Neuróza je jakožto ustavičný pohyb mezi disparátními figurami symptomem psychické nerovnováhy. Je napjatá mezi animálními sexuálními a thanatickými impulsy a spořádaností vnucenou požadavky rozumu a sociálního altruismu. Imperativ disciplíny ponouká rozběsněné tělo, aby přiškrtilo samo sebe ve prospěch kultury. Jak převrátit strádání ve slast?
Sigmund Freud v eseji Nespokojenost v kultuře (1930) předložil temnou vizi, v jejímž centru stojí rozpor mezi jednotlivcem a souhrnem civilizačních inovací, jež nazývá kulturou. Ústřední stimul neurotických onemocnění nachází v kulturním společenství, v němž se „člověk stává neurotickým, protože nesnese míru odepření, které mu ve službách svých kulturních ideálů společnost ukládá". Neuróza je v jeho představě psychickou reakcí na přílišný tlak sociálního superega, pod jehož autoritativním pohledem jsou projevy principu slasti umrtvovány na úkor pospolitého života v komplexních společenských strukturách; je pak následkem intenzivního pocitu viny – v převleku nespokojenosti nebo nelibosti. Jde o symptom individua, které se podvědomě nebo fantazijně vzpírá vůči společenskému Otci. Přílišně idealistická etická měřítka kultury jako by zcela zapomínala na temné obsahy lidského nevědomí, jejichž sílu ego není schopno ovládnout. Rozštěpení či schizofrenní pocit existence tak vždy naráží na neurotickou úzkost, hrozivý pocit viny shrnutý v nietzschovském hesle „lidské, příliš lidské".
NO!art a fízl
S trochou nadsázky je možné i revoluční tendence uměleckého světa přelomu padesátých a šedesátých let vnímat jako boj s neurózou uměleckého trhu prostřednictvím perverze. Na americké scéně, jíž dominoval abstraktní expresionismus a další mutace často jen formálního rozvíjení odkazu historické avantgardy, se začaly rojit tzv. antiumělecké skupiny. Jednou z nich bylo i hnutí NO!art, zjevivší se roku 1959 v New Yorku v čele se Stanleym Fisherem. Znechucení z uměleckého trhu dalo vzniknout radikální performanci, jejímž hlavním obsahem byly především tabuizované aspekty lidské existence a odpor vůči zakonzervovanému umění. Skupina NO!art stále neukončila svou činnost. Ve svém berlínském centru nedávno přibrala nové členy – manželský pár Kommissar Hjuler & Mama Bär, jejichž tvorba však přímočarou linii antiuměleckého protestu zásadním způsobem komplikuje.
Kommissar Hjuler (vlastním jménem Detlev Hjuler) je vizuální umělec, hudebník, filmař a policajt z německého Flensburgu. Většinu života strávil na policejní stanici, hudbě se věnuje od roku 1999. Nyní se svou manželkou vytvářejí svéráznou vizi noise a hudebního neodada. Nahrávky chrlí jako na běžícím pásu a mají za sebou spolupráci kupříkladu s Thurstonem Moorem, Emilem Beaulieau nebo Lasse Marhaugem. Svou paradoxní situovanost mezi poklidným rodinným životem, povoláním policejního důstojníka a excesivní, v lecčems explicitně perverzní tvorbou si pečlivě hýčkají.
Nekonečná slast
U Hjulera jsou hranice principu reality takřka smazány. Nadvládu nad jeho tvorbou přebírá princip slasti ve velmi pokroucené podobě. Freudovský postulát o ztotožnění principu slasti se smyslem života a štěstím dotahují do netušených poloh: vypjaté tělesné prožitky jednoznačně dominují nad společenskými záměry Otce. A protože vědí, že největší slast vězí v kontrastu slastných zážitků a strádání, vychutnávají si masochistické chvíle podřízení, aby vzápětí dali průchod různým podobám sexuální perverze. Ostatně i rodinný dům je ve skutečnosti dokonalým obrazem mateřského lůna, v jehož teple je snadné zakoušet pocit bezpečí a blaženosti. Jejich umělecká strategie tedy neútočí na společnost, ale přetavuje ji v slast, čímž zároveň uniká její dohlížitelské roli.
Tam, kde mizí hranice mezi životem a uměním, se zároveň vytváří křehká rovnováha mezi erótem a thanatem. Tvorba komisaře Hjulera a mamky Medvědice nezastírá tíhnutí k destrukci, které se nachází v každém těle. Výstřední pohyb mezi rozložením lásky v nejbližším rodinném okruhu a brutálními, sadistickými výjevy v malbách Mama Bär ukotvuje komplexní a plastický náhled na vnitřní život, v němž cenzura odplavuje „nebezpečné" a nutkavé myšlenky do sféry umělecké tvorby. Komisař lízající klitoris skulptuře slepené z PET lahví, kusů dřeva a několika kovových plátů – to je obraz, jehož katarzní a osvobozující účinek bude třeba ještě docenit. Hjulerovo civilní zaměstnání a levicový kontext jejich umělecké tvorby posouvají tvůrčí duo do zcela neznámých subverzivních poloh. Fízl a anarchie se nikdy příliš nelaskali. Což je ovšem škoda, protože takový nával rozkladného pnutí by zřejmě ani jeden z konceptů nemohl ustát.
Autor je bohemista.