Aktivní odpor nemá smysl jen jako politický zápas, svým násilným jednáním totiž získávají vyloučení zpět svou lidskost. Tyto Fanonovy názory ve své době šokovaly. Mohou být inspirativní i dnes?
Ten příběh nejpůsobivěji zachytil sociolog Norbert Elias. Společnosti postupně dostávají násilí pod centrální státní kontrolu, což jim umožňuje vytlačit ze života násilné návyky a stát se zároveň civilními i civilizovanými. Spolu se zřeknutím se násilí, respektive jeho vymezením do jasných a uzavřených složek (armáda, policie) se společnost může zjemňovat. Vytěsnění násilí ze soukromého prostoru (zákaz soubojů, potlačování rebelií či jejich proměna v pokojné demonstrace) umožnilo hlubokou proměnu mravů, jejímž výsledkem je pokojná společnost. Kdo by dnes chtěl násilí?
Bezbrannost, nebo důstojnost?
Zvláště z hlediska středních tříd západních společností působí toto vyprávění velmi přesvědčivě. Jen je třeba na řadu věcí zapomenout. První z nich připomíná sociolog Zygmunt Baumann ve své Modernitě a holocaustu (Modernity and the Holocaust, 1989): „zcivilizovaná", zcivilněná společnost s monopolizovaným násilím je také společností do jisté míry bezbrannou. Do všedního života násilí většinou nedopadne, o to intenzivnější je ale tam, kam ho státní monopol zacílí, ať už se jedná o mezistátní války, nebo v případě některých režimů o policejní teror uvnitř státních hranic. Taková společnost je v podobných situacích vydaná napospas těm, kteří disponují státem. Jen zřídkakdy jsou mocní natolik dezorientovaní, aby je mohla porazit „sametová" či „něžná", nenásilná, „civilní a civilizovaná" revoluce. V situacích, kdy páchají své nejhorší zločiny, jsou totiž zároveň neobměkčitelní nenásilným protestem dovolávajícím se civilizačních hodnot.
Dílo Frantze Fanona nám nicméně připomíná ještě jeden problém spojený s „nenásilím": jeho vnímání je zcela odlišné z perspektivy těch, kteří jsou ve společnosti vyloučení a poražení. Násilí je pro ně nejen často jedinou praktickou možností, jak si vymoci odlišné postavení a rozbít sítě strukturního násilí, které se sice často už ani neprojevuje otevřeným užitím fyzické síly, ale mnohočetným tlakem prostupujícím všechny oblasti života. Pro vyloučené je násilí rovněž jednou z mála cest, jak obnovit svou vlastní důstojnost a rovnost – nestát v roli příjemců pomoci a doprošujících se obětí, ale rovnoprávných subjektů.
Právě to je tajemství šokujících vět Jeana-Paula Sartra z předmluvy k Fanonovým Psancům této země (Les Damnés de la Terre, 1961), které byly tolikrát skandalizovány a vnímány jako obhajoba rasismu: „Když rolník vezme do svých rukou zbraň, staré mýty umdlí a dosavadní zákazy jsou jeden po druhém zapomenuty. Vzbouřencova zbraň je důkazem jeho lidství. Protože v první den vzpoury je třeba zabíjet: zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, zničit zároveň utlačovatele i utlačovaného – zůstává mrtvý muž a svobodný muž…" Násilí zde není pouze politickým prostředkem k dosažení cílů, nemá instrumentální povahu. Hraje zároveň psychologickou roli odčinění traumatu a narovnání páteře.
Role nenásilných obětí
Obrana násilí odrážející myšlenkový svět protikoloniálních zápasů může být vnímána jako v lepším případě beznadějně archaická, v horším případě jako nebezpečná. Kdo všechno jsou „psanci této země", kteří potřebují své lidství vyvzdorovat násilím? A neobrací se toto násilí proti nevinným? Nenárokuje si podobný statut psanců promlouvajících za vyděděné i al-Káida? A nejsou právě její atentáty nejlepším důkazem, že řeči o emancipačním násilí jsou nesmyslné, čili že jejich výsledkem není mrtvý utlačovatel a osvobozený utlačovaný, ale mrtví civilisté i sebevražední atentátníci?
Tyto otázky nelze smést ze stolu – na vyostřených příkladech směřují k otázce každého násilí. V jakém momentě se to, co se mělo stát zdrojem narovnání a znovuzískání odepřené a potlačené lidskosti, stane naopak zdrojem potlačování lidství. Je zcela logické, že násilí vnímáme spíše jako zdroj nelidskosti (a v epoše hromadných prostředků ničení to platí dvojnásobně). Návrat k Fanonovi tedy musí být obezřetný. Jeho obhajobu násilí zřejmě už nelze vykládat doslovně, jako sartrovskou obranu emancipačního zabíjení. Mnohem spíše ji je třeba chápat jako obranu aktivního postoje, který si z násilí bere především hrdost, ochotu ke konfrontaci a odmítnutí strachu – konkrétně se však může projevovat i zcela symbolickými formami. Obsazení ulice či prostoru, proniknutí do televizního vysílání, ničení majetku a jiné podobné akce možná dostatečně naruší moc a přispějí k uvědomění si sebe sama, aniž by nás vedly k jednání, které by zpochybňovalo naše lidství.
Jakkoli tedy ideologii násilí nemůžeme chápat doslovně, stále má v dnešní době mnoho co říct. Může se totiž stát protilátkou na alternativní emancipační ideologii, která v traktování utlačovaných během posledních dekád převládla. Fanonovskou obhajobu násilí vystřídaly obrazy nevinných trpících obětí, které delegují násilí i aktivitu na vnější sílu, mocného (zpravidla bílého západního) dobrodějce, disponujícího mocí a zodpovědností za ochranu slabých. V tom ideologie nevinných obětí navazuje na křesťanský ideál čistých trpících, blahoslavených právě pro svou neschopnost změnit svou situaci. Trpící objekt se stává závislým na blahovůli činných subjektů. Vyvlastnění násilí a vytlačení utlačovaných do role nenásilných obětí však jen potvrzuje stávající distribuci moci.
Třetí svět u nás?
Fanona tak lze vnímat jako výzvu i otázku: být pasivní obětí, nebo aktivním subjektem? Možná, že se toto dilema v českém prostředí stane velmi brzy aktuálním, a to pro skupinu, která je podobně jako obyvatelé třetího světa cílem rasismu, ekonomické marginalizace a často též prostorové segregace. Čeští Romové jsou v pozici útlaku a disreprezentace, v pozici masivního násilí (podle některých údajů má takřka každý z českých Romů v rodině někoho napadeného neonacisty). Stojí před nimi hned několik voleb. Mohou se jako jednotlivci pokusit proniknout do establishmentu, stát se součástí střední třídy, zvnitřnit její hodnoty a moralizovat jimi zbytek své komunity. Mohou také klást důraz na obraz bezpráví, z bohaté historie diskriminace sestavit vcelku oprávněný příběh pasivních obětí a prosit o nápravu. Anebo mohou bojovat o pozici subjektu, který se ze situace útlaku pokusí svou politickou aktivitou vymanit.
Uplatňovat Fanonův a Sartrův odkaz doslovně by pro české Romy bylo scestné. Jejich šancí není stupňování násilnosti konfliktu, a už vůbec ne po etnických liniích. To by mohlo mimo jiné legitimizovat vlastní, romskou hierarchii, ačkoli právě ta je často navázána na vykořisťovatelské vztahy. Subjekt emancipace by měl, zcela mimo etnické hledisko, zahrnovat všechny ty, kteří se propadli do podobné situace nebo kteří z ideologických důvodů Romy podporují. Důležitým momentem je přitom hledání důstojnosti v hrdosti na vlastní hodnoty, otevřenost k jejich proměně v procesu politického boje a odmítnutí role pouhých chudáků. A koneckonců – i některé násilné strategie se mohou tváří v tvář násilí neonacistů, lichvářů či mafií zdát velmi inspirativní.
Autor je politolog.