Dvě časové roviny bolesti

Snímky, které si odnesly hlavní ceny z letošního filmového festivalu v Rotterdamu, tak trochu připomínají protikladné blížence. V obou případech jde o celovečerní debuty mladých režisérek, které své, zjevně autobio­graficky laděné příběhy vyprávějí z perspektivy dětských a dospívajících hrdinů. Rozdíl je jen v tom, že chilský snímek Od čtvrtka do neděle zobrazuje konec dětství a konec jednoho manželství s nostalgií a smířeným smutkem, v Klipu srbské režisérky Maji Milošové se naproti tomu životní ztráty bělehradské středoškolačky vrší s neutuchající zuřivostí. Jako by každý z filmů reflektoval jednu ze dvou časových rovin bolesti – nahořklou chuť vzpomínání a palčivost přítomného okamžiku, kdy je v bezmocném vzteku možné jen zarývat nehty do hrbolaté omítky.

Stopy na předmětech

Ve snímku Od čtvrtka do neděle navazuje Dominga Sotomayorová na svůj předchozí krátkometrážní film Videogame (2010). Zatímco v něm byl rozchod rodičů zachycen z perspektivy malého chlapce, který před spory o společný majetek uniká do fikčního světa počítačové hry, v celovečerní prvotině je zobrazena cesta skutečná. Čtyřčlenná rodina v trochu dýchavičné mazdě vyráží – spíše ze zvědavosti než z nějaké zvláštní touhy – ze svého domu v Santiagu na sever, kde jim kdesi uprostřed pustiny příbuzní odkázali malý kus pozemku. Tenounká dějová linka road­ ­movie, v níž děti putují z města za dobrodružstvím a rodiče do krajiny vlastního dětství, se odehrává takřka beze slov a téměř výhradně v prostoru kombíku putujícího po prašných cestách v krajině bez horizontu.

Jakkoli se občas každý z rodičů obrací ke svým dětem s plány na společnou budoucnost, je z jejich tlumených, stále rozpoutávaných a okamžitě potlačovaných hádek jasné, že jejich snaha prodloužit společný čas je marná. Doba jejich milostného vztahu se definitivně odsypala a zanechala po sobě jen stopy roztroušené na předmětech, jejichž detaily se v průběhu filmu jako refrén opakovaně vracejí. Na nedokouřeném paklíku cigaret, na otcových potápěčských brýlích, na osuškách, které matka každé ráno obřadně skládá a večer bez rozmyslu vybaluje, na tyrkysovém náramku po babičce, o nějž se devítiletá dcera přetahuje na zadním sedadle auta s mladším bratrem. Vůz, za jehož volantem se postupně vystřídají všichni členové rodiny, je to poslední, co spolu ještě sdílejí – a každý z nich ví, že poslední je i cesta, na kterou se vydali.

Výlohy bister a nákupy baget

Předměty a rodinné ztráty hrají ostatně klíčovou roli i v Klipu. Čtrnáctiletá Jasna v něm neustále zakopává o křesla a hromady kabátů. Ty do přeplněného panelákového bytu, kde bydlí její rodina, nastěhovali její prarodiče, aby strávili poslední měsíce se svým umírajícím synem. Strach z rodinných debat při společných večeřích, v nichž se neustále připomíná blížící se otcova smrt, odpor k matčině zdeptané tváři i úzkost z vlastní nejistoty Jasna přebíjí co nejintenzivnějším kontaktem s cizími, podobně otřesenými těly: sex a někdy i tanec jsou pro ni základním způsobem komunikace. Nikoli pro jejich přirozenost, nýbrž pro neodvolatelnost.

Spřízněnost obou filmů však nespočívá jen v banální rovině shodných – byť odlišně zobrazovaných – témat dětského zoufalství. Vyplývá především ze zvláštní konstrukce záběrů, které jako by v obou filmech svou formou přímo reflektovaly to, co zobrazují. V snímku Sotomayorové zabírá kamera všechny scény z perspektivy dětí izolovaných od konfliktu rodičů opěradly předních sedadel, čelním oknem automobilu nebo ošuntěnými výlohami bister na dálničních odpočívadlech – všudypřítomná skla a překážky tlumí zvuky a hádky obalují tichým melancholickým šumem. V Klipu je naopak brutalita střetů, s nimiž do sebe navzájem pronikají těla srbských teenagerů, násobena záběry mobilních telefonů, kterými hrdinové veškeré své počínání – od rvaček a souloží až po nákupy baget – ustavičně dokumentují.

Stojí tu a vzájemně se doplňují dva typy kinematografie i obrazů. Zatímco dlouhé širokoúhlé záběry filmu Od čtvrtka do neděle reprezentují klasické snímky, v nichž každý záběr může být proměněn v zarámovanou fotografii, a tedy v předmět vzpomínání, digitální obrazy srbského filmu přímo vyvolávají konflikty. Ve věku elektronické komunikace totiž hrají stejnou roli jako slova, s nimiž se prolínají – vystupují v roli argumentů, výčitek a žádostí o laskavost či jen prostých důkazů toho, že jejich odesílatelé jsou ještě naživu.

Rotterdamský festival je proslulý svými objevy nových jmen, která se v budoucnu proslaví, a je dost možné, že Dominga Sotomayorová i Maja Milošová se mezi ně zařadí. Z pohledu diváka z českého zápecí jsou ovšem tyto dva filmy překvapivé i tím, jakým způsobem převracejí tradiční dualitu Starého a Nového světa. Prostor zaplavovaný vzpomínkami a minulostí, po níž je třeba tesknit, je vyhrazen Americe, zatímco místo odstřižené od vlastních dějin a topící se v přítomnosti, kterou lze pouze nenávidět, se nachází tak podezřele blízko středu Evropy.

Autor je šéfredaktor časopisu Cinepur.