Letošní festival v Jihlavě přinesl přehlídku španělských dokumentů. Mezi nimi byly zařazeny i dva snímky, které se na dobu frankistické diktatury dívají extrémní perspektivou smrti.
V programu 15. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu Jihlava byla představena Průhledná krajina Španělska výběrem několika významných snímků. Kromě retrospektiv Basilia Martína Patina a José Val del Omara byly v české premiéře uvedeny dva netradiční filmy – Mrtvoly… (Cada ver es…, 1981, r. Ángel García del Val) a Daleko od stromů (Lejos de los árboles, 1970, r. Jacinto Esteva).
Oba od sebe sice dělí deset let, ale nesou řadu společných znaků. Za prvé je možné interpretovat jejich obsah jako metaforu morálního rozkladu společnosti v době frankistické diktatury. Za druhé originálním způsobem zpracovávají téma smrti a utrpení, což lze zde chápat i v obecné rovině bez vztahování ke konkrétnímu sociálnímu a dějinnému kontextu. Mrtvoly… jsou jakýmsi enfant terrible španělského filmu. Byly natočeny sice v roce 1981, ale premiéru měly až v roce 1983. Jde o třetí celovečerní film Ángela Garcíi del Vala, který si jej téměř celý financoval sám. Z původně zamýšleného krátkometrážního filmu vznikl celovečerní portrét Juana Espady. Tento zaměstnanec konzervačního oddělení nemocnice ve Valencii žije ponořen do světa mrtvol, které – jak sám říká – s ním mluví. Jde pravděpodobně o jediného přeživšího dětského vojáka republikánské jednotky, která bojovala u řeky Ebro.
Jelikož se jedná o dokumentární fikci, nebyla si klasifikační komise jistá, jak film hodnotit, a zařadila ho do kategorie „S" spolu s pornografickou produkcí. To znamenalo vyjmutí z běžné distribuce, do níž se nikdy nedostal (až zpětně jako archivní objev byl uváděn i v kinech). Ministerstvo kultury odmítlo také poskytnout dotaci na výrobu s odůvodněním, že 16mm film, na nějž byl snímek natočen, neposkytuje divákům dostatečnou kvalitu obrazu a zvuku a je třeba ho převést na 35mm formát. Možná paradoxně měla tehdy komise pravdu, protože obraz i zvuk se vyznačují sníženou kvalitou, která v prázdných nemocničních postorách vytváří náladu jako v márnici. Občas je slyšet pouze zvuky lidí a hudba je přítomna jen velmi zřídka. Navíc je zde zřejmá snaha o postižení nejen fyzické, ale i psychické smrti (např. úvodní záběry z psychiatrické kliniky nebo halucinogenní úvahy Juana Espady).
Kusy lidské existence
Přitom si lze jen těžko představit vhodnější rámec pro meditaci o posledních věcech člověka. Dokumentární sekvence konzervace mrtvých těl, rozřezávání končetin a tkání, jejich přemísťování či pouze sledování rozpadajících se kusů lidské „existence" ve vlastním podkožním tuku jsou přerušovány inscenovanými scénami. Sledujeme protagonistu, jak se chystá do zaměstnání, jak chodí ráno běhat nebo jak se připravuje na natáčení. Málokdy je vidět v kinematografii tak naléhavě a neodbytně smrt ve své naprosto klinické podobě. Režisér nám nedovolí truchlit, záběry mohou vyvolat zhnusení nad obézními nafouklými těly, ale nakonec ani mrtvola dítěte nevzbuzuje pro svou ošklivost nejmenší soucit.
Juan v jednu chvíli prohlásí: „hororů se nebojím, protože nejsou reálné", do toho je vstřižen záběr z Hitchcockova filmu Ptáci (The Birds, 1963). Mrtvoly… jsou strašidelným a hrůzným filmem, při jehož sledování nás nejistota prostoupí ve všech ohledech. A nakonec i sám titul filmu Cada ver es… je slovní hříčkou. Cadaveres ve španělštině znamená „mrtvoly", ale psáno rozděleně toto slovo vytváří větu nesoucí tajemný význam, který by šel přeložit jako Každé zhlédnutí znamená… Mezery a tečky mohou také odkazovat na významově prázdné pauzy, kterých je film plný.
Daleko od stromů je pak snadněji čitelný film. Jeho režisér patří mezi klíčové tvůrce tzv. barcelonské školy, což bylo ve Španělsku šedesátých a sedmdesátých let uskupení různých umělců, kteří se svými filmy snažili mimo jiné stát v opozici k oficiální produkci. Tento dokument je naprosto zřejmou metaforou morálního úpadku společnosti, jejž představuje na tom, s jakou oblibou jsou dodržovány barbarské zvyky související se zabíjením zvířat. Ačkoliv máme Španělsko spojené především s koridou, existovala řada tradic, které byly mnohem krutější a při nichž zvířata trpěla. S minimem doprovodného komentáře nechává Esteva působit záběry posbírané napříč celou zemí. Smrt lidí a zvířat v obou filmech odkazuje k jistotě, kterou si neseme v sobě, ať chceme nebo ne. Zatímco řada hraných filmů se pokouší postihnout okamžik smrti těmi nejsofistikovanějšími způsoby a ve výsledku vyznívá banálně až směšně, tak tyto dva „polozapomenuté" filmy nemají jako hlavní téma smrt, a přitom ji zachycují tak autenticky, až z toho mrazí v zádech.
Autor je dramaturg přehlídky španělského dokumentu na 15. MFDF Jihlava.