Obrazový spektákl euroamerické civilizace, jenž k nám dorazil především v podobě amerických filmů, vypovídá leccos zásadního o neurózách současného světa.
Po roce 1989 jsme zažili mnoho změn. Jedna z největších – aspoň těch, které mohli vnímat obyčejní lidé – byla k vidění na televizních obrazovkách. Vzpomínám si, jak můj děd, poněkud zmaten tím, co náhle vidí, tuto proměnu shrnul do povzdechu: „Všude jsou černoši, pořád se křičí a furt někdo někam prchá." Ano, ve francouzských a italských snímcích, které ze Západu socialistická televize nakupovala především, se černoši příliš nevyskytovali, a tak poměr namíchaný podle měřítek americké politické korektnosti starce překvapil. Avšak mnohem zajímavější byla další dvě dědova odhalení: zvýšené množství křiku a prchání. To je pro hollywoodskou produkci cosi velmi typického a jen oko nebombardované Hollywoodem od narození si mohlo povšimnout, že na tomto rysu není nic samozřejmého, naopak, je velmi podivný.
Křik je zřejmě elementární determinant pozornosti, který nestojí za to, aby kvůli němu freudián vytahoval ze šuplíku svou detektivní lupu. Prchání už je ale mnohem inspirativnějším střípkem, na němž by nějaké ty otisky pachatelových prstů mohly být k nalezení! Před čím se to tedy v hollywoodských spektáklech, zvláště těch „katastrofických" a „invazivních", stále prchá? Odpověď není těžká a také je v zásadě jediná. Přesto stojí za to si ji představit ve třech, zdánlivě separátních verzích.
Vetřelci v nás
Odpověď první: prchá se před ztracenou částí kolektivního Já. Takto příběhy o návštěvnících z kosmu i záhrobí kupodivu Freud popsal již roku 1917, ač žádný z hollywoodských trháků bezpochyby neviděl a ani ještě vidět nemohl. Napsal tehdy: „Představy a symptomy neurózy na nemocného působí, jako by to byli přemocní hosté z nějakého cizího světa, nesmrtelní, kteří se vmísili v hemžení smrtelníků." Tím dal bezděky jednou provždy význam i všem hollywoodským invazím mimozemšťanů, zombií či zvířat. Všichni tito „vetřelci", před nimiž se prchá, jsou naše vlastní impulsy, představy a myšlenky, s nimiž jsme ovšem ztratili běžný kontakt, vymkly se naší kontrole a náhle si žijí samy pro sebe, což budí úzkost, jíž filmař dokáže tak mistrně využít.
Jistěže využívá také tradičního harampádí z personálního nevědomí (hady, pavouky, krysy), nicméně to, že se bez této veteše lze obejít, ukázkově předvedl už Alfred Hitchcock se svými Ptáky (1963) a později třeba M. Night Shyamalan ve filmu Znamení (2002). Tito tvůrci se soustředili na ztracenou část Já kolektivního. Vždyť ptáci neučiní nic jiného, než že popřou svou přírodnost, svou „nevědomost", a začnou zcela racionálně kooperovat ve válce proti svému skutečnému nepříteli. Nestalo se s nimi nic jiného, než že si osvojili jakousi lidskou subjektivitu a její deriváty: pomstychtivost, nenávist, plánování.
Ve filmu Znamení zaútočí mimozemšťané, nejsou však odporní, reptilní ani obalení slizem. Hrůza, kterou vyvolávají, není nijak prostoduše zdůvodňována či zastírána, jsou hrůzní zkrátka proto, že jsou cizí, a přece čímsi známí. Onen nečekaný pocit „to už jsem přece někde viděl" Shyamalan rafinovaně zpřítomnil motivem skříně, v níž jeden z hrdinů sleduje invazi na televizní obrazovce. Tímto hrdinovým zvykem z dětství je vnesena do hry infantilita a tvůrce tak odkazuje přímo na jádro neurózy.
Tažení kobylek
Odpověď druhá: prchá se před vlastním hříchem. Ilustrativní je v tomto smyslu americký film Den nezávislosti (1996) režiséra Rolanda Emmericha. Pojednává o klasické invazi mimozemšťanů. V jedné chvíli se prezident Spojených států telepaticky napojí na myšlení vetřelce a sdělí všem okolo, že je třeba proti návštěvníkům zakročit všemi prostředky, neboť „jsou jako kobylky, táhnou od planety k planetě, a když vysají její zdroje, jdou zase dál". Těžko v těchto slovech nenajít popis naší vlastní civilizace, obzvláště pak civilizace americké, založené na pionýrském či kovbojském mýtu a kolonizátorském postupu na západ.
Dráždění odmítnutého
Odpověď třetí: prchá se před tím, po čem toužíme. V roce 1905 napsal Freud ve Třech pojednáních k teorii sexuality: „To, po čem neurotik ve svých fantaziích nejintenzivněji touží, před tím přece prchá, když se s tím v realitě setká." Nejčistěji zobrazil tento typ prchání zřejmě Steven Spielberg ve filmu Válka světů (2005). Jeden z dospívajících svěřenců Toma Cruise podléhá zvláštnímu nutkání. Zatímco všichni před útočícími Marťany prchají, on je přitahován k místu, kde zuří bitva, což zdůvodňuje slovy: „Musím to vidět!" Tím vyzrazuje touhu po tom, před čím se prchá. A tak je to zajisté i v neuróze – pudové hnutí, které bylo odmítnuto, dráždí a vzrušuje až k nesnesení. To, co v podobě Marťanů zaútočí na Zemi, je bezpochyby vytěsněná tvář industriality, její temně sebeničivá, masochistická podoba. Když těsně před druhou světovou válkou v Americe rozhlasová adaptace Wellsova románu Válka světů vyvolala paniku, prchali reální Američané před obdobným vytěsněným impulsem. Dobře přitom tušili, že se mu dříve či později nevyhnou, což se také mělo v podobě úderu hitlerismu brzy potvrdit.
Tyto tři mody výkladu, byť – jak jsme upozornili – jde v zásadě o výklad jediný, by měly postačit k porozumění většině invazí a útěků na filmových plátnech a televizních obrazovkách. Ale nevím, jestli by to mého dědu potěšilo. Od doby, co zrušili pořad Sejdeme se na Vlachovce, by jeho frustraci žádná analýza stejně asi nezaplašila.
Autor je absolvent mediálních studií, vydal několik knih esejů.