Skrytá vada je v nás

Neonový nápis titulu Inherent Vice a malba surfařského obchodu, před nímž stojí jeden z prvních „kombíků“ Cadillac Miller-Meteor, na obalu amerického vydání poslední knihy Thomase Pynchona dává zkušeným čtenářům jasně na srozuměnou, že tento román by mohl být jeho poslední. Jsou k tomu hned dva důvody. Barevnost obalu a to, že autor prolomil celoživotní ticho: nakladatelství potvrdilo, že hlas v reklamě na YouTube je skutečně Pynchonův. Navíc hollywoodský režisér Paul Thomas Anderson prý skutečně spolupracuje s autorem na scénáři k filmovému zpracování knihy. Inherent Vice se však čte jinak i z důvodů odlišností v románu samém.

Co je skutečnost a co halucinace?

Už po několika stránkách je nám jasné, že tento text je Pynchon jako každý jiný: složitý, vtipný, nabitý intertextovými odkazy. Narativní technika se příliš nezměnila a kdo si libuje v kudrlinkách mnoha diskurzivních přístupů najednou, nebude zklamán. Často není na první pohled jasné, kdo vlastně příběh vypráví, v kolika úrovních se zápletka pohybuje, která časová úroveň se zrovna odvíjí a co je drogový rauš, co je sen a co realita. Dialogy plné kulturních kódů (například soudní proces s „Rodinou“ Charlese Mansona), filmografické údaje, názvy písní (tentokrát je zde na 369 stranách textu přes sto písní), názvy drinků a míst, to všechno oživuje poněkud fantaskní verzi konce šedesátých let v L.A. Potud Pynchon tak, jak ho známe.

Hlavní postava Larryho „Doktora“ Sportella, stejně jako celá náruč ostatních „good guys“ (hipíci, feťáci, milenci, ztroskotanci, anarchisti), se potácí někde mezi nepřetržitým mejdanem, skrytou revolucí proti establishmentu a snahou utéct před „bad guys“ (zlými policajty, nájemnými zabijáky, vymahači dluhů, perverzními milionáři). Příběh se zamotává s příchodem každé z mnoha postav a všechno se zdá propojené se vším. Dluhy a službičky z minulosti, sex a strach z věcí, které mnohonásobně přesahují jednotlivce, splétají síť, do které se postavy nešťastně zachytily. Doktor Sportello musí porušit všechna pravidla soukromého očka, aby pomohl Šastě, své osobní femme fatale. Přitom si chce zachránit kůži před Christianem „Yettim“ Bjornsenem, policejním detektivem, který nesnáší amatéry, trávu a vůbec všechno, co se nedá zkontrolovat v kteroukoli denní či noční hodinu. Zatímco Yetti se opírá o zdánlivě všemocný losangeleský policejní sbor, Doktor má k dispozici pár nespolehlivých známých a několik triků, které se mu osvědčily v minulosti.

Doktor začíná chtě nechtě řešit několik případů najednou. Zdá se, že je nejen těžké odlišit je jeden od druhého, ale také rozhodnout, který z nich je skutečný a co je jen halucinace: Doktor se totiž někdy probudí tam, kde rozhodně neusnul. Navíc se všeobecně neví, kdo lže záměrně a kdo si vymýšlí pod vlivem drog. Stále jsme si jisti, že jsme v Pynchonově románu. Baví nás svou úsměvnou složitostí, v níž tak vzniká narativní prostor k tomu, aby se rozkryla pěkná řádka velice závažných témat života v postmoderně.

Začátek konce

Českému čtenáři se snad vybaví podobná dialektika (a)symetrie institucionalizované moci a osobní svobody, technologického násilí a etického jednotlivce, kterou Pynchon rozehrál v Duze gravitace (Gravity’s Rainbow, 1973; česky Volvox Globator 2007 v překladu Zdeňka Fučíka a Hany Ondráčkové). Od roku 1973, kdy Pynchonův nejslavnější román vyšel v originále, však uplynulo už mnoho vody. Duha gravitace sňala závoj z kapitalistické industriální demokracie a ukázala ji jako rigidní systém postavený na technokratickém základě, který z člověka dvacátého století možná udělal pouhé kolečko v nadnárodní korporátní mašinerii.

Ve Městečku Vineland (Vineland, 1990; česky Argo 1997 v překladu Barbory Puchalské) se Pynchon zamýšlel nad tím, kdo v americké kultuře měl skutečně na svědomí nástup Nixona a Reagana. Zatímco privatizované zbrojení v sedmdesátých a osmdesátých letech vedlo v mezinárodním kontextu k rozpadu Sovětského svazu a vítězství Západu ve studené válce, uvnitř USA to znamenalo upevnění moci velkého byznysu a otupení jakéhokoli odporu nesouhlasící menšiny – zároveň generace hipíků odrostla a zasedla ve správních radách velkých firem. Co Pynchon ukázal ve Vinelandu jako důsledek určitého vývoje, je v Inherent Vice prozkoumáváno jako začátek konce. Pokud Pynchon v románu Mason & Dixon (1997) obviňuje z etického úpadku Západu individualismus, v němž je svoboda pojata jako vlastnictví, a v Against the Day (2006) vidí důvod rozkladu v nekonečné globální chtivosti, v Inherent Vice autor obrací pozornost k nedostatkům v člověku samotném. Nakonec titul znamená „skrytou vadu“, jako by Pynchon vzdal hledání viníků a zalomil rukama nad lidstvem jako takovým. Doktor Sportello není žádný pasivní svatoušek, a Yetti není jenom fašistický darebák, což byl právě případ postav v Duze gravitace.

Záchvěv lidskosti, nebo ztráta energie?

Výše popsaný vývoj lze v celoživotním autorově díle možná vysledovat, nebyl by to ale postmoderní Pynchon, kdyby jeho texty neobsahovaly proti takové reduktivní interpretaci protiproud: od cynického autora Duhy gravitace bychom například neočekávali „happy end“. Přesto jej v jeho pozdějších dílech nacházíme. Nejprve zlomkovitě, ve smyslu všechno zlé je k něčemu dobré, nicméně se zdá zejména od dob románu Mason & Dixon zřejmé, že Pynchon svým zmateným antihrdinům vyloženě drží palce. V jeho raných dílech vidíme destrukci a hrdinové jsou buďto nadobro ztraceni (V., 1963), nebo se obrní statečností v očekávání nejhoršího (Dražba série č. 49, The Crying of Lot 49, 1966; česky Volvox Globator 2004 v překladu Rudolfa Chalupského), ale v Inherent Vice vidíme řadu malých vítězství pro naději. A to je Pynchon, jak ho neznáme, to je postmoderní text, ve kterém však burroughsovská beznaděj či hellerovský cynismus ustupují téměř twainovskému humanismu.

Jakkoli je jisté, že Pynchonova próza neztrácí nic ze své výřečnosti, tón se poněkud změnil. Abychom neprozradili z knihy příliš mnoho, řekněme jen, že Doktorovy případy se jakžtakž vyřeší a že policejní moc díky němu na čas přestane dýchat na záda rodinám či milencům, kteří se mohou zase dát dohromady. Je podivuhodné, že takovou vlídnost nacházíme v textu, jenž byl označen za „první Pynchonův noir“, a je na čtenářích, zda tuto změnu uvítají jako dozrání do lidštější podoby, nebo ji odsoudí jako stařeckou ztrátu energie.

Autor je anglista.