Istanbulské noci nemají konce

Ferit Orhan Pamuk je dnes bezpochyby nejslavnějším tureckým spisovatelem, jak dokládají mnohá ocenění, mimo jiné Nobelova cena za literaturu. A přinejmenším v tureckém kontextu je velmi kontroverzní: čelil nejen nařčení z plagiátorství, ale také regulérnímu soudnímu procesu, který následoval po jeho otevřených výrocích o genocidě Kurdů a Arménů, jež probíhala na území osmanské říše během první světové války.

Černá kniha (Kara Kitap, 1990) je jeho čtvrtým románem a patrně také jeho románem nejkomplexnějším, nejsložitějším a nejmnohoznačnějším. Text postmoderně odkazuje sám k sobě, pohrává si s pozicí vypravěče a je jakousi literární Möbiovou páskou, rozostřující rozdíly mezi vnějškem a vnitřkem, středem a okrajem. Zároveň ale čerpá z islámské literární a mystické tradice, z děl tureckých, perských a arabských, od příběhů Tisíce a jedné noci po texty spjaté se súfijským řádem mauláwíja, u nás známým též jako tančící dervišové. A ano, je také detektivkou.

Detektivem v Istanbulu

Vypravěčem poloviny Černé knihy je – alespoň většinou – istanbulský právník Galip, pátrající po své zmizelé ženě Rüye. Důvody jejího odchodu, protože ho podle všeho opustila dobrovolně, jsou nejasné, stejně jako Rüya (turecky „sen") samotná. Víme, že je jeho sestřenkou a že ráda do noci četla detektivky, které Galip nesnáší, protože v nich všechny stopy mají jednoznačný a jasný účel, a že její odchod možná souvisí se zmizením jejího nevlastního bratra, slavného sloupkaře Celala. Právě Celalovy sloupky, v nichž se jejich autor zamýšlí nad příběhy, Istanbulem, tureckou historií a nesčetnými dalšími tématy, tvoří druhou polovinu Černé knihy (přičemž kapitoly vyprávěné Galipem a Celalovy sloupky se střídají). A ve sloupcích je také řada stop, zmínek a narážek, jejichž prostřednictvím se nedobrovolný detektiv Galip snaží vypátrat Rüyu a Celala, o nichž je přesvědčen, že jsou spolu.

Celalovy články – a vlastně také celá Černá kniha – jsou ale opakem detektivky, v níž má obvykle každý detail a každá stopa jasný smysl. Detailů a stop, na něž Galip naráží, je nespočet, ale které jsou důležité, neví ani on, ani čtenář. Galip tak bloudí Istanbulem mezi indiciemi, jež odkazují k blouznivým nebo bludným skutečnostem. Skoro každý tu čte znamení a vypráví příběhy, které se mísí v politicko­-mystickém spletenci, v němž jsou příchod mahdího a záchrana Východu spojovány s vojenskými převraty a politickými vraždami. K mysteriu písmen, které může skrývat stejně tak město na Bosporu jako Celalovy články, odkazují jak jména v radikálních politických časopisech, tak dějiny sekty hurúfíjů, hledající smysl v písmenech a písmena v lidských tvářích. Když Galip v polovině románu nachází Celalův byt v Domě u města srdce, který je vlastně domem jejich dětství, zaměřuje své pátrání na jeho archiv, jejž tam nalézá. A při procházení jeho textů se hledání stop stává odhalováním mysteria, mění se jejich smysl a mění se i Galip sám, sedí u Celala v bytě a snaží se stát někým jiným, aby se mohl stát sám sebou.

Jak být sám sebou?

Otázky identity se u Pamuka objevují už v Bílé pevnosti, jejíž příběh je také v jednom z mnoha vyprávění Černé knihy zmíněn. I zde se prolíná rovina jednotlivce s rovinou identity Východu, konkrétně Turecka, které svou moderní podobu získalo překotnou europeizací za vlády Mustafy Kemala Atatürka. Ale i když ani jedné z obou rozdílných identit města neubírá na naléhavosti (zvlášť ilustrativní jsou v tomto směru popisy Istanbulu jako moderní metropole i rozkladem zasaženého svědka zašlé slávy osmanských sultánů), vnáší do tázání po identitě ještě rovinu příběhu. V jednom z mnoha příběhů, jež Galip vyslechne při svém bloudění Istanbulem, zazní výrok: „Spisovatelův příběh se spíš než láskou zabýval samotou a víc než příběhem samým vyprávěním příběhu."

Jako na více místech textu se tato věta vztahuje k Černé knize samotné. Příběhy a jejich význam pro bytí sebou samým jsou nasvěcovány z mnoha úhlů a stíny, které vrhají, jsou mnohdy až děsivé. „Nic nemůže být tak ohromující jako život. (…) Kromě textu." A přitom „žádné texty, a to jen a jen proto, že to jsou texty, v posledku nemluví o životě, ale o snech". Galipa „na nohou držely příběhy, příběhy, které nacházel intuitivně", a myslí i na to, „že nechce žít ve svém světě, ale ve světě, o němž vyprávěl Celal", avšak když se v podivném podzemním panoptiku tureckých postav setká s Celalovou figurínou, obrací se k ní s výkřiky (jež ovšem nenechá zaznít nahlas): „Kvůli tobě jsem nikdy nedokázal být sám sebou! (…) Kvůli tobě jsem uvěřil všem těm příběhům, které ze mě dělají tebe!" Jako by vyprávění příběhů bylo něčím, skrze co se stáváme sami sebou, a jejich čtením jsme se propadali k tomu být někým jiným, až k místu, kde musí zaznít výkřik: „Ať už je každý konečně sám sebou a nikdo nemusí vyprávět příběhy!"

Jak se zbavit svých těl a duší

Černá kniha jako by byla křižovatkou Pamukových románů, a to i těch, které v době jejího vzniku ještě nenapsal. Pátrání po novém životě v románu Nový život, identita a stávání se druhým v Bílé pevnosti, detektivní žánr a mnohost příběhů ve Jmenuji se červená, hledání turecké identity v zasněženém Karsu ve Sněhu a samozřejmě proplétání tureckých, arabských, perských a evropských literatur, to vše jsou znaky objevující se v Černé knize, detektivce, v níž všechno může být stopou.

Pamuk je postmoderním romanopiscem a postupy vlastní postmoderní literatuře hojně užívá. Je to ale právě kontextualizace jeho románů do světa islámských literatur a opakující se tázání po moderní identitě Turecka, napodobujícího Západ a odcizeného sobě samému, jež vyřazují jeho texty z kategorie do sebe zahleděných postmoderních her a dělají z něj víc než jakéhosi „tureckého Umberta Eca". A není jistě bez ironie, že prvním velkým příběhem evropské literatury je právě střetnutí Východu a Západu (na území dnešního Turecka), literární boj zuřící pod hradbami Tróje v Homérově Íliadě.

Zneklidňující není jen to, že svoji identitu můžeme hledat v příbězích, ale i to, jakým způsobem ji tam nacházíme, když si při jejich čtení říkáme: právě tohle jsem cítil, právě toto jsem si myslel, takový jsem i já. Nakonec není snad ani příliš nepravděpodobné, že „pro všechny zoufalce hořící touhou stát se někým jiným bylo vyprávění příběhů beztak vynalézavým trikem, jak se zbavit svých otravných těl a duší".

Autor je publicista.