Trýznivé cykly

Televize vždy představovala z hlediska umělecké tvorby podceňované médium. Většinou oprávněně. Její program, který má zaujmout všechny, kdo před obrazovkou dennodenně večeří (tj. úplně všechny), byl nutně přizpůsobený rytmu všedních dní a sestavený ze stále stejných rozpoznatelných příběhů, jež vyjadřovaly vlažnou jistotu středostavovských hodnot. Od poloviny devadesátých let, s nástupem kabelových kanálů, rozdělením publika na menší (avšak vyhraněnější) cílové skupiny a koneckonců i s masivním rozšířením inteligentních rekordérů, díky nimž přestalo být sledování jednotlivých pořadů závislé na čase jejich uvedení, se lze však na televizních obrazovkách setkat s programy, jež svou vizuální, narativní či myšlenkovou progresivitou většinu současné filmové produkce strčí do kapsy. Typické je pro ně to, že vesměs naplno využívají možností (a limitů) televizního média – omezených rozměrů obrazovky a neomezeného (byť přerušovaného) času, na jehož ploše mohou rozehrávat série paralelních zápletek.

Pravidelné návraty

Na americký seriál V odborné péči z produkce HBO se předchozí charakteristiky hodí dvojnásob. Vychází z typicky televizních žánrů (sitcomu a detektivní série), potlačuje přímou akci ve prospěch donekonečna rozvíjeného rozhovoru a každý díl opakovaně buduje na tomtéž půdorysu. Zároveň však tradiční modely televizního vyprávění kombinuje natolik důmyslně, že s jejich pomocí vytváří komplexní obraz současné západní společnosti. Obraz, který (na rozdíl od většiny filmů a románů) není vázaný na perspektivu jediné postavy, ale vychází ze spleti kontradiktorických a nikdy ne zcela vysvětlených osudů. Obraz, k jehož působivosti paradoxně nejvíce přispívá to, že ustavičně zpochybňuje vlastní věrohodnost.

Schéma seriálu je na první pohled průzračně jednoduché. Až na dvě výjimky představuje každý ze 106 dílů dosavadních tří sérií „záznam“ psychoanalytické seance. Většina z nich se odehrává v ordinaci baltimorského psychologa Paula Westona, ztvárněného Gabrielem Byrnem, páteční díly a sezení jsou vyhrazeny přímo hlavnímu hrdinovi, který se chodí se svými problémy svěřovat vlastní terapeutce Gině Tollové. Každý den v týdnu je vyhrazen vždy témuž klientovi a právě jejich pravidelné návraty jsou tím, co celému seriálu dává tak silný náboj. Zvláštní cyklická struktura zdůrazňující uplývání času mezi jednotlivými epizodami dokonce vedla HBO k tomu, aby každý z půlhodinových dílů uváděla v odpovídající den: pondělní seance s Laurou byly vysílány v pondělí, sezení s Alexem v úterý atd… Dramaturgové HBO byli dokonce tak důslední, že v samotném finále seriálu nastala ve vysílání dvoudenní pauza, jelikož první dvě sezení ze závěrečného 9. týdne se ve světě série neuskuteční. (Po odvysílání první série však HBO tento model opustila – ukázalo se, že jeho časovou náročnost diváci nebyli ochotní akceptovat. Při uvedení druhé a třetí série už byly díly každého příslušného týdne vysílány najednou v neděli a reprízovány v pondělí.)

Detektivka na pohovce

Scéna situovaná do uzavřeného interiéru, jemuž navíc dominuje obligátní psychoanalytická pohovka a dvoje dveře, jimiž jednotliví pacienti přicházejí a odcházejí, jednoznačně (a vzhledem k žánru daného seriálu zároveň poměrně paradoxně) odkazuje k architektuře situačních komedií a jejich televizních gaučů. V odborné péči coby psychologické drama dokonce využívá schematicky rozvržený prostor ke stejnému účelu jako sitcomy, totiž ke zdůraznění nečekaných prvků, jež do scény vstoupily. Zatímco v případě sitcomů má vpád nečekaného charakter gagu, v seriá­lu HBO působí ustavičně jako potenciální ohrožení. Styl oblečení, jež se změnil oproti předchozímu týdnu, odlišný makeup nebo nezvyklé pohyby pacientů po Paulově ordinaci jsou takřka vždy znamením nadcházejícího konfliktu mezi terapeutem a jeho klienty. Zároveň však slouží jako symptomy a stopy, s jejichž pomocí má Paul (a jeho prostřednictvím divák) odhalit, co se v minulosti jednotlivých pacientů odehrálo, jaká pohřbená traumata jsou dnes příčinou jejich úzkostí a neuróz.

V odborné péči tak svérázným způsobem čerpá z dalšího populárního žánru televizních seriálů, a sice z detektivních procedurálních dramat, mezi něž patří jak úspěšná franšíza Kriminálka Las Vegas, Miami, New York… (CSI: Crime Scene Investigation, Miami, New York…), tak třeba Dr. House (2004– ). Na rozdíl od nich má však detektivně archeologický sestup do lidské paměti, který ve své ordinaci Paul Weston provádí, nepokrytě oidipovské pozadí. Tím skutečným pacientem, jehož traumata a příběh diváci v průběhu seriálu vynášejí na světlo, je totiž terapeut sám. Každý z dvanácti pacientů, jež postupně ve třech sériích lečí, totiž odráží Paulovy vlastní jizvy a selhání, z nichž se vyzpovídává Gině v pátečních dílech, když před ní odloží masku vyrovnaného a chápavého psychologa: rozpadající se manželství, disfunkční vztah s otcem, sílící odcizení, které cítí ze strany dospívajících dětí, či strach z vlastního stárnoucího těla.

Nedosažitelnost štěstí

Dynamika seriálu je tak založena na neustálém tematizování vzájemně provázaných hranic empatie a přetvářky, jejichž propletenec signalizuje nedosažitelnost štěstí. Paula i jeho ordinaci charakterizuje stále stejný rozpor: opakovaně zdůrazňovaný soubor pravidel, jež je třeba dodržovat (a jen díky nimž může Paul svým pacientům skutečně pomoci), a zároveň nezměrná touha se těchto pravidel vzdát. Vystoupit z role, přestat životy druhých pitvat a léčit, ale nechat je do toho vlastního prostě vstoupit, s vědomím všech děsivých následků, které by to způsobilo. V kterém z těch stavů se však dá žít? V prázdné, ale pro praktické fungování nezbytné konvenci, nebo v paralyzující vášni?

Na seriál V odborné péči se dá jistě pohlížet jen jako na chytrý pořad o jednom zoufalém psychoanalytikovi a jeho nezvládnutých vztazích k pacientům i vlastnímu životu. V jistém ohledu však toto vyprávění, které znovu a znovu upozorňuje na žánrové konvence televizní zábavy, ukazuje i něco víc, totiž že naše osudy, které dnes nejsou a nemohou být ničím jiným než střídajícími se sériemi vědomých a nevědomých masek, dokáže blikající monitor televize zachytit daleko lépe než velkolepé fantazijní scény filmu nebo introspektivní romantika literatury. Nekonečný proud maloformátových a zjevně schematických obrazů totiž dokonale odpovídá toku našich malých, banálně předvídatelných a přitom tak trýznivých životů.

Autor je šéfredaktor filmového časopisu Cinepur.