Americký komik Larry David se sice usadil ve stereotypech sitcomu, ale jeho pojetí sériové televizní zábavy rozhodně není příliš přátelské. Seriály Seinfeld a Larry, kroť se nakládají s konstantami lidského života podstatně realističtěji.
Některé filmové a televizní žánry jako by sdělovaly základní emoci, naladění či světonázor ze své podstaty – bez ohledu na spletité historie, jež vyprávějí jednotlivá díla, která z jejich dramaturgických pravidel vycházejí. Sebebanálnější melodrama s sebou ponese pachuť nenaplněné (a nikdy nevyslovené) touhy a i ten nejlacinější film noir bude prostřednictvím svých schematických hrdinů vyjadřovat romantický vzdor vůči šedivé všednosti. Televizní sitcom pro změnu charakterizuje úmorný konzervativismus – nezávisle na tom, jak divoké a vyšinuté eskapády předvádějí postavy rozsazené na televizních gaučích.
Ozvláštnění dobré všednosti
Základním motivem i dramatickým pravidlem sitcomů je nekonečná repetice. Večer co večer, vždy ve stejném vysílacím čase, se na obrazovce objeví stejné spektrum tváří „přátel", „ženatých se závazky" nebo „dvou chlapů s polovičním přívažkem", jež budou v neměnných kulisách (obýváku s kuchyňským koutem, úřednické kanceláři s kopírkou nebo kavárně s barovým pultem) znovu rozehrávat tytéž série gagů a řešit stejný typ problémů, které se rozhořely a zároveň utichly v průběhu minulých dílů jen proto, aby se stejný koloběh mohl rozehrát o epizodu později. Tvůrci českého Comebacku těžko mohli přijít s lepším názvem pro svůj cyklus.
Rytmus rozvířené a postupně se zklidňující hladiny, jenž je typický pro každou epizodu většiny sitcomů, symbolizuje jejich tendenci udržovat status quo. Jen pokud je každodenní realita dostatečně stabilní, je možné její dutou pravidelnost opakovaně ozvláštňovat drobnými záměnami, přebrepty a konflikty. Klíčové je slovo ozvláštnění. Sitcomy mají zpříjemňovat nudné večery svých diváků, nikoli rozvrátit jejich rytmus příliš dramatickými střety. Sitcomy nám, divákům sedícím před obrazovkou, sdělují, že náš život je normální a dobrý. Náš smích, prolínající se s bujarým reprodukovaným veselím těch, kteří byli přítomni samotnému natáčení, pak potvrzuje, že o tom víme a chceme, aby normální, dobrý a všední zůstal i nadále.
Ironická beznaděj
Ať už tedy mají zápletky jednotlivých sitcomů podobu rodinných ság, pracovních dramat nebo třeba romantických komedií, nic jim není vzdálenější než romantický odpor vůči drtivě banálním faktům – jíst, spát a pracovat se prostě musí. Je proto s podivem, že za dvěma z nejúspěšnějších sitcomů posledních dvaceti let stojí tvůrce, který bere realitu jako výzvu k (samozřejmě beznadějnému) souboji.
Larry David začal svou kariéru na konci sedmdesátých let jako kabaretní komik, proslulý poněkud chladným přístupem k publiku, které zpravidla oslovoval slovy „Hej, vy tam!". Po krátkém angažmá v Saturday Night Live a jeho spin-offu Fridays se na sklonku osmdesátých let proslavil jako spoluautor a výkonný producent legendárního sitcomu NBC Seinfeld, který se od ostatních komediálních seriálů lišil nejen tím, že nabízel ucelené příběhové linie odvíjející se v průběhu celé sezony, ale především proto, že klasická pravidla žánru stavěl na hlavu. Všudypřítomné opakování zápletek, do nichž se Jerry Seinfeld a jeho tři přátelé v každé z epizod dostávali (naprosto neschopní vyvodit z nich jakékoli morální ponaučení), tu nebylo znakem jistoty a důvěry v panující řád vnějšího světa, ale výrazem ironicky reflektované beznaděje: svět žádnou logiku nemá, což nemění nic na tom, že nás naše okolí neustále nutí chovat se, jako by ji měl.
Nihilismus připisovaný seinfeldovským hrdinům, jenž se stal trade-markem celého seriálu, nebyl ničím jiným než výrazem jasnozřivého realismu. Ve světě beze smyslu a východiska mají všechny události stejnou váhu a návštěva prádelny, sexshopu nebo kina může být stejně tragická či zábavná jako návštěva pohřbu. A je-li možné si vybrat, ať je zábavná. Davidovy scenáristické konstrukce se v tomto ohledu vyznačovaly mimořádnou přímočarostí – podobu bizarní grotesky na sebe brala i úmrtí klíčových postav celého seriálu. Životní družce Davidova alter ega George Constanzy se tak například stane osudnou posedlost olizovat poštovní obálky, respektive den, kdy narazí na toxické lepidlo – fakt, který George svým přátelům posléze nesděluje s lítostí, ale s trapným znechucením.
Larry David odešel ze Seinfelda po sedmé sezoně, v době, kdy seriál začal prosperovat natolik, že jej mohli jeho tvůrci výhodně prodat. Vrátil se až po dvou letech, aby napsal finální díl, kterým v roce 1998 show Jerryho Seinfelda skončila coby druhý nejvýdělečnější televizní pořad všech dob. Bez práce však nezůstal dlouho. Už následující rok odvysílala HBO hodinový speciál Larry, kroť se (Curb Your Enthusiasm), který posléze přerostl v samostatný seriál.
Společenské sebevraždy
Pilotní díl měl podobu „mockumentu", fiktivního dokumentárního snímku o neúspěšné přípravě Davidova představení, v němž byl hlavní hrdina neustále buď nucený mluvit na kameru, anebo naopak předstírat, že natáčený není, a v němž zároveň neustále narážel na svou pověst „tvůrce Seinfelda" a na to, že postseinfeldovský David vlastně nikoho nezajímá. Dosavadních devět sezon seriálu Larry, kroť se tuto situaci rozvíjí. Hollywoodské celebrity, které v jednotlivých dílech před ručními kamerami a v reálném prostředí losangeleských ulic podobně jako Larry David hrají fikcionizované verze sebe samých, ustavičně tematizují základní otázku celého seriálu: jsme tím, kým se cítíme být, nebo tím, za koho nás považují ostatní? Davidova odpověď je jednoduchá. Stejně jako jsou životy slavných formovány tím, jakou podobu mají jejich obličeje na plakátech, jsou i tváře nás ostatních neustále zcizovány očima ostatních a obrušovány společenskými konvencemi do úhledných zaměnitelných masek.
Společenské sebevraždy, které Davidův Larry v každém díle páchá, tak lze vnímat i jako donkichotskou snahu zachovat si vlastní, jakkoli malicherný a přízemní obličej. Je příznačné, že toto úsilí vždy selže. Larry se však po každém ze svých faux pas (záměna pacienta po chemoterapii za skinheada patří mezi ty mírnější z nich) zuřivě snaží nastolit zdání normality. Seriál Larry, kroť se je proto ve svém pohledu na lidství stejně nemilosrdný jako Seinfeld. Pod maskami našich tváří se nic neskrývá. Nelze si je sejmout, jen občas – z nutnosti nebo z rozmaru – vyměnit za jiné.
I přes všudypřítomný skepticismus, který Davidovu televizní produkci spojuje s dílem Woodyho Allena, však v jeho tvorbě nechybí naděje. I v pustém světě utkaném z banálních konverzací a společenských klišé zůstává prostor pro kategorické imperativy. Byť by se projevovaly potřebou okomentovat během slavnostní večeře zcela nepřiměřenou velikost hostitelova penisu.
Autor je šéfredaktor časopisu Cinepur.