Jedním z pozoruhodných úkazů programu letošního ročníku jihlavského festivalu byl zvýšený počet českých dokumentů vztahujících se k domácí politice. Tvůrci věnovali pozornost tuzemským politickým celebritám i závažnějším problémům současné společnosti.
Ještě na loňském ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava jsme si při sledování rumunských či ruských dokumentů o korupci a prorůstání byznysu a politiky promítaných v sekci Ekonomystika (např. rumunský snímek Kapitalismus – naše vylepšená receptura, Kapitalism – reteta noastră secretă, 2010) říkali, že je neuvěřitelné, s jakou otevřeností zpovídaní politici a jiní mocní hovoří o kdejaké levotě, s níž přišli do styku. Byla v tom směs pýchy, arogance i pocitu beztrestnosti. Jsou snad otevřené politické dokumenty příznakem toho, že v zemi se demokratické zákony popírají takovou měrou, že se zpovídaní cítí neohrozitelně? A jak by asi reagovali naši podnikatelé a politici na podobné dotazy? Kdyby se jich ovšem u nás někdo ptal.
Abstraktní rozhořčenost
Po letošním ročníku lze s radostí říct přinejmenším to, že mladí filmaři se přestávají štítit politických témat. Politickým dokumentům studentů FAMU se věnovala celá jedna sekce nazvaná ZOON Politikon. Ale ani další filmy se nebály otevřeného politického stanoviska, což v naší dokumentaristice, v níž převládá v lepším případě hravost a reflektování možností žánru či filmového média, rozhodně není zvykem.
Některé dokumenty postupovaly oblíbenou podvratnou metodou a s pomocí štěstí nechávaly vyvstávat problémy opatrně, jízlivě, ze všech stran. V případě Filmu jako Brno, na němž pod vedením Víta Klusáka spolupracovalo sedm studentů prvního ročníku dokumentaristiky, je metoda dána nejen zázemím Klusákovy tvorby, ale i kolektivností díla. Sedm pohledů na různé strany, jež se zúčastnily prvomájové blokády neonacistického pochodu v Brně, odhaluje nejen závažnost rasové problematiky, ale též ukazuje, že rostoucí potřeba se občansky angažovat nemusí jít ruku v ruce s názorovou jistotou. Výpovědi pravicových extremistů, policistů i účastníků blokády jsou místy srovnatelně směšné. Rozhořčenost na všech stranách barikády mnohdy míří do prázdna. Na čisté provokaci a vpádu do problému rovnýma nohama založil své zkoumání předsudků a postojů sudetoněmeckých obyvatel Martin Dušek ve filmu Mein kroj. Dušek vyráží do konzervativního prostředí v bizarním kroji a nechává vyvstávat názory a předsudky několika generací s citem pro bezprostřední zachycení, ale i absurdnost okamžiku.
Programová neochota pouštět se do politického portrétu s jasným názorem čiší i ze soutěžního filmu Jana Látala Paroubkové. Látal si vybral jednoduchý, a pravda trochu vratký koncept. Se čtyřicítkou prvních fotek politika vyplivnutých internetovým vyhledávačem obcházel různé lidi, od náhodných kolemjdoucích, přes fotografy, Václava Bělohradského, „mladíka, který hodil první vajíčka", zakladatele antiparoubkovských stránek, až po samotného expremiéra – s tím, ať vyberou toho „svého" Paroubka. Tématem není ani tak politik, jako spíše konstrukce mediálního obrazu a to, jakým způsobem jí lidé podléhají. Můžeme tu postrádat konfrontačnější tón či pestřejší výběr dotazovaných anonymních občanů. Jak trefně poznamenal Bělohradský v debatě po filmu, nejvýstižnějším „poselstvím" je alarmující výskyt abstraktní naštvanosti bez jasného cíle. Otázkou ovšem zůstává, nakolik je obětí beznázorového přístupu sám režisér a nakolik byla jeho metoda komunikace s obyvatelstvem manipulativní.
O čem Špidla mluví, když mluví o běhání
Bezradnost čiší i z portrétu hradního kancléře Petra Hájka Hájek na zámku, Petr v podzámčí. Apoleně Rychlíkové stačilo vhodně sestříhat Hájkovy kontroverzní výpovědi, nepouštěla se s ním do větších polemik, a byť s jeho názory nesouhlasí, z jejího snímku není jasné stanovisko znát. Hájek se sice dovede vydatně zesměšnit sám, ale to se mu daří stejnou měrou i v médiích jiného typu, než je dokumentární tvorba.
Viktor Portel si vybral vděčnější úkol. Jeho portrét Vladimír Špidla: Běžec vykresluje osobnost, s níž režisér sympatizuje a s níž se pokouší navázat důvěrnější vztah. Oproti osobnosti, jak o ní vypovídala média, tu stojí pravý opak: poctivý a otevřený politik, který své kvality neumí a nikdy neuměl prodat. Režisér se nebojí nadsázky, s níž v animačních pasážích vyobrazuje běh politických událostí, respektive závod o moc. Ale hlavně umí vyhmátnout Špidlovy názory, které ani v nejmenším nepřipomínají fráze, nechává ho mluvit o nedostatcích osobních i sociálně-demokratických a skrze onu mravenčí píli, s níž Špidla s trpělivostí běžce přistupuje ke všem svým politickým aktivitám, obnovuje (nejen) u mladé generace důvěru v politiku, nejzdiskreditovanější české zaměstnání.
Přehlížené problémy
Etablovaný dokumentarista, ale též esejista Vít Janeček se účastnil soutěže s levicovým dokumentem Závod ke dnu, snímkem, který by vloni mohl krásně zapadnout právě do mezinárodní sekce Ekonomystika. Pohled na problematiku nezaměstnanosti skrze zkušenosti propuštěných je konfrontován s názory odborníků – v dokumentu vystupují filosof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, rozvojový expert Tomáš Tožička či ekonomka Ilona Švihlíková. Jmenovaní intelektuálové zde dostávají prostor podobně jako opomíjení nezaměstnaní i zaměstnanci, případně odboráři, jejichž názor v mainstreamových médiích často chybí. Janeček tedy tematizuje přehlížené otázky s pomocí přehlížených aktérů a jeho dokument je tak především otevřenou polemikou s popisem problémů, jak je předkládá vláda a s ní spřízněná média. S pomocí jejich výpovědí, ale i s využitím nepůvodních materiálů či animačních pasáží se nahlíží na roli odborů (které ve světě nemají nutně pachuť něčeho z minulých dob a sdružují se v nich nejen dělníci, ale i manažeři) i na rozdíly mezi malými zavíranými podniky takřka rodinného typu, jakými jsou sirkárna Solo Sušice či oděvní OP Prostějov, a nadnárodními korporacemi, které se k zaměstnancům chovají zcela jiným způsobem. Dané otázky jsou pak zasazovány do historického kontextu vývoje kapitalismu v minulém století. Bouřlivá diskuse po skončení filmu, v níž se tleskalo nejen odborníkům Tožičkovi či Bělohradskému, ale i názorům z pléna, doufejme poukazuje na to, že společností začínají rezonovat nejen tyto a podobné problémy, ale též ochota se k nim stavět aktivněji a angažovaněji.
I vítězný snímek, dokument Martina Marečka Pod sluncem tma, konfrontující dva Evropany na misi (jedním z nich je zmíněný Tomáš Tožička) s mentalitou zambijských černochů, svým observačním přístupem při zachycování úskalí rozvojové spolupráce a dalších otázek třetího světa v jejich „nekorektní" nahotě obstojí nejen jako příklad dokumentu netypického svou jednoduchou, leč elegantní formou, ale i jako dílo kladoucí nepřímo množství znepokojivých politických otázek. Místo humanistických či postkolonialistických stereotypů se tu situace v Africe odhaluje na interakci několika málo postav svědčící především o nesnadné interpretovatelnosti domorodých zvyků a potřeb (zambijské černochy nelze redukovat na neschopné flákače ždímající peníze ani na nebožáky vykořisťované západním světem). To, že podobný přístup, jenž neustrne na západním vidění problémů, má smysl, dokládá ostatně také cena poroty Silver Eye, které předsedal šéf Nyonského dokumentárního festivalu a velký znalec snímků o Africe Luciano Barisone.
Autor je filmový publicista.