Zahlédnout šifru světa

Stejně jako snad veškeré předcházející prozaické texty Michala Ajvaze nabízí i nejnovější Lucemburská zahrada svým spolupracujícím návštěvníkům strhující příležitost nahlédnout do tvůrcova zdánlivě nekonečného katalogu prostorů imaginace povstávajících z jazyka. Myšlení o literatuře pracuje již po léta s konceptem smlouvy, jež je v okamžiku recepce uzavírána mezi autorem a čtenářem. Rozsahem nevelký „příběh" (jak kniha sama hrdě uvádí na místě obvykle vyhrazeném podtitulu) Lucemburské zahrady si sepsání takového kontraktu jistě zaslouží, jakkoli tentokráte text předpřipravené dohody obsahuje více sporných pasáží tištěných těžko luštitelným petitem, než by možná bývalo bylo zdrávo.

Obyčejný překlep při internetovém vyhledávání zanese pařížského univerzitního profesora Paula k podivné fantasy povídce, vyvedené částečně neznámým jazykem. Setkání s tímto lingvistickým systémem je ale pro Paula osudové: otevírá mu přístup k velké šifře světa, univerzu, v němž mizí rozdíl mezi slovy a věcmi a „vše bylo tělem a zároveň písmenem". Spolu s tím, jak niterněji Paul zažívá tento kód a uvyká jeho náležitostem, mění se i jeho vnímání každodenního světa a vlastní způsob existence v něm. V reorganizovaném, nově nahlíženém modu světa totiž neodvratně musí docházet i k restrukturaci subjektu a jeho nejbližších vazeb: těch nejtěsnějších a nejintenzivnějších mezilidských vztahů.

Síla mizejícího vztahu

Paul by se na imaginárním soaré navštíveném všemi centrálními postavami z Ajvazových knih jistě cítil jako doma: se svou, tentokráte ne zcela převládající, přesto ale výraznou pasivitou by si musel s protagonisty Prázdných ulic či Cesty na jih bez problémů rozumět. Francouzský pedagog se ale od svých konverzačních druhů přece jen něčím odlišuje: hlavní hybnou silou textu, který je mu domovem, jsou tentokrát u Ajvaze dříve trochu opomíjené soukromé a intimní vztahy. Právě ony tvoří onen gravitační střed, který neúprosně motivuje, vede a proměňuje – jednou šťastně obohacuje, jindy sžíravě deformuje – chování všech postav Lucemburské zahrady.

Vyrovnávání se se ztrátou milované osoby, partnerské krize, rozchody či rozkoly se stávají výchozím impulsem pro vznik oněch fantaskních prostor a objektů nápodoby. Audioanimatronická figurína nahrazuje opuštěnému tvůrci podivné fantasy povídky vzdálivší se manželku a ruský vědec nechává ze stesku po milované osobě na antilském ostrově Svatá Lucie vystavět kopii části metropole nad Seinou. Všechny ty substituční vějičky ale nakonec neúprosně selhávají, když nedokážou vyhovět předem k nezdaru odsouzenému požadavku po autenticitě. Pod všemi těmi fantaskně zdobnými slupkami chová vlastně Lucemburská zahrada vcelku dosti tradiční milostný čtyřúhelník.

Únava z nápodoby

Z mnoha úhlů nasvěcované rozvažování nad odvanutými vztahy se Ajvazovi daří funkčně proplétat s navracejícím se motivem replik, odrazů a kopií. Určitou slabinou jinak elegantně konstruované Lucemburské zahrady ale může být skutečnost, že tento ústřední obraz jako by trochu nevědomky (a pokud vědomě, tak nedostatečně přiznaně) ovládl i formu vlastního vyprávění. V jistě stále působivých popisech karibských odrazů pařížských bulvárů tak těžko nezahlédnout i mlžné ozvuky fantaskních prostor, jež autor sám konstruoval ve svých starších prózách. Fikčních prostor, které tehdy ještě dokázaly vyvolávat úžas jaksi sui generis.

V závěrečném dodatku připojený slovníček a gramatický popis yggurštiny vkládá čtenáři do rukou další možný přístup k textu, umožňuje mu rozluštit kódované a maskované pasáže nápodobné fantasy povídky z úvodu knihy. Závisí jistě jen a jen na každém konkrétním čtenáři, zda se nechá sjednanou dohodou s autorem přimět k dlouhým dekódovacím seancím. Osobně mám pocit, že uchýlí­-li se protistrana k podobným postupům – rovněž ostatně už jinde viděným –, přibližuje se možná až přespříliš hranici, kdy začne být relevantní přemýšlet o přehodnocení celé smlouvy.

Autor je bohemista.