Jsme tanečníci v divoké řece

Na festivalu …příští vlna/next wave… jste uváděn jako kurátor. V čem se kurátorství, které je více spojené s výtvarným kontextem, ve vašem pojetí odlišuje od činnosti označované běžně jako dramaturgie?

Vrátím se k tomu, jak festival …příští vlna/next wave… vznikl. Když jsme v roce 1994 s Janem Dvořákem začínali, uvažovali jsme, co by měl festival splňovat, aby se stal událostí, která deklaruje nový přístup a reflektuje novou dobu. Jednou z věcí byla i nová terminologie. Proto jsme zvolili česko­-anglický název a obrátili pozornost od inscenace k performanci. Slovo dramaturgie pro nás bylo příliš spjaté s konvenčním přístupem k divadlu, k institucionalizované činohře. Adoptovali jsme myšlenku kurátorství, protože víc odpovídá našemu přístupu. Jako kurátor aktivněji vstupuji do procesu přípravy festivalu, kurátorství neznamená jen prostý výběr. Tento nový přístup se pak uplatnil i jinde na nezávislé scéně.

Kurátor tedy aktivně vstupuje na divadelní scénu, ovlivňuje tvůrce, zadává témata, iniciuje projekty… Vedle toho existují festivaly jako přehlídky již existujících inscenací. Jak vnímáte diference mezi těmito přístupy?

Festival má za sebou určitý vývoj. Zprvu jsem se vlastně snažil, aby byl víc než dnes přehlídkou. Chtěl jsem dát prostor začátečníkům i legendám, protože v té době neměly obě skupiny příliš prostoru pro prezentaci. V devadesátých letech tu žádný obdobný festival nebyl. Pak začaly vznikat nové scény, Alfred ve dvoře, NoD a další a situace se změnila. Co ale u našeho festivalu stále trvá, je spojení amatérské a profesionální scény. Mezi amatéry a profesio­nály je neprostupná železná opona, která je podle mě uměle vytvořená. Amatérská divadla jsou k mému velkému smutku stále přehlížená i profesionální nezávislou scénou. Vždyť ale profesionálové často vzešli právě z amatérské sféry – příkladem může být například soubor Vosto5 nebo DNO. Festival by měl být hlavně dobrodružství. Přál bych si, aby se diváci o náš program přeli. Někdy se to povede, někdy ne.

Jaké místo má na festivalu hostování souborů ze zahraničí?

Uvádění zahraničních divadel se tak trochu bráním, nejen kvůli financím. Chci, abychom zůstali zaměření převážně na českou scénu. Nehledám proto v cizině. Pokud se zahraniční soubory na festivalu objevují, jsou to většinou přátelé. Anebo se čas od času prostě rozšoupneme a využijeme například spolupráce s více subjekty.

Nehrozí při spojování mezi festivaly a organizátory ztráta identity, tedy to, že festival přijde o svou tvář?

Ano, nárůst a spojování festivalů je jeden z aktuálních problémů. Výhoda je, že se rozloží peníze, hrozí ale, že se festivaly stanou jen kulturní nabídkou a nebudou jedinečné. My se do takovýchto spojení pouštíme opravdu jen výjimečně, takže ztráta tváře nám snad nehrozí. Jinak to ale vidím jako velké nebezpečí.

Jaké publikum dnes nezávislá scéna zajímá?

Divák je pohodlný, takže už v devadesátých letech, kdy část našeho publika tvořili lidé z bývalého undergroundu, jsme cítili, že některé produkce jsou těžko stravitelné. Chtěl jsem vždycky dům plný divadla, kde by se odehrávalo třeba pět představení najednou, ale to publikum neakceptuje. Nyní tedy vždy upozorníme na několik produkcí, za kterými si opravdu stojíme, a dáme jim větší prostor. Toto jádro pak kaleidoskopicky obohatíme o další představení. Vlastně primárně na diváka příliš myslet nechci a už vůbec ho nechci poučovat. Přál bych si asketické, zvědavé publikum. A zdá se, že dnešní doba festivalu nahrává, takoví mladí diváci se zase začínají ukazovat.

Cítíte hlad po diskusích, konfrontacích, po aktivním publiku také mezi tvůrci?

V amatérském světě rozhodně ano. Amatéři jsou na to ze svých přehlídek zvyklí – hádají se a diskutují. Divadlo vidí jako přirozený způsob, jak se zamýšlet nad světem, a možnost hledání nového směru. Profesionální scéně chybí hlavně reflexe jako taková. Postrádám tu odbornou kritiku, která by i v případě, že je odmítavá, dávala tvůrcům dostatek prostoru pro konfrontaci. Mám pocit, že nikoho ani moc nezajímá, co dělají ostatní. Mě ovlivnilo polské divadlo osmdesátých let, kdy jsem do Polska hodně jezdíval – tvůrci se tu navzájem znali a velmi inspirativně se o divadlo hádali. U nás mi to chybí.

Rozlišují diváci ostře hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem, nebo tomuhle dělení nepřikládají velkou váhu?

Čeští diváci jsou hlavně nepoučení a strašně pohodlní. Český divák je Pavlovův pes. Neví, zda jde na amatéra nebo profesionála, ale je ovlivněný jeho pověstí. Jenže co je to vlastně amatérské divadlo? Vždyť i v Alfredu ve dvoře částečně vystupují amatérští divadelníci. Proto razíme termín nezávislé divadlo bez rozlišení amatérského a profesionálního.

