Dramaturg David Čeněk se věnuje zejména otázce domácích festivalů, jejichž bujení má negativní dopad jak na financování, tak na dramaturgii domácích filmových přehlídek obecně.
Filmové festivaly vznikaly v první polovině 20. století, inspirovány tradicí světových výstav, průmyslových veletrhů a salonů, kde byl kinematograf vítanou atrakcí. Etymologicky vzato bychom měli pod označením festival hledat i ten zmíněný ideální svátek. Nicméně po více než století existence filmu se samozřejmě situace změnila. Od festivalu většinou očekáváme kvalitní program, zejména v jeho soutěžní sekci.
Nemám pocit, že by na festivalech převažovaly špatné snímky, a tím by síť filmových přehlídek spěla k vlastní záhubě. Tento fenomén sice existuje, ale je pouze na dramaturgii, aby se mu vyhnula. Problém není vybrat do programu neznámého režiséra, ale stanovit si cíle festivalu a koncepci programových sekcí a tu pak dodržovat. Filmové festivaly by dle mého staromileckého pohledu měly v prvé řadě podporovat pojetí kinematografie jako umění, a nikoli jen coby zábavné atrakce. Publikum se přitom může bavit a kultivovat zároveň. Také by měly sloužit jako místa pro unikátní setkání mezi tvůrci a diváky jejich děl. Je potřebné zde bojovat proti nesmyslnému prorůstání modloslužebnictví filmovým hvězdám a režisérským guruům do kinematografie. A v neposlední řadě by filmový trh mohl být součástí soutěžního festivalu s kulturními cíli jen za přesně určených podmínek.
Podnikatelské záměry
Osobně si myslím, že v České republice je až příliš mnoho festivalů, a to navzdory tomu, že stát se u nás již tradičně staví ke kinematografii a k filmu jako k umění přezíravě. Filmové přehlídky si tak svou koexistencí vadí a zbytečně tříští již tak malé příspěvky od státu nebo několika málo soukromých subjektů. Program českých filmových festivalů je navíc ve většině případů jen kopií zahraničích konceptů a dramaturgie většinou „objevuje Ameriku". Osobně bych byl velmi radikální a tvrdil bych, že právo na existenci podporovanou státem si zatím obhájily pouze dva výsostně filmové festivaly, a to Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. Přičemž musím dodat, že festivaly typu Jeden svět nebo Mezipatra ve vší úctě nelze považovat za šiřitele filmového umění, jde spíše o politické a společenské události, které jsou samozřejmě také důležitou součástí našeho veřejného života. Svým způsobem nadbytečné tedy nejsou všechny akce, kde se filmy promítají, jen je třeba si uvědomit, že některé z nich patří do jiné skupiny a jejich hlavním cílem není povznést film na úroveň ostatních druhů umění.
Problém živelného bujení festivalů, ke kterému u nás dochází, je také to, že je začali organizovat lidé bez jakéhokoliv pozitivního vztahu k filmu. Z řady českých filmových přehlídek se kvůli tomu staly podnikatelské záměry, jejichž hlavním cílem je vydělávat peníze. Dle mých osobních zkušeností ze zhruba osmi českých festivalů, na nichž jsem měl možnost pracovat, autorská práva a doprava kopií tvoří většinou zanedbatelnou část rozpočtu. Proto tvrdím, že se Mark Peranson hluboce mýlí a jeho pokus o typologii festivalů neodpovídá realitě. Jeho text je z velké části scestný a mohl bych z vlastní zkušenosti uvést desítky příkladů, které jeho teze vyvracejí. Sám například pracuji jako programový dramaturg na Letní filmové škole a po „odchodu" Jiřího Králíka se sice daří uhlídat rozpočet, ale nedaří se nám této akci dodat vyšší smysl, než je pouhá existence letního festivalu pro mladé.
Autor je festivalový dramaturg.