Poslední akvizice mediálního oligarchy vyvolávají otázku, k čemu je dobré investovat do tištěných časopisů, které prodělávají.
„Mediálka rozhodně média mít nemá," prohlásil Jaromír Soukup, vlastník agentury Médea, na konci srpna v rozhovoru pro časopis Marketing a média. Hned ale dodal: „Nevidím důvod, proč by nemohla mediálka nebo reklamní agentura a média mít stejného vlastníka." To doplnění bylo opravdu důležité, jak se ukázalo o měsíc později, kdy proběhlo tiskem, že Soukup kupuje od realitního spekulanta Sebastiana Pawlowského časopisy Týden a Instinkt. Součástí koupě byla i ochranná známka Mladého světa, který již nevychází od roku 2005.
„Soukup se nám přišel představit na párty v Hergetově cihelně [objekt patří Pawlowskému – pozn. aut.] a prohlásil, že se nemusíme obávat a že chce, abychom se v novinách cítili dobře," popisuje seznámení s novým vlastníkem jeden z redaktorů pod příslibem anonymity. „Všichni jsou ale nervózní, protože vůbec nevíme, o co Soukupovi vlastně jde," přibližuje atmosféru v redakci. Podiv vzbuzuje především skutečnost, že si majitel největší české mediální agentury koupil za odhadovanou cenu 160 milionů tiskoviny, jimž v posledních letech neustále klesá náklad a které dokázaly ještě před krizí do roku 2008 vyrobit ztrátu více než 150 milionů korun. Navíc Soukup po akvizici oznámil, že vydavatelem i nadále zůstane původní vlastník Pawlowski.
Spojme se
Změny, ke kterým nový majitel zatím přistoupil, zjevně směřují především k úspoře nákladů prostřednictvím spojení obou titulů. I když zánik jednoho z částečně si konkurujících časopisů ještě oznámen nebyl, byl již na konec roku ohlášen odchod Petra Skočdopole, dosavadního šéfredaktora týdeníku Instinkt. Oba tituly zřejmě povede dosavadní šéfredaktor Týdne František Nachtigall a redakce mají pracovat společně. Do Týdne se také potichu stěhuje redakce ekonomického časopisu Profit. Vydává jej společnost Stanford, jejíž skryté spoluvlastnictví ještě v březnu Soukup popíral. Mimochodem podle dat Kanceláře ověřování nákladu tisku Profit prodal v srpnu letošního roku necelých 20 tisíc výtisků, přičemž na stáncích si jej koupilo dvě stě dvacet jedna lidí.
Proti komu?
Jestliže je z prostě ekonomického hlediska Soukupovo rozhodnutí nesmyslné, přicházejí na řadu spekulace o jiných důvodech, které magnáta k investici vedly. Mezi nimi vzbuzují v redakci obavy z předchozích politických angažmá nového vlastníka. Ten, jak známo, finančně a obrovskými slevami na předvolební kampaně v minulosti podporoval Stranu zelených, pak odštěpenou Demokratickou stranu zelených a posléze v posledních volbách ČSSD spolu s Věcmi veřejnými. Týden a Instinkt přitom naopak dlouhodobě podporovaly ODS, s níž bývalého vlastníka Pawlowského pojily lukrativní obchody. „To by u nás neprošlo," prohlásil před časem jeden z redaktorů Týdne na návrh, že by se mohl věnovat jednomu z problematických rozhodnutí tehdejšího primátora Pavla Béma. „Ano, nesmělo se psát o ničem v centru Prahy, jako třeba o COPA centru, Škodově paláci či domech okolo Václaváku," vyjmenovává dnes jiný zdroj z Týdne dosavadní limity redakční svobody, jež se zároveň týkaly Pawlowského projektů. Zájmy a politické cíle nového vlastníka jsou ale nejasné a redaktoři tak nevědí, jak vyhovět nebo nenarazit. Pokud by se ovšem Soukup rozhodl pustit do politické kampaně před volbou prezidenta či krajskými volbami, s původním názorovým laděním redakce by se nejspíš shodoval jen stěží.
Beze mne to nejde
Ve hře však může jít ještě o jiné motivy. „V tuto chvíli ale hraje roli i společenská prestiž, kterou média vlastníkům bezpochyby přinášejí," uvedl již v březnu Soukup v rozhovoru pro časopis Ekonom. Ještě před oficiálním ohlášením poslední velké mediální transakce pak přišli Pavla Francová a František Bouc v Lidových novinách s tvrzením, že se Jaromír Soukup chystá koupit Týden nikoliv pro sebe, ale pro majitele Třineckých železáren a zdravotnického řetězce Agel Tomáše Chrenka. Tomu patří také TV Barrandov, jejíž provoz však přináší ztráty v řádech stamilionů korun a vlastník se ji pokouší víc než rok neúspěšně prodat.
Mohlo by se zdát, že hovořit o společenské prestiži spojené s vlastnictvím skomírajících tištěných médií je podobně nesmyslné jako sázení na to, že přinesou snadno vyčíslitelné zisky. Jenže věc je trochu složitější. Možnosti uplatnění vlivu na předkládání určitých témat, nebo naopak jejich zamlčování mohou být i při relativně nízkých nákladech zajímavé jak pro kdekteré politické uskupení, tak i podnikatelskou skupinu. V tomto ohledu si Soukup zjevně upevňuje postavení oligarchy, kterého není možné opomíjet.