Vaše práce znamená výzkum v terénu zaměřený nejen na laické publikum, ale také na odbornou obec. Vnímáte to, že míříte na odborníky, i vy sám?

Ano, silně. Ale asi se mi to příliš nedaří. Odborníci většinou na festival přijdou jen na jedinou věc, kterou mají rádi, a na nic jiného nejsou zvědaví. Teatrologický svět je uzavřený a namyšlený, přemýšlí v úzkých mantinelech. Ohromně důležité je pro mne třeba sociální divadlo, které je u nás odbornou obcí přehlížené.

Festival je hlavně pražský, i když v posledních ročnících expanduje také mimo hlavní město. ­Mluvíme­-li o oponách – co Praha a regiony?

Praha je přesycená. Když hledá vazby, tak v cizině, regiony ji příliš nezajímají. Proto jsme se rozhodli proniknout i do regionů, i když je to těžké, protože styl divadla, který nabízíme, tam moc neznají, ani jím nežijí. V Praze nechceme primárně prezentovat pražskou scénu, a pokud ano, tak se snažíme, aby to byly skutečné události: premiéry, případně něco, co bylo neprávem opomenuto. Programově zveme mimopražské skupiny a konfrontujeme je s pražskou scénou. A překvapuje mě, že to jiné scény a festivaly dělají zřídkakdy. Zvu i amatérské regionální skupiny, které podle přísných měřítek nejsou možná tak kvalitní, přes­to však přinášejí něco podstatného. Je to ale i naopak. Je překvapující, že třeba v Brně příliš neznají fenomenální pražské soubory, jako jsou například Second­hand Women, nebo tvorbu Mirka Bambuška. Cesta do regionů ale naráží na různá úskalí. Nejde jen o finanční problémy – letos jsme poprvé za osmnáct let naší existence nedostali grant od ministerstva kultury –, velkou roli hrají i odlišné představy spolupořadatelů. Chtěl bych regionální scénu obohatit o určitý proud divadelního myšlení a vůbec mi nevadí, když se mu ze strany diváků zprvu dostane jen velmi omezeného přijetí, vlastně mi to vyhovuje. Okrajová scéna ze své podstaty přitahuje nižší počet diváků, přesto jsem přesvědčený o tom, že ovlivňuje celou společnost. Jednou jsem odpovídal na otázku, jestli divadlo potřebuje diváka. Nepotřebuje. Min Tanaka zatančil v divoké řece jen pro přírodu a ovlivnil celé hnutí avantgardního divadla. My jsme také svým způsobem tanečníci v divoké řece – i když mě kvůli tomu někteří považují za blázna.

Co znamenala …příští vlna/next wave… v roce 1994 a co znamená dnes?

Nikdy neznamenala hledání úplně nových postupů v divadle a performing arts. Tři tečky před názvem a za ním symbolizují kontinuální vlnění divadelního prostoru a jeho přesahů. Divadlo jsem vždy chápal jako postoj, filosofii, která se projevuje skrze jevištní tvary. Zpočátku nás inspirovaly dva fenomény. Jazzová sekce sedmdesátých a osmdesátých let, která dokázala kolem alternativní muziky a životních postojů přitáhnout spoustu mladých lidí. Něčeho takového jsem chtěl dosáhnout. Druhou inspirací byl newyorský festival Next Wave, jak jsem ho zažil v devadesátých letech: probíhal dva týdny jako festival, ale zároveň sledoval projekty dlouhodobě a dával jim svou pečeť. O něco takového jsme také usilovali, ale narazili jsme na spoustu limitů. Jedním z nich bylo to, že jsme festival pořádali programově jako amatéři, zadarmo, což mělo za následek třeba to, že jsme řadu projektů nebyli schopní realizovat. Zároveň nás to přesvědčilo, že alespoň produkce se na určité profesionální úrovni dělat musí. Kdybychom pořád všechno dělali jenom na koleně, asi by dnes festival už neexistoval.

Kam byste chtěl festival výhledově posunout, stanovil jste si nějaký cíl v jeho dalším směřování?

Nespokojenost mnoha mladých lidí včetně divadelníků plyne i z toho, že generace, která se dostala nahoru v devadesátých letech, už je u kormidla příliš dlouho. Chci proto festival předat mladým lidem, jiné generaci, i za cenu toho, že by se mohl výrazně proměnit nebo třeba úplně zaniknout. To je první rovina mých úvah o budoucnosti. A co bych od festivalu chtěl, ať už ho bude dělat kdokoliv? Aby byl intelektuálním prostorem, místem, kde by se lidé o divadle hádali, diskutovali o něm. Přál bych si festival, který bude živnou půdou dění i svátkem. A byl bych šťastný, kdyby se to dařilo více než teď. Dnešní doba, myslím, takovému přístupu přeje. Přišla totiž nová normalizace v tom smyslu, že narážíme na zkamenělé myšlení a některé věci, jako třeba peníze, komerce, jsou nedotknutelné. Mladí lidé půjdou přirozeně proti tomu. Undergroundová kultura zase začíná mít smysl. Věřím, že jsme přichystaní tuhle vlnu zachytit. Anebo ji zachytí někdo jiný.