Ministerstva chtějí podporovat umělecké školy. A jaká je vize pro jejich absolventy?
Ministerstvo školství a ministerstvo kultury chtějí zviditelnit a podporovat umělecké školství a umělecké vzdělávání obecně, ať už formální či neformální, a to včetně základních uměleckých škol. „Debaty potvrdily, že umělecké vzdělávání pozitivně ovlivňuje celou řadu společenských faktorů, zejména rozvoj kreativity pro vyšší konkurenceschopnost. Také uplatnění i v jiných oborech a prevenci rizik," informovalo ministerstvo kultury o závěrech meziresortního diskusního fóra, které se právě na umělecké školství zaměřilo.
Bílá místa
Pro umělce v Česku je často jasnou volbou pedagogická kariéra. Volí si ji někdy hned poté, co studia absolvují. Kromě pedagogického poslání, které snad v sobě objevili, je k tomu nezřídka vedou i zcela praktické důvody – výuka pro ně představuje určitou existenční jistotu, a dokonce pracovní úvazek, který je protikladem k jejich nezávislé, tj. minimálně zčásti grantové, existenci. Což platí hlavně u těch, kteří nehledají uplatnění například v síti příspěvkových divadel. Dlouhodobý záměr na období 2011–2015 Akademie múzických umění v Praze o tom hovoří jasně: „Umělecká praxe v drtivé většině upustila od systému stabilních zaměstnaneckých poměrů a přechází na jednotlivé umělecké smlouvy." Vyučující umělci tak působí dál ve svém oboru, na svých almách mater, kde omlazují pedagogický sbor, nebo vedou více či méně komerčně zaměřené kursy pro profesionály i amatérskou veřejnost – zvlášť v oblasti tance veřejnost značně lačnou. Mimo institucionální vzdělávací systém navíc v některých případech také zaplňují prázdná místa. Tedy učí to, co si v našich „kamenných" školách teprve své místo ztuha hledá nebo co na oficiální školní mapě zatím úplně chybí.
Nejen sami sobě
V soukromých školách nebo školách, za nimiž stojí „ópéesky" či občanská sdružení, se také – a to je jejich další nezanedbatelný rozměr – daří propojit profesionální a neprofesionální scénu. Dnes už proslulým příkladem je Dance Perfect Lenky Ottové. Vystudovaná pedagožka a choreografka založila v roce 1992 taneční studio, v němž zájemce o tanec učí profesionálové (aktuálně třeba Věrka Ondrašíková nebo Václav Janeček), navíc právě Lenka Ottová stojí za souborem DOT 504, který je jedním z tahounů domácího profi tance.
Pak jsou tu (bez nároku na úplnost výčtu) Institut světelného designu a Cirqueon. Organizace, které vydupali ze země nadšenci z oblasti light designu a nového, respektive současného cirkusu jako chybějící profesní platformy. A díky svým kontaktům je hned a zcela přirozeně zapojili do mezinárodního dění a do rodného listu jim vepsali multidisciplinární rozhled. Navíc je přínosné, že propojili teoretický a praktický přístup a zaměřili se i na kritickou reflexi svých disciplín, na její rozvoj a kultivaci, stejně jako na rozdmýchávání profesní komunikace a síťování. Kursy, které Institut světelného designu a Cirqueon otevírají, jsou cílené jak na vzdělávání profesionálů, tak širší veřejnosti a lektorují je také aktivní tvůrci. Pro příklad Jan Burian v prvním případě a Salvi Salvatore se Seiline Vallée (česko-francouzský soubor Décalages), kteří vyučují závěsnou akrobacii, v případě druhém. I takové je domácí umělecké vzdělávání, v němž se rozvíjejí profese, jako je příkladně učitel akrobacie.
Práce nádenní
Umělecké vzdělání by se však nemělo úplně instrumentalizovat. Vzdělávání je přece něčím víc než podporou konkurenceschopnosti či prevencí rizik – a v nadčasovém pohledu je povznesené nad krátkozrakou praktičnost projektů, jako jsou například dálnice. Zajímat nás musí i umění jako takové, nejen potenciál umělců či absolventů škol pro jiné obory. Když chce stát podpořit (financovat) umělecké školy, měl by mít také vizi pro jejich absolventy. Takovou, která jasně vyjadřuje, že bez profesionálního umění jsme jen společnost zploštělých nádeníků – a to bez ohledu na to, jak dokonale jsme vyzbrojení. Vizi, která bude doplněná systémem finanční podpory, jež nebude záviset pouze na státním rozpočtu.