vynalézt, které je třeba udělat, nikoli vydělat, rozhýbou děj a vytlačí Erdosaina z pozice běžného úředníka s pracovní dobou, výplatou a povinnostmi do pozice hledače, vyděděnce, vynálezce a nakonec i zločince, když kvůli nim zosnuje vraždu svého úhlavního nepřítele Barsuta.

Ponuré vize budoucnosti

Je tu však ještě cosi za penězi, cosi, co je znehodnocuje, i když jich je dostatek: úzkost. To z úzkosti pramení veškerý děj, a tím i celá zápletka, to k úzkosti směřují všechna vysvětlení, jež Erdosain podává: „Vždyť říkám, že to všechno z úzkosti. Člověk krade, vyvádí nesmysly, poněvadž je zahnán do úzkých. Jdete si za jasného dne po ulici a slunce vám připadá jako černá smrt…“ Je úzkostí přímo požírán, přičemž radost, láska či smysl v jeho světě vystupují jen ve zřídkavých nostalgických ohlédnutích.

Budoucnost je možná pouze jako sen o zlomu, přeryvu, revoluci společenské, ale hlavně osobní, jejíž přesná podoba je však nejasná, respektive podob je mnoho a v chaotickém deliriu střídají jedna druhou. A právě v těchto ponurých a sugestivních vizích budoucnosti uniká Arlt srovnání – ať už s existencialismem, kterému tento rozměr chybí zcela, nebo s dystopiemi, jež popisují proměnu již uskutečněnou, a navíc bývají sociálně kritické. To je Arlt sice také, Astrologova vize je však zároveň v plném smyslu slova „mimo dobro a zlo“ a její cíl je nejasný (pokud jím není oslava lži), už jenom proto, jak často si tento muž protiřečí. A bohužel je také nekompletní, vzhledem k tomu, že prozatím můžeme číst jen první z obou románů. Ten druhý, rozsáhlejší, bude možná také jednou přístupný v češtině. Snad k tomu nebude zapotřebí ontologické revoluce.

Autor je hispanista